Brazílie je státem, jenž se svými více než 170 miliony obyvatel aspiruje na křeslo v Radě bezpečnosti OSN a představuje i ekonomicky rostoucí zemi s nemalými ambicemi. Jornal do Brasil si však 3. února v souvislosti s davoským fórem posteskl při porovnání stavu brazilské ekonomiky s Čínou a Indií. Zatímco Čína roste bezmála o 10 % ročně (Indie od 6 do 8 %), Brazílie dosahuje růstu jen kolem 2 až 3 %. Ekonom Paulo Nogeira Batista spatřuje původ brazilského zaostávání v přílišném uplatňování neoliberálních reforem. Tomu se obě asijské země dokázaly vyhnout. Problémem Brazílie je prý „převaha imitujících elit nad elitami kreativními“. Země sice dala vyrůst takovým postavám jako Gilberto Freyre, Oscar Niemeyer či Machado de Assis, ale v ekonomické vědě se – s výjimkou Celsa Furtada – nikým neblýskla. „V oblasti ekonomického vzdělávání a praktické ekonomické politiky převládají profesionálové, kteří pasivně reprodukují vzory dovezené z rozvinutých zemí, především z USA.“ Tito experti s diplomy z prestižních univerzit zaplavují Latinskou Ameriku a jejich recepty přinesly v devadesátých letech „finanční křehkost, zadlužení a vnější závislost“. Indie a Čína udržují nízké úroky a kursy výhodné pro export, zatímco Brazílie postupuje naprosto opačně. „Čína a Indie, patrně proto, že jsou produkty tisíciletých civilizací, čelí severoamerickému ekonomickému myšlení se zdravou skepsí a nenechají se vléct ekonomicko-finančními vzory, vyprodukovanými pro užití na periferii osou Wall Street – Washington.“
Další srovnání, jemuž se na stránkách stejného listu dostalo místo 6. února, se týká stavu domácí ekonomiky v konfrontaci s hospodářstvím Chile. Tedy země na jihoamerickém subkontinentu, často obdivované především pro politiku prováděnou Lagosovou vládou – nikoli tedy pro Pinochetovy reformy, jak se u nás často tvrdí. Ze srovnání sice Chile vychází lépe, ale i tak se ukazuje, že růst zahraničních investic nemusí nutně snížit nezaměstnanost (chilská činí 7,5 %, brazilská 10 %) ani propastné sociální rozdíly. Chile však vykazuje mnohem lepší vzdělanostní úroveň obyvatel: analfabetů jsou zde 3,5 %, v Brazílii nejméně 11 %. Chilané tráví ve školách průměrně 9 let, o 2,5 roku více než Brazilci. Zatímco v Chile umírá 8 novorozenců z 1000 narozených, v Brazílii se toto číslo blíží 30! Chilané se dožívají 78 let, Brazilci 71. Ale hlavně, zatímco v Chile jsou zavražděni 3 lidé na 100 000 obyvatel, v Brazílii je to desetkrát více. Není tedy divu, že při hodnocení indexu lidského rozvoje ve světě se Chile ocitá na 37. místě v žebříčku OSN, zatímco Brazílie je až na 63. místě.
Komentář v kolumbijském El Espectadoru se 1. února zaměřil na neschopnost politiků. Odpíchl se přitom od situace v sousední Venezuele, kde došlo k propadu dálnice spojující Caracas s hlavním přístavem La Guaira. Odříznuti byli obyvatelé okolních měst a sídlišť, kteří musí používat vedlejší silnice, i firmy závislé na zahraničním obchodu a mezinárodní letiště v Maiquetíi. Země bude dlouhým výpadkem v dopravě jistě velmi citelně ekonomicky poznamenána. Nehoda nebyla způsobena jenom zimními dešti a následnou erozí půdy, jež poškodily základy údolního mostu, otevřeného s velkou pompou v padesátých letech za vlády megalomanského prezidenta Marcose Péreze Jiméneze, posledního vojenského diktátora. Na vině byla i neschopnost venezuelských úřadů, které nechávaly komunikaci, jejíž stav se rok od roku zhoršoval, v podstatě bez povšimnutí. Snaha silnici opravit vždy skončila tím, že se potenciální zájemci o zakázku navzájem blokovali ve snaze nepřipustit zisk konkurence. Jak list správně píše: „Problémem nejsou zjevně peníze.“ S ohledem na velmi štědrou finanční pomoc, již prezident Chávez poskytuje svým politickým spojencům, ale i chudým ve Spojených státech, se lidé musí ptát: „Proč vláda daruje peníze jiným zemím, skupuje dluhopisy Argentiny a Ekvádoru, nakupuje drahé zbraně a současně zapomene na zásadní dílo na předměstí Caracasu?“ List však zároveň uznává, že i Chávez měl svůj díl pravdy, když za viníka označil „imperialismus, odpovědný za klimatické změny“.
Caracaský deník El Universal si 3. února při rozboru Bushovy Zprávy o stavu unie všiml především pasáží týkajících se nutnosti snížit závislost USA na dovážené ropě. Bush, který byl vždy úzce vázán na naftový průmysl a donedávna by ani neváhal s těžbou na Aljašce, mluví náhle o nutnosti využívání alternativních zdrojů energie, s poukazem na fakt, že většina ropy je do Států dovážena z nestabilních regionů. Do roku 2025 tak mají USA snížit svou závislost na ropě z arabského světa o 75 procent. Deník, stojící v ostré opozici proti Chávezově vládě, se jakoby dotčeně ptá: „Proč mluvit konkrétně o ropě ze Středního východu místo obecného odkazu na ,zahraniční ropu‘? Že by dodávky z Venezuely byly dnes hodnoceny jako jistější než ropa ze Středního východu?“ Chávezova vláda je prý k USA rozhodně nepřátelštěji naladěna než vlády Saúdské Arábie či Kuvajtu. Ještě jednu věc shledal deník zajímavou: „…datum, které Bush ohlásil jako termín energetické nezávislosti USA, je skoro identické s datem (očekávaného) Chávezova odchodu“.
Situace na Haiti, zemi zčásti ovládané jenom díky přítomnosti jednotek OSN, dostala 5. února prostor ve španělském El Paísu. V předvečer prezidentských voleb, jež mají vyřešit krizi prohloubenou mj. vynuceným odchodem exprezidenta Aristida, je Haiti opět terorizováno gangy zločinců a únosců. Jenom v prosinci bylo uneseno 143 lidí, v lednu tento počet klesl na 80. Jenom v prvních třech lednových dnech ošetřila nemocnice Lékařů bez hranic v Port-au-Prince 74 zranění způsobených střelnou zbraní. Těch mají civilisté na 200 tisíc, policie desetkrát méně. Nový prezident to tedy snadné mít nebude.
Za španělskojazyčného tisku vybíral Radek Buben.