Marek Epstein
Ohybač křížů
Labyrint 2006, 140 s.
Kniha bez energie zaznamenává podobně vyvanulé životy členů jedné současné rodiny. Porouchané rodiny. Otec tyran a ředitel gymnázia, uskřípnutá matka, hezká povrchní sestra, hlavní hrdina student (čerstvě opuštěný), jeho nová, psychicky labilní přítelkyně a věřící babička. Syn, v jádru dobrý fracek, splývá po kalné hladině všedního dne a nebýt předobrého polského kněze, který psychologickým působením směřuje všechny k dobrému konci (jenž nenastane), nepřihodí se na sto čtyřiceti stranách novely nic. Marek Epstein (1975) měl patrně snahu zachytit rozbředlost a neukotvenost člověka naší doby, kromě děje (ilustrujícího nedostatek lidské vůle) však k tomu účelu nepoužil žádné literární nástroje. Z proudu průměrné obecné češtiny mi nezůstalo v hlavě jediné překvapivé místo, slovo, jiný pohled, myšlenka. Okamžiky, které mohly být vypjaté, jsou tu zaznamenány větami typu „Projelo to mnou jako blesk“ nebo „Pukal jsem pýchou“, dokonce i střih scén (autor je scenárista) je čistě rutinní. Heretický název díla jednoduše přehání. Přidat pár svěžích přirovnání, mohlo by jít o matný pokus vyrovnat se o něco úspěšnější knize na podobné téma, Skrz matný sklo Petry Hůlové. Ale kde brát a nekrást, že?
Libuše Bělunková
Norman Davies
Boj o Varšavu – povstání Poláků proti nacistům 1944
Přeložili Miroslava a Aleš Valentovi
Prostor 2005, 688 s. + 64 s. fot. příl.
Anglický historik navázal na své dějiny Polska knihou o Varšavském povstání. Obě knihy by pro českého čtenáře měly být četbou povinnou – v těch nejlepších pasážích totiž Davies dokáže strhujícím způsobem vyprávět o nezlomnosti jednoho národa. Boj o Varšavu nenapsal konvenčním lineárním postupem, ale vypráví tak, aby co nejlépe osvětlil motivace jednotlivých aktérů (neudrží se ovšem a zvláště v úvodních kapitolách na čtenáře chrlí velké množství podrobností, za nimiž se trochu ztrácí to, co chtěl sdělit). Nejlepší jsou pasáže věnované přímo Varšavskému povstání: Davies dokáže emotivně psát o hrdinství a přitom se vyhnout patosu. Z jeho textu na nás dýchne tehdejší bezvýchodná situace národů východní Evropy, které se snažily přežít mezi dvěma bojujícími totalitárními režimy. Davies obhajuje rozhodnutí podzemní polské Zemské armády začít povstání, a o to tvrdší slova má pro Brity, Američany a Rusy, kteří jí příliš nepomohli. Ačkoliv
říká, že všichni tři spojenci nesou svůj díl viny, z dodaných důkazů není pochyb, kdo z nich se nejvíc „zasloužil“ o to, že povstání bylo Němci krvavě potlačeno.
„Jak mohl po pádu Varšavy jakýkoli odpovědný (západní) státník naslouchat lžím ruských komunistů a nemít při tom chuť nakopat je do zadku, to se vymyká chápání normálního člověka,“ cituje Davies zástupce velitele spojeneckých leteckých sil ve Středozemí Johna Slessora.
Kazimír Turek
Eva Hauserová
Blues zmražené kočky
Nakladatelství Andrej Šťastný 2005, 204 s.
