Podivně hravý deník

Prozaik a novinář Robert Walser se narodil roku 1878 ve švýcarském Bielu. Původně se měl stát bankovním úředníkem, ale lákalo jej herectví a (po neúspěšných pokusech stát se hercem) také literatura. Jeho tvorbu lze rozdělit na tři údobí: berlínské, bielské a bernské. Berlínské bylo patrně nejúspěšnější – Walser platil po vydání prvních dvou románů (Sourozenci Tannerovi, 1907, a Pomocník, 1908) za nadějného a etablujícího se autora. Třetí románJakob von Gunten, vydaný v Berlíně roku 1909, však znamenal zlom. Příliš se neprodával a ani osamocené, i když možná o to hodnotnější kladné přijetí románu Hermannem Hessem neodradilo Walsera od vyklizení pozic a odchodu do rodného Bielu. V bielském období mu vyšlo jen malé množství časopiseckých povídek. Po přesunu do Bernu v roce 1921 v psaní povídek pokračoval a uveřejňoval je mimo jiné i v pražském německém deníku Prager Presse. Roku 1930 byl Walser kvůli častým depresím přijat do psychiatrické léčebny a v jejím ústraní žil až do své smrti roku 1956.

Poprvé bylo Walserovo dílo českým čtená­řům představeno nakladatelstvím Odeon, které roku 1972 vydalo pod názvem Pěší putování výbor z jeho takzvaných malých próz. Jsou to zpravidla mozaikovité, někdy až dadaisticky laděné úvahy a pozorování, výřezy z reality, jež je autorovou fantazií modifikována a křivena. Dominantou těchto krátkých prozaických útvarů je nejen Walserova (zdánlivě nemilosrdná, ale při bližším ohledání ze smutku vyrůstající) ironie, ale i jakýsi dvojí autorův pohled. Neporušený, vycházející z jeho nitra a zároveň prosátý sítem hodnotového systému světa. Oba pohledy autor rafinovaně mísí a někdy bývá těžké je odlišit.

I próze Jakob von Gunten přísluší výše uvedené rysy. Deníkové zápisky Jakoba von Guntena, eléva výchovného ústavu Benjamenta, jsou děsivě hravou mozaikou postřehů, nápadů, nálad, jejichž množství a nahodilost zastiňují – ostatně sám o sobě velmi chudý – děj. Walser učinil z Jakoba mluvčího vlastních protichůdných názorů, zprostředkovatele svého dvojího pohledu, a proto je atributem Jakobových promluv rozpor, protiklad. Ten stojí i v základu celé prózy. Jsme svědky neustálé konfrontace uzavřeného, zatuchlého ústavu, který se rýsuje mlhavě a nejasně, s barvitým, pulsujícím světem velkoměsta. Ale i naopak. Proti sobě tu stojí bezpečný, klidný ústavní svět a pokroucený, zkažený způsob života vládnoucí vně jeho zdí. Rozpor zákonitě panuje i v Jakobově nitru. Hrdina neustále zpochybňuje svá tvrzení, nahrazuje je jinými, touží se projevit svobodně, ale každý projev, jakmile je svěřen papíru, podlehne cenzuře a chladně ironickému soudu. Téměř lyrické, procítěné pasáže, v nichž je líčen ruch na ulicích velkoměsta a jeho proměny během dne, se střídají s místy, kdy Jakob afektovaným způsobem popisuje své vytržení nad rovnou pěšinkou, do níž jsou rozděleny vlasy jednoho z jeho spolužáků, či neméně strojeně opravuje svůj unáhlený soud: „Do místnosti vpadl hloupý opičák Kraus. Hloupý opičák? Ale kdepak! Kraus je milý, laskavý člověk.“

Na Jakobově reflexi světa se podepisuje i potlačování vlastní individuality, k němuž ústav Benjamenta své svěřence vede. Z některých tvrzení tohoto napůl dítěte až mrazí: „A rozpadnu-li se a roztříštím, co se rozbije a pokazí? Nic, jen nula. Já jako jedinec jsem pouhá nula.“

Walser vtiskl Jakobovi do tváře téměř nikdy nemizející ironický úšklebek, o němž však na první pohled můžeme říci, že je jen sebevědomou maskou zakrývající zoufalství, nedostatečnou ochranou před marností a prázdnotou života. I oněch několik opravdových prožitků, Jakobem popsaných, působí díky všudypřítomné ironii cize a chladně a trochu děsí – ostatně jako celý Walserův román.

Autorka studuje bohemistiku na FF UK.