Michal Bauer
Tíseň tmy aneb Halasovské interpretace po roce 1948
Akropolis 2005, 472 s.
Halasovská kniha literárního historika Michala Bauera je ojedinělým počinem. Její neobyčejnost je dána především množstvím informací, které se tu podařilo shromáždit. Záměrem autora je co nejdetailnější přehled posmrtných reflexí básníkova díla – celá studie začíná pohřbem Františka Halase, jejím jádrem je doba 50. let. Klíčovým momentem tehdejších halasovských interpretací je „popravující“ referát Ladislava Štolla z ledna 1950, kterému autor knihy logicky věnuje největší prostor. S využitím obrovského množství pramenů vytváří Bauer objektivní obraz tehdejšího literárně-kritického úzu. Nepouští se do polemiky se Štollem, nesnaží se rehabilitovat Halase, nepoužívá žádné hodnotící prvky – v celé studii zůstává jeho subjektivní hlas skryt za prostými fakty. Z citací projevů, telegramů, dopisů, stenografických zápisů ze schůzí, dobových knih a řady dalších archivních materiálů pak vytváří příběh dezinterpretace díla Františka Halase. Jeho kniha zaplňuje bílé místo nejen v bádáních halasovských (monografie Ludvíka Kundery končí Halasovým skonem), ale také v historii české literatury jako celku (poměrně málo probádaná 50. léta). Časově chronologické „vyprávění“ činí knihu dramatickou, preciznost a nevídaná detailnost ji pak předurčují k roli zaručeného zdroje informací pro příští léta.
Jan Jílek
Ryszard Kapuściński
Lapidárium
Přeložil Dušan Provazník
Mladá fronta 2005, 232 s.
Globalizace, agresivita, totalita, terorismus, Evropa versus Amerika, narůstající nerovnost všeho druhu – od třídně-sociální až k národnostní, která obrací dějiny lidské společnosti (řečeno slovy autora) zpět k feudalismu, to jsou otázky, které si klade polský žurnalista Ryszard Kapuściński. Jako jeden z mála novinářů pocházejících z levé strany barikády si vydobyl postavení uznávaného odborníka a glosátora v celosvětovém měřítku. Soubor jeho úvah, postřehů a esejistických zamyšlení tvoří základní kostru Lapidária. Zejména disproporce, ať už je hledáme kdekoliv, pravděpodobně autora trápí, zajímají a současně provokují ze všeho nejvíc. Samostatnou kapitolou jsou glosy věnované literatuře a jejímu nezáviděníhodnému postavení, ochabující potřebě dnešního člověka číst, jakož i vybraným konkrétním autorům. Zde se Kapuściński projevuje jako kultivovaný, inteligentní a vědoucí čtenář a přemýšlivý pozorovatel. Výše uvedená témata jsou protkána nitkami textů o poznání lehčích, i když z hlediska čtenářů jistě neméně přitažlivých – vzpomínkami na osobní setkání, překvapivé situace nebo absurdní okamžiky, které autor zažil zejména během svých cest po Asii, Africe a Latinské Americe. Lapidárium se svým širokým záběrem a hloubkou ponoru může oslovit širokou čtenářskou oblast a nikomu nedovolí odejít s prázdnou.
Magdalena Wagnerová
Petr Šmalec
Šmalcova abeceda
Básněmi ilustrovali Radek Malý, Jiří Dvořák a Markéta Šimková
Baobab 2005, 66 s.
Slabikář se pro několik generací stal synonymem podivných vět jako „Máma mele maso“ nebo „Ema má mísu“. V době porevoluční vyšlo slabikářů pro novou generaci bezpočet, jen s tou kvalitou to stále moc slavné nebylo. Na sklonku minulého roku vydalo svůj slabikář i nakladatelství Baobab, které je známé nejen dobrým výběrem dětských knih, ale především jejich nádhernou grafickou úpravou. Šmalcova abeceda pak jistě patří k nejambicióznějším projektům tohoto nakladatelství. Každému písmenu je věnována básnička, obrázek a rébus. Jednotlivé básničky jsou hravé a především vtipné. V čajovně tak servírují „čápovi čaj do lahvičky/ aspoň nezašpiní lžičky“, nebo se dozvíme, že „povodeň se neptá/ jen topí a deptá“. Obrázky jsou celostránkové, nakreslené tlumenými barvami a trochu připomínají poetiku první poloviny minulého století. V jednotlivých kompozicích jsou pak zabudovány věci, zvířata nebo lidé, jejichž jméno začíná příslušným písmenem. Jejich hledání a pojmenovávání se tak pro děti může stát zábavnou hrou. Nejzábavnější ale pro většinu z nich bude rébus, který musí u jednotlivých písmen vyřešit. Jednou se hledá mezi stopami ta, kterou jel akrobat na jednokolce, poté zase třeba detaily na velkém obrázku. Šmalcova abeceda je tak knihou, která jen těžko zestárne a která může v knihovně stát klidně po boku románových velikánů.
