Centrum pro středoevropskou architekturu se, věrné svému názvu, pustilo do projektu mapování mladé architektonické generace středoevropského regionu. Nyní je k vidění již čtvrtá výstava tohoto cyklu, věnovaná polským architektům. Šest architektonických kanceláří reaguje na 3,6 krychlových metrech na větu I’m Young „Pollish“ Architect. Výsledek je k pláči, a to doslova. Pokud jste to do dnešního dne nevěděli, největším neštěstím, které vás může v životě potkat, je být Polákem, mladým a navíc mít tu smůlu, že se stanete zrovna architektem. Já být na místě mladých polských architektů, nechám architektury a půjdu hlasitě protestovat do zpustlých gdaňských loděnic. Určitě je to lepší než v Praze instalovat bednu plnou papíru, která symbolizuje mé nerealizované projekty. Nebo nasypat na podlahu Centra pro středoevropskou architekturu hromádku písku a foukat do ní větrákem. Zřejmě to znamená marnost všeho snažení. A pak jsou tu plastové pásky jako kolem staveniště – to už ale nijak rozumně vyložit nedokážu. Mladí architekti jsou zřejmě v Polsku obětí celospolečenského spiknutí. Dokud nevyjdou ze školy, rodiče, přátelé i pedagogové jim tají, že architektura se staví a že ji nestaví sám architekt. Teprve když opustí školu, zjistí, že existují investoři, klienti, stavební firmy, banky… A zase jsou všichni proti nim. Ještě že v Praze existuje něco jako Centrum pro středoevropskou architekturu, kde si nad svým osudem mohou pěkně po východoevropsku poplakat.
Petr Šourek
Česká divadelní obec má po dlouhé době zase causu. Divadelníkům kradou jejich divadlo. Kdo? Hnusná televizní polis, do níž tentokrát patří též Nadační fond Cen Alfréda Radoka, který si dovolil sáhnout na posvátnou krávu kritických hlasů a vyzval diváky, ať se sami zúčastní ankety o nejoblíbenější inscenaci. Pikantní na tom je, že závěrečný boj se strhne před televizními obrazovkami během přímého přenosu předávání cen 18. března a diváci budou hlasovat prostřednictvím sms zpráv. Nejen že to je na první pohled nehorázné, protože moderní technologie se přece se starým dobrým divadlem neslučuje, ale najednou se z věci tak vznešené stává jakýsi závod. V tomto humbuku snadno zanikne fakt, že na podobném principu je založeno jakékoli hlasování, i to kritické, protože nikdo přece nemůže p. t. recenzentskou obec podezřívat z toho, že by hlasovala spravedlivě, byvši obeznámena s veškerou českou profesionální produkcí.
Marta Ljubková
Tak jsme se zase zbavili jednoho lítého nepřítele. „Asi půl minuty do konce. Skrumáž před Hniličkovou brankou. Slovenská střela z pravého křídla… Po puku se natahuje slovenský kanonýr Gáborík, jenž stojí u tyčky. Čepelí se dotýká puku a postrkuje ho za čáru. Slováci už skoro jásají. Ale pozor! Ke Gáboríkovi se řítí kdosi v červeném dresu a tělem ho tlačí od tyčky. Ano, číslo 68. Jágr. On se vrátil! Cože? Vždyť už tolikrát prohlásil, že bránit neumí… Vráží do Gáboríka, opírá se do něj vystrčeným zadkem. Gáborík vrávorá, hokejku už drží jen v jedné ruce a ztrácí kontrolu nad pukem… Taky Jágr ztrácí stabilitu a leží na ledě. Ale Gáborík je zpacifikovaný. Rozhodčí přerušuje hru.“ Tolik velmi zkrácený páteční popis Velkého Vítězství. Slovenskou strelu jsme tedy šťastně zlikvidovali, jenže na nás hned už míří další: kdo zastaví odpoledne na Staroměstském náměstí neřízenou střelu ministra Ratha, když už si na nás za jeho zády brousí hokejky Švédové? V jejich strašném stínu totiž i ptačí chřipka či trvale spuštěné policejní odposlechy blednou. Ale já jsem si přál, abychom postup mezi nejlepší velkoryse, ale spravedlivě přenechali Slovákům, takže se už zase cítím mezi čtenáři MF Dnes jako černá ovce.
Tomáš Tichák
V poslední době byl v A2 několikrát pochválen ombudsman, možná ale bylo pochval již příliš. Důvodem je prazvláštní rozhovor, jejž ochránce práv Otakar Motejl poskytl redaktorům internetového portálu techno.cz. Rad, jak bránit svá práva, jsme se nedočkali, zaspekuloval si místo toho o tom, že účastníci CzechTeku byli manipulováni organizátory akce. Také si zamoralizoval na téma agresivity, močení a nezdaněných příjmů. Pan ombudsman se podělil i o své emoce související s technoparty. Účastníci a účastnice CzechTeku se mohli dočíst, že byl z jejich akce „skutečně smutný a zklamán“, a následně shrnul své pocity slovy „skutečně jsem se naštval“. „Skutečné naštvání“ přitom však nezpůsobila policejní brutalita, nýbrž velikost pronajatého pozemku (podle Motejla nedostatečná). Dále se na organizátory osopil pro jejich anonymitu, a když poukazovali na hrozby trestních postihů, lakonicky shrnul, že jim „nehrozí trest smrti“. Na adresu stoupenců svobodného techna pak dodal, že s anonymitou „občanskou společnost nikdy nevybudujete“. Tento rozhovor k „budování občanské společnosti“ však moc nepřispěje. Tam, kde veřejný ochránce práv namísto ochrany našich práv moralizuje a je smutný, zklamaný a naštvaný, není důvěra v oficiální autority na místě. Je třeba přemýšlet o ochraně svých práv svépomocí.
Ondřej Slačálek