Již první kontakt s románem Evy Hauserové by měl pozorného čtenáře dostatečně varovat – odstrašující grafická úprava obálky, chaotický podtitul („Krvavý zelený román“), věnování autorčiným kočkám. Pokud se přes tyto bariéry dobrého vkusu i tak dostanete k četbě, čeká vás zážitek ještě hrůznější. Blues zmražené kočky lze označit jako „román ženské autorky s ženskou hrdinkou a důrazem na autentičnost výpovědi“. Do této kategorie můžeme zařadit prózy Ireny Douskové (Někdo s nožem), Ireny Obermannové (Matky to chtěj taky) či třeba Petry Hůlové (Paměť mojí babičce). Blues zmražené kočky však literární kvalitu nahrazuje pouhým chtěním. Neuspořádanost textu implikující bezprostřednost výpovědi není autorsky řízenou neuspořádaností, nýbrž bezradným chaosem (situaci nezachraňuje ani módní využití obecné češtiny), text je zahlcen řadou stereotypů moderního life-stylového života (ekologie, buddhismus, kočičky, zdravá výživa, lesbická kamarádka) a přetížen banálními větami („Muži s vousama mě přitahujou. Mám pocit, jako by měli blíž k přírodě“). Hysterické monology hlavní hrdinky Radky musí být brzy nepříjemné každému čtenáři, bez ohledu na pohlaví. Špatná literatura zůstane špatnou bez ohledu na cokoliv. Nová kniha Evy Hauserové připomíná dlouhý štiplavý vtip na adresu píšících feministek. Bohužel byla míněna vážně…
Jan Jílek
Jaroslav Mezník
Můj život za vlády komunistů (1948–1989)
Matice moravská 2005, 336 s.
Názvem vzpomínek si autor se čtenářem zažertoval. Nabubřelost? Anebo redukuje svůj život na vztah ke komunistickému režimu? Brzy čtenář zjistí, že je to jinak: dějepisec jenom zařazuje podstatnou část svého dospělého života do náležité epochy. Jestliže dávnou kolegyni charakterizuje jako příjemnou a hodnou mladou ženu, ale fanatickou komunistku, není to jízlivost, protože podobně nemá slitování ani se sebou. I vlastní život v PTP či tříleté věznění popisuje podobně: u PTP měl mnoho drsných zážitků, na druhé straně jako horník vydělával tak dobře jako málokdo z jeho – i režimem nepronásledovaných – vrstevníků. Chtěl vědecky pracovat, ale i obstát před vlastním svědomím; nezatajuje, že se to dařilo různě. Patřil mezi první politické vězně normalizace, ale při vzpomínkách na proces si vybavuje přátele, kteří se zachovali statečněji nebo důvtipněji. U kolegů historiků, kteří platili větší či menší cenu za setrvání v oficiálních institucích, zkoumá motivaci i plody jejich pozdější práce. Několik témat, například PTP, brněnský vzdor proti normalizaci s významnou účastí lidí spjatých po nějakou část života s Československou stranou socialistickou, soužití vzdělance s dělnickým prostředím po roce 1968, je popsáno jako málokde. Vypravěč vzpomínek stěží může nebýt hlavní postavou, ale takový důraz na přesný popis prostředí je vzácný.
Václav Burian
Jan Lukeš
Srdcerváč – rozhovor se spisovatelem a scenáristou Jiřím Stránským
Nakladatelství Hejkal 2005, 316 s.
„Ať je člověku sebehůř… vždycky mu zbývá ještě kousek modrého nebe,“ říká na své životní zkušenosti Jiří Stránský, jehož nepřemožitelný optimismus všem kriminálům navzdory čiší i z většiny jeho knih a scénářů. Jan Lukeš se tématu vězněných českých spisovatelů věnoval už v souboru Stalinské spirituály a v obsáhlém rozhovoru s Karlem Peckou Hry doopravdy. Důkladně redigovanou knihu s řadou příloh (Lukeš deklaruje ambici, aby kniha sloužila i jako historický pramen) pojal zejména jako poctu zpovídanému, biograficko-bibliografický průřez jeho osudy a tvorbou, což knihu poznamenává i negativně: vytrácí se spontánnost, přirozenost, širší obzíravost ve prospěch ukázněně sledované faktografie. Paradoxně se zdá, že osobnosti se tak vlastně zužuje prostor, a dílo místy působí jako opakování dobře nacvičené látky. Přesto zde nakonec vystupuje Stránský přesvědčivě a přímočaře jako příklad muže ničím nezlomeného, plného neutuchající agilnosti, entuziasmu a vůle se prosadit, vyzbrojeného imponující výbavou rodinné tradice a výchovy, vyrovnaného a tolerantního, vyznavače kréda, že „věci nejsou nikdy černobílé“. Kriminál, který potkal Stránského po únoru i za normalizace, se mu stal úhelným kamenem hodnot i inspirace, jeho vztah ke světu i lidem přetvořil, ale neznetvořil – tak jako jiným mravně disponovaným jedincům mu umožnil stát se sebou samým ještě intenzivněji a opravdověji.
