Předminulý týden se často hovořilo a psalo o nominacích na filmové ceny u nás a především v USA. Filmové akademie, složené většinou ze zasloužilých umělců, kritiků a zástupců filmových studií a distribucí, se sešly, aby vybraly nejlepší loňské snímky. Každá akademie však postupovala zcela jiným způsobem. Americká se přidržela zvyku z let minulých, tedy že získat zlatou sošku mají šanci především filmy, které měly premiéru na sklonku uplynulého roku. Možná je to právě díky zástupcům filmového průmyslu v této instituci, kteří tuší, že nominace pro film, který je čerstvě v kinech, bude mít ekonomicky větší dopad než nominace rok starého snímku. K novinkám, jako je Zkrocená hora, Capote, Good Night and Good Luck a Mnichov, se tak letos ze „starší“ produkce vešel jen Crash. Dalším stereotypem Američanů je ignorování filmů úspěšných na velkých evropských festivalech. Mezi zahraničními filmy tak nenajdeme české Štěstí, které vyhrálo festival v San Sebastianu, ani francouzský snímek Skrytý, který uspěl nejen v Cannes, ale dostal většinu evropských filmových cen, africký snímek U-Carmen, jenž vyhrál festival v Berlíně, a ani jednu nominaci nezískaly domácí Zlomené květiny, oceněné také v Cannes. Výjimkou je vítěz festivalu v Benátkách, Zkrocená hora. To česká porota se festivaly unést nechala, a tak nejvíce nominací získalo Štěstí a nejlepším zahraničním filmem roku se staly Zlomené květiny. České nominace za herecké výkony pak už několik let asi nikoho nepřekvapí a zdá se, že generace herců, jako je Liška, Geislerová, Stašová, Vilhelmová (tentokrát kupodivu bez Duška), bude ještě nějaký čas obtěžkávána soškami. Situace u nás tak trochu připomíná zamrzlý rybník, do kterého se jen tak někdo nevláme, americká zase vodopády, v nichž nové za chvilku zestárne a bude zapomenuto ve jménu nových zisků.
Jiří G. Růžička
U Evropské třídy v Praze 6 vedle cyklistické stezky trčí velký stojan na plakáty. Od pěti večer vychází zevnitř stojanu žluté elektrické světlo a vytištěná fotografie nabývá naléhavosti obrazu z filmového plátna. Jen se pohnout. Nedávno na něm vylepili inzerci na jednu reklamní knihu Národní galerie (za 1850 Kč). NG oslavila 210. výročí založení vydáním reprodukcí sta vybraných děl ze svých sbírek. Děl atraktivních a jen starých – do 50. let 20. století. Výběrem z mladších by došlo k názorové konfrontaci. Plakát upozorňující na knihu připomíná kterýkoliv kus z běžné české volební kampaně, kdy se odulé či vychytralé obličeje zvětšují do nesnesitelných rozměrů. Na plakátu je mohutné tělo editora knihy z profilu. Oblek, zpod rukávu vykukuje zlatý řetěz, asi hodinky, ruce svírají knihu. Na kravatě exotické tanečnice, tvář povadlá, špatně oholená, boltec zachlupen. To celé v nadživotní velikosti. Marně přemýšlím, proč si národní instituce, která spravuje vizuální umění, vybere k příležitosti oslavy celé své historie právě profil posledního ředitele Milana Knížáka. To je tedy pořádná reklama.
Libuše Bělunková
V impozantní budově berlínské Akademie umění byla 3. února otevřena detoxikační kúra pro pacienty, kteří trpí závislostí na realitě. Devatenáctý ročník festivalu „pro umění a digitální kulturu“ transmediale.06, tentokrát s názvem Reality Addicts, se rozhodl léčit tento druh závislosti humorem. Festival se podle slov ředitele Andrease Broeckmanna snaží už dva roky vymanit ze škatulky „nová média“, kterou si předtím sám nadefinoval. Každého, komu je termín „nová média“ podezřelý, to potěší, ale festival tak trochu ztrácí svou koncepci. Letos vedle hlavní výstavy proběhly v prvním týdnu desítky performancí, prezentací a promítání, které neměly s novými médii nic společného, a do programu byly zahrnuty další výstavy a projekty po celém Berlíně. V předsálí hlavní expozice automatický VJ míchal koktejl z obsahu světových televizních stanic a vyjadřoval tak oficiální postoj festivalu: jen člověk, který sleduje mnohočetné reality a miluje je, může nacházet jejich paradoxy a podrývat jejich blazeovanou samozřejmost. A to se dělá nejlépe, když je přistihne při nějaké chybě a hlasitě se jim zasmějete. Humor je ostatně jeden z možných úniků z falešných realit, nabízený současnou francouzskou filosofií. Odkapával především z hlavní expozice Smile Machines, kterou připravila francouzská profesorka Anne-Marie Duguetová. K tomu nejzajímavějšímu na výstavě patřila zlatá smrtka s nápisem „Rozumné riziko“. Na instalovaném videu ji americká infiltrační skupina The Yes Man předává jako ocenění firmám, které pro výdělek dokážou překračovat veškeré etické zábrany. Na stěně za videem potom citují pozitivní reakce manažerů. Zlatý kostlivec má na tváři jemný úsměv, jako by věděl, že smích a humor je dvojsečná zbraň, na kterou nelze mimo kontext příliš spoléhat.
Nikola Hořejš