V lednových parlamentních volbách v Palestině zvítězilo s velkou převahou Hnutí islámského odporu (Harakatu l-Muqáwamati l-iSlámía, Hamás). Očekávané vítězství bylo Západem přijato velice rezervovaně. Americká administrativa například místo blahopřání k vítězství vyjádřila pouze své uspokojení nad řádným průběhem voleb.
Fakt, že se islamisté dostali k moci řádnou demokratickou cestou, zaujal i komentátora egyptského listu al-Ahrám, Fahmího Huwajdího: „Je to poprvé v soudobých arabských dějinách, kdy se islámské hnutí dostalo k moci pomocí voleb. Podobnou šanci měla pouze Islámská fronta spásy (FIS) v roce 1991 v Alžírsku, ta však byla zmařena převzetím moci armádou.“
Podle autora se vzorem a základem stereotypu islámského hnutí stal afghánský Talibán, který ovšem vládl proti vůli obyvatel. Pragmaticky uvažující Hamás však prý do takového stereotypu vůbec nezapadá. „Stojí před ním daleko důležitější úkoly, než je budování islámské společnosti. Těmito úkoly jsou zejména