Jiří G. Růžička
Jurij Odarčenko
Verše do alba. Stichi v al’bom
Přeložil Petr Borkovec, doslov Miluše Zadražilová
Agite/FRA 2005, 116 s.
Po obálce knihy si to šine stín dřevěného medvěda na prkénku s kolečky. Medvěd s nabývající rychlostí stále vehementněji tluče do bubínku. V rytmu sílícího tlukotu dřevěných paliček, v rytmu krutě nelítostné dětské hry, během níž si její účastníci nestačí všimnout, že medvěd se převrátil, že ho vláčí po zemi bezmocného a nehybného, se nese i Odarčenkova poezie. Jeho básně, zpočátku až barvotiskové obrázky, jsou však přerušovány absurdně nelítostnou pointou. Stejně jako v prudké dětské hře zmlkne tlukot paliček, zazní i závěrečný verš jedné z básní: „A naposledy zavzdychal/ a umřel vlček, hraček král“. Stručné verše stmelené zhuštěným syžetem, aliteracemi, asonancemi, jednoduchými a opakovanými rýmy jsou doslova orámovány nonsensovou tvorbou autorů skupiny Oberiu a konkrétní a minimalistickou poezií tzv. lianozovské školy. Odarčenkův kontext však leží za hranicemi Ruska, v poválečné Paříži. Jeho putování vede od pokusů navázat na válkou přetrhané tradice přes mystifikační hry A. Remizova k fantasknímu světu ďáblíků a běsů, kteří pronikali do Odarčenkovy tvorby i života. Verše do alba zní mnohdy tak, že se čtenář rozpačitě zeptá: „Starému světu hrana zvoní?“ Musí si však záhy odpovědět: „Ne, to jsou verše pro vás... do alba.“ Verše na památku všednodenních okamžiků, dětských her, které začínají nezřízenou radostí a končí řevem, jenž je v nich přijímán s vědomím, že jinak tomu ani nemůže být.
Alena Machoninová
Milena Šimsová
V šat bílý odění
Eman 2005, 255 s.
Kniha se zabývá životními příběhy tří sekretářů Akademické Ymky – Rudolfa Mareše, Jaroslava Šimsy a Jaroslava Valenty, kteří byli spoluzakladateli AY jako studentské osvětové organizace. Ačkoli zaměřením a metodami práce se Akademická Ymca od Československé Ymky lišila, jejich činnost se často prolínala. AY pořádala studentské semináře a konference, sportovní zájezdy a setkání. Jaroslav Šimsa se stal sekretářem Ymky a výkonným redaktorem Křesťanské revue v roce 1929. Byl skautským vůdcem a náčelníkem Ligy lesní moudrosti. Před vypuknutím války vystupoval proti nacismu a pořádal přednášky o problémech současnosti. V průběhu roku 1939 vstoupil do odboje. Dále pořádal přednášky pro studenty v křesťanských shromážděních. Pokračoval v publikační činnosti, podporoval rodiny zatčených a popravených, 27. února 1940 byl zatčen gestapem. Z dochovaných svědectví je zřejmé, jak s trpělivostí a dokonce i humorem snášel krutost výslechů a věznění. Vězněn byl v Praze, v Terezíně a v Mnichově. Ve vězení si vedl deník, překládal z němčiny pojednání o Platónovi a sestavoval v nárysu modlitební knihu, již hodlal po válce vydat. Dne 15. května 1943 byl říšským soudem osvobozen, avšak předán pražskému gestapu. Zemřel 8. února 1945 v koncentračním táboře Dachau.
Vilém Kozelka
Jan Baleka
Vlevo a vpravo ve výtvarném umění
Academia 2005, 219 s.
Konečně vyšla estetická publikace o významech, formách a symbolech v umění. Jan Baleka se v dějinném přehledu od starověku po současnost zaměřuje na sémantiku uměleckého díla a využívá k tomu dochované památky. Jakkoli si vybírá příklady z výtvarného umění, rozšiřuje inspirativně povědomí o funkcích symbolů v umění divadelním a literárním. Výklad je uspořádán do komentáře k jednotlivým symbolům v osobních i společenských souvislostech. Věnuje se významům živlů, částí těla i jeho gest v ikonografii, doprovází je příklady z antropologické etologie a literatury. Vyhýbá se encyklopedičnosti, která je v podobně zaměřených publikacích spíše na škodu – tehdy se čtenář ztrácí v záplavě jednotlivých hesel, vázaných odkazy, ale celek uniká jeho pochopení. Symbolika bývá v takovém pojetí jen emblematikou, výčtem znaků s komentáři. Jan Baleka upozorňuje ve svém archetypálním pojetí estetiky na iracionalitu magie, zaměňování příčin jednání s jejich následky. Umělecké dílo je vždy konfrontačním stavem vůči skutečnosti a je vždy trochu záhadné; i když věda odhaluje jeho vnitřní dynamické zákonitosti, skutečnost v konfrontaci s dílem vždy nastoluje další otázky. Původ krásna – dojmu z uměleckého díla spočívá v jeho naprosté jedinečnosti. Za zmínku stojí da Vinciho nesčetněkrát kopírovaná Mona Lisa.
–vk–
Josef Ludvík Fischer
Listy o druhých a o sobě
Editor Jiří Opelík, Torst 2005, 624 s.
Vzpomínky Josefa Ludvíka Fischera, prvního rektora obnovené Palackého univerzity v Olomouci (1946–49), filosofa, sociologa, literárního kritika a kulturního organizátora, zůstávají bohužel jen torzem: končí rokem 1938. Padesátá léta nedovolila odstavenému autorovi rozepsat se otevřeněji a kritičtěji ke svým dřívějším postojům a názorům. Fischer se tu vykresluje jako levicový enfant terrible prvorepublikového akademického prostředí. Najdeme zde portréty osobností, s nimiž se činorodý autor stýkal: členové pražské a olomoucké Jednoty filosofické, levicoví literáti (od S. K. Neumanna, K. Teigeho, Z. Nejedlého po B. Václavka, F. Šrámka nebo F. Halase), profesoři pražské a brněnské filosofické fakulty, na níž se habilitoval jako docent. Fischer se probírá svými spisy ve snaze s odstupem je korigovat. Mladý autor se ve své „filosofii“ snaží „najít a zdůvodnit svou cestu k socialismu“ – je to člověk zjevně nedogmatický, otevřený a prostý fanatismu. Dobové levicové polemiky i střety při filosofických přednáškách, zákulisní intriky při udělování akademických postů, to vše vytváří pro historika zajímavý obraz prvorepublikového kulturního dění. Pro běžného čtenáře je to však kniha suchopárná. A po čtyřiceti letech vlády jedné strany může být živá snad jen pro „teoretika“ nebo nostalgického levicového intelektuála z 60. let.
Kamila Míková
Irena Obermannová
Nezavěšujte se
Eroika 2005, 188 s.
Autorka doporučuje číst její knihu na červeném kanapíčku. V návodu na použití by však ještě měla uvést, že je určena pouze ženám středního věku, které neustále cítí potřebu hledat ve svém životě neštěstí, nabourávat fungující vztahy, řešit a trpět, aby si pak mohly u vína postěžovat své stejně poznamenané kamarádce na bídný úděl žen a nechutnou jednoduchost druhého pohlaví. Kniha vypráví o soužití dvou podobných reprezentantek nespokojenosti, jejich dětí a neúspěšného starého mládence. Aby autorka do románu vtiskla alespoň minimální zápletku, přidělí svým postavám erotickou telefonní linku, několik bývalých partnerů a pár všedně nezajímavých příběhů. Dceři do ruky vloží pero a deník, aby obohatila knihu o pohled ze strany těch, ve kterých by postavy mohly najít naplnění. V rovině výstavby příběhu se snaží přesvědčit čtenářky o tom, že osud postav je vlastně jejich osudem. Styl odpovídá odposlouchaným kavárenským dialogům, slovní obraty se neustále opakují, nikde není vidět pokus o jazykové obohacování. Snaha o cynický nadhled nepůsobí humorně ani úderně, ale spíše jako prvek, který touží být vstupenkou do oblasti vyšší prózy. Hlavní hrdinka se živí psaním seriálů pro postarší dojímající se ženy, tedy profesí, kde je třeba v krátkém čase vychrlit co nejvíce textu, přesně naplňujícího masové požadavky. Stejným způsobem postupovala Obermanová i při psaní této knihy.
Kateřina Svatoňová
Miroslav Jodl
Proměny křesťanství
Akropolis 2005, 172 s.
Ve srovnání s poučenými českými kritikami katolicismu poslední doby (M. Machovec, V. Bělohradský) je Jodlova knížka opravdu úkaz. Sociolog marxista napsal historizující esej. Už to má bystřit pozornost – nepřekročí své kompetence? Na mušku si bere svého ideologického nepřítele a na malé ploše vypráví o stinných stránkách celých dějin světové i české katolické církve. Do tématu skáče přímo, bez slůvka reflexe nad metodou, interpretačním rámcem nebo záměrem práce. Zásadu sine ira et studio (klidně a nestranně) nejenže nectí, ale ani na ni nepomyslel. Takzvaně klade otázky, vzápětí ale navazuje ironickým šlehem nebo třeba dlouhou citací z Chelčického. Výběr literatury je žalostný: noviny z roku 1988, protináboženská agitka z éry prezidenta Novotného, jedna jediná starší encyklopedie (nadto desítky chyb v cizích slovech a jménech). Jodlovi netřeba upírat to, že slyšel o mnohém. Je to ale pouhé neukázněné vršení materiálu: tak přece shání „zdroje” a tak chce oslnit horlivý student ve školním referátu. Máme jedinou jistotu: ve výkladu autor postupuje chronologicky. A myšlenkové „vrcholy“ brožury? „Teror 50. let lze považovat za odplatu za pobělohorské řádění“ (s. 40); „křesťanství je dodnes oporou vládnoucí třídy, protože jeho proklamovaná láska k chudým je impotentní“ (s. 82). M. J. píše jako politruk a nic na tom nemění fakt, že podepsal Chartu 77.
Pavel Mareš
Host 01/2006
Časopis Host se podobá plavci stylu zvaného prsa. Vždy se na chvíli ukáže jeho hlava nad hladinou a vzápětí zmizí pod vodou, a čtenář si musí položit otázku: Opravdu existuje tak dobrý časopis? Je to ten, co držím v ruce? Snad to někdy jeho šéfredaktor Miroslav Balaštík vysvětlí, nicméně je třeba vyzdvihnout, že lednové číslo časopisu se po delší době vynořilo z průměrnosti a na rozdíl od několika předchozích rozhodně stojí za zakoupení.
Otevírá jej rozhovor s Jiřím Kovtunem („Vlast si s sebou můžete vzít, kamkoli jdete, ne na podrážkách bot, ale v mysli, v ideálu, v nějakém nezničitelném obrazu, který si s sebou nosíte.“), následují recenze románu Umberta Eca od Jiřího Špičky, povídek Arnošta Goldflama od Jiřího Trávníčka a studie Petra Lyčky o insitních autorech českého undergroundu (i když v posledním případě se nelze ubránit dojmu, že autor názvem víc slibuje, než ve skutečnosti napíše). V nesoustavných poznámkách o románu nabízí Jiří Trávníček – ač to nevyslovil – zajímavou hru: který román považujete za ten opravdu strhující (inspirovaný?). Jeho výběr se může – bez ironie – stát základem pro debatu o literatuře. A už jen krátce, proč toto číslo Hosta číst: hlavním tématem je Egon Bondy a oddíl překladové literatury se zabývá autobiografiemi amerických autorů.
Kazimír Turek