Jiří Zizler
Mistr dialogu Milan Machovec
Sborník k nedožitým osmdesátinám českého filosofa
Editoři Kamila Jindrová, Pavel Tachecí a Pavel Žďárský
Akropolis 2005, 369 s.
Milan Machovec u nás otevřel dialog mezi křesťany a marxisty; v posledním období své tvorby posouval svůj dialog i do rozhovoru s přírodou. G. Loettel zdůrazňuje nutnost otevírat se druhému se vším všudy, nejen se svým věděním, nýbrž i se svými slabými stránkami a pochybnostmi – riskovat pro nazření pravdy. Dnes jde již o celoplanetární dialog: mezi Východem a Západem, Jihem a Severem, mezi muslimy a křesťany: jen tak lze dospět k zdárné existenci lidstva na této planetě. Další autoři se zabývají především Machovcovým pojetím Ježíše, který je znázorněn jako ten, jenž je tu se svým nasazením pro druhé, pro celý svět. Nezbytný je sestup do vlastního nitra, kdy se já může stát samo sebou. Machovec ukazuje Ježíše jako našeho možného učitele, zdůrazňuje jeho živost, výjimečnost, láskyplnost. Jednotliví přispěvatelé podtrhávají Machovcovu výzvu k proměně, která je tím nejdůležitějším při směřování k budoucí obnově člověka. Filosof M. Sobotka srovnává Spinozu s Machovcovým obrazem sepětí jedince s univerzem. Z dalších příspěvků vyplývá, že Machovec byl schopen kriticky pohlédnout na marxismus, přičemž se opírá zejména o myšlení T. G. Masaryka. Sborník přibližuje Machovce-myslitele a otevírá nám přístup k vlastnímu promýšlení jeho humanistického poselství.
Jiří Olšovský
Plato,s Parmenides
Proceedings of the Fourth Symposium Platonicum Pragense
Oikoymenh 2005, 323 s.
Čtvrtý vydaný sborník prací o platónském dialogu Parmenides obsahuje patnáct příspěvků. O Parmenidovi se tvrdí, že je nejzáhadnějším Platónovým dialogem. Jeho výklad se v dějinách filosofie proměňoval. Pro novoplatoniky byl dokonalým vyjádřením teologických a metafyzických pravd, pročež byl považován za vrcholnou syntézu platónské filosofie. Hegel a jeho následovníci pokládali Parmenida za mistrovské filosofické potvrzení dialektiky. Jiní badatelé jej považovali za „logickou houštinu“ a vytříbené scholastické cvičení, další badatelé chápali tento dialog jako projev Platónovy duchovní krize a sebekritiku. Existují také výklady Parmenida jako kritického díla, které má vyvrátit filosofická stanoviska škol megariků a eleatů. V 19. století někteří autoři zpochybňovali anebo přímo popírali jeho pravost. Dialog je napsaný jako rozhovor mezi Sókratem, Zenónem a Parmenidem. Ve třech částech podává výklad zenónské dialektiky, ukazuje její obecný rámec, nauku o idejích, problematiku Parmenidova učení a přenos dialektické metody z roviny fyzické na metafyzickou. Stojí za zmínku, že poprvé vydal zlomky z Parmenida ve 30. letech minulého století filosof a novinář Záviš Kalandra, popravený komunistickou justicí v procesu s Miladou Horákovou roku 1950.
Vilém Kozelka
Slavné ženy střední Evropy – diář 2006
ProFem 2005, nestránkováno
Inspirativní diář přináší poučení svým uživatelkám i uživatelům. Přispívá k povědomí o významných osobnostech ženského hnutí novější doby i o těch, které vynikly v počátcích kulturní Evropy. Ke každému dni diáře je připojena jmenná zmínka s podobenkou, životními daty a oborem činnosti. Zastoupeny jsou ženy političky, šlechtičny, umělkyně, myslitelky a vědkyně, průkopnice ženské rovnoprávnosti, emancipace a sportovkyně. Galerie tak podává přehled o zdrojích kulturního života – o ženské cílevědomosti ve formování společnosti. Diář obsahuje medailony vybraných ženských osobností s anglickým résumé. Další složka je informační: zmiňuje projekt 1000 Women for the Nobel Prize, kam byla za Českou republiku nominována Věra Vohlídalová z Liberce, aktivistka projektu Euroregionu Nisa-Nysa-Neisse, jehož cílem je harmonické soužití lidí na hranici České republiky, Polska a Německa, a předsedkyně česko-německého fóra žen. Za Slovensko byly nominovány Jana Cviková z nakladatelství Aspekt a Daniela Hivešová-Šilhanová z přerovského neziskového sdružení Jekhtane-Spolu, které pracuje na sbližování romských a neromských občanů. Součástí je adresář organizací zabývajících se citlivými společenskými tématy – obchodem se ženami, pomocí obětem domácího násilí a ženským vzděláváním.
