Levicově-bulvární deník Libération se ve vydání ze 13. a 14. února zabýval aférou, která znovu oživila francouzskou debatu o odstranění článku zákona „o pozitivní úloze francouzského kolonialismu“. Toto téma je politicky živé zejména na jihu Francie, kde se nachází podstatná část „pieds-noirs“ („černých nohou“ neboli evropských kolónů, původem z Francouzského Alžírska, kteří se přestěhovali přes Středozemí po vyhlášení nezávislosti). Bývalý starosta města Montpellier a současný předseda Socialistické strany (PS) regionu Languedoc-Rousillon Georges Frêche vystoupil v sobotu 11. února na setkání, na němž, v rozporu se zbytkem své strany, odsoudil odstranění zmíněného článku zákona. Město Montpellier, které v souvislosti s koncem alžírské války znásobilo počet svých obyvatel, se již v minulosti stalo dějištěm excesů připomínajících více než čtyřicet let starou koloniální minulost země. V roce 1993 zde byl úspěšně proveden atentát na mluvčího „černých nohou“ Jacquesa Roseaua. Pro komplikované vztahy s bývalou kolonií je příznačná i nejednotnost alžírského úhlu pohledu. Přistěhovalci z jedné části obdivují independentisty z Fronty národního osvobození (FLN), z druhé však zachovávají „loajalitu paměti“ vůči bývalé francouzské koloniální moci. V posledním případě se často jedná o rodiny „harkis“, domorodých vojáků koloniální armády, kteří se v průběhu alžírského konfliktu rozhodli postavit na francouzskou stranu. Právě ty hluboce urazil Georges Frêche ve svém vystoupení, kde o nich hovořil jako o „podlidech bez jakékoli cti“ a „paroháčích historie“. Pro lidi jako Abdelkader Chebaiki, jehož cituje Libération ve vydání ze 14. února, se jedná o urážku rodinné cti. „Během války za nezávislost Alžírska přišli za mým dědou partyzáni FLN a řekli mu, že si má zvolit. Zvolil si Francii, proto jej partyzáni podřezali a jeho mrtvolu nechali povalovat před domem.“ Nevybíravé výrazy, které Georges Frêche završil zpěvem bývalé koloniální hymny Chant des Africains (Zpěv Afričanů), mohou ještě ve francouzsko-alžírském konfliktu pamětí napáchat řadu škod, na prvním místě jsou však v této politické hře „černonozí“ voliči, jichž je jen v regionu Languedoc-Rousillon na 400 000.
Týdeník Le Point věnoval 13. února velký prostor připravovanému návrhu reformy imigračního zákona. Ministr vnitra a jeden z nejpopulárnějších a zároveň nejkontroverznějších současných francouzských politiků Nicolas Sarkozy představil veřejnosti svoji vizi. Podle něj má nad živelným přistěhovalectvím převážit imigrace výběrová.
Článek v Le Point analyzuje dosavadní snahy řídit přistěhovalectví do země, která zejména po událostech loňského podzimu přestává zastávat heslo „France – terre d,accueil“ (Francie – země pohostinnosti). Centrálním tématem se v Sarkozyho návrhu stávají „zahraniční talenty“. Ve snaze vyhnout se tabuizovanému termínu „kvóty“ hovoří návrh ministra vnitra o „kvantitativním cíleném vydávání víz a povolení k pobytu“, což je v zásadě eufemismem téhož. Specialistům má být podle drakonického návrhu umožněno získat povolení pracovat ve Francii na omezenou dobu tří let a „nejlepším zahraničním studentům“ (citovaný návrh) se nabízí možnost získat speciální povolení, na jehož základě mohou ve Francii studovat. Ovšem s podmínkou, že se po získání titulu vrátí nazpět do země původu. Mezi další podstatné body patří návrh zrušení článku o sjednocování rodin. Nebylo by tedy možné stěhovat celé rodiny do Francie na základě toho, že získá občanství jeden z jejích členů.
Tématem číslo jedna se na stránkách Le Monde stala kontroverze ohledně karikatur symbolů islámu. Ve Francii, kde žije početná muslimská menšina (cca 10 % obyvatel), se jak novináři, tak islámští duchovní snažili nepřilévat oleje do ohně. Výběr z karikatur otiskla ve Francii pouze dvě periodika – večerník France Soir a satirický týdeník Charlie Hebdo. Ke zjednodušování kontroverze na pouhý konflikt mezi svobodou tisku a náboženským fanatismem se neuchyluje ani francouzské veřejné mínění. Le Monde nabízí ve vydání 14. února názory francouzských muslimů, ze kterých jsem vybral ty nejzajímavější. „To, co mě šokovalo, jsou vlastní obrázky, zejména ten s bombou místo turbanu a ten s huriskami. První srovnává Proroka s teroristy, druhý redukuje islám na sdělení: Zabíjejte! Za odměnu dostanete panny v ráji. Cítil jsem se zraněn.“ „Mám pocit, že karikatury byly nástrojem pro zvýraznění nenávisti mezi islámem a Západem v kontextu, který je už sám dost horký.“ „Dánské karikatury byly vytvořeny s cílem ublížit.“ „Jsem stoprocentně pro svobodu tisku. Zároveň je ale potřeba respektovat víru ostatních. I to je svaté. (…) Dnes je svět jedna malá vesnice. Všechno, co se stane tady, je vidět i tam. Nezapomeňte, že 90–95 % světových muslimů jsou venkované, kteří nemohou karikatury akceptovat. Je to záležitost vzdělání.“ „Karikatury vypovídají o tom, co si o nás ve skutečnosti myslíte. Anebo alespoň většina země. Jsme chudí a žijeme na zasviněných předměstích. Všechno, co nám zůstalo, je naše víra a naše náboženství, které nám předepisuje respektovat ostatní. ,Fissa Billah‘, dávejte a neočekávejte nic odměnou. Proč nás zraňujete v tom, co je nám nejdražší?“
Z francouzskojazyčného tisku vybíral Felix Xaver.