–vk–
Hana Rysová, Václav Cílek
Tichý břeh světa
Dokořán 2005, 160 s.
Některé fotografy možná občas láká doprovodit své snímky slovem, protože slov se fotografii nedostává. Možná ze stejného důvodu vznikla i tato kniha. Autorská dvojice Hana Rysová a Václav Cílek se pokusila vytvořit jakousi skulpturu Ticha, možná snad Zastavení nebo Klidu, což jsou jednoznačně společné rysy většiny zařazených snímků. Komorní černobílé fotografie jsou rozřazeny do několika cyklů, záložka uvádí, že jde o průřez celým dílem H. Rysové. Dominuje jim krajina, přírodní tematika, zejména struktury pískovcových skal, stromy a hra světel v jejich větvoví a vše doplňuje několik portrétů osobností a snímků z průmyslového Kladna. Samostatnou část tvoří záběry staré Dobříše, kde se autorka narodila. Právě toto žánrové vybočení odvádí charakter publikace od původního záměru a ukazuje spíše k monografii, čemuž nasvědčuje i vzpomínkový text Vesnice s mrakodrapem na návsi. Rysová ze své paměti vedle zásadnějších událostí vyčleňuje i zdánlivě nepodstatné detaily, jako kdy dostala první ředitelskou důtku, kam chodila na kremrole nebo jak si její matka kdesi u lesa duchapřítomně poradila se sovětským vojákem-osvoboditelem. V ostatních textech se objevují Novalis po boku Filipa Topola, Tacitus, Whitman, Rilke a Valéry, ale zejména Cílkovy původní esejistické črty, jež slouží jako víceméně doslovný komentář konkrétním fotografiím.
Magdalena Wagnerová
Aluze 2/2005
Druhé loňské číslo Aluze se stejně jako číslo první věnuje teorii fikčních světů. Za všechny stačí citovat ze studie Kendalla L. Waltona: „O čtenářích obvykle platí, že se – fikčně – o Toma a Becky ztracené v jeskyni bojí a mají v souvislosti s nimi ještě různé pocity. Pro čtenáře či diváky nicméně není příliš charakteristické, že by se – fikčně – pouštěli do fyzické interakce s postavami... samozřejmě není vyloučené, aby si čtenář nebo divák s postavou – fikčně – potřásl rukou nebo jí usekl hlavu, nebo to mohl udělat... to však konvence, jimiž se hry ,na něco‘ hrané se zobrazujícími díly řídí, obvykle neumožňují. To ukazuje na vysvětlení, proč se zdá, že jsou nám fikční světy vzdálenější fyzicky než psychologicky.“ Pro čtenáře, který se tak důkladně nezajímá o moderní literární vědu, jsou poučnější texty okrajové: například recenze knihy Tomáše Kulky Umění a falzum od Pavla Zahrádky či jeho referát o konferenci zabývající se autorským právem a uměním. V literární části Aluze jsou otištěny verše Víta Slívy (kdybych byl středoškolský student, tak bych ho jistě obdivoval) a Dmitrije Grigorjeva (Nevěř tomu/ kdo ti jako dar slibuje hvězdu –/ ta ti přece odjakživa patřila,/ já radši zapálím/ na kolejích oheň,/ blikající jako hvězda –// daruju ti čas,/ kdy se zastavují vlaky). Úryvek z připravovaného románu Josefa Moníka nás připravuje na nejhorší, ukázka z textu Jurije Andruchovyče ukazuje vítězství formy nad obsahem. Přiložené CD potěší autorským čtením J. H. Krchovského.
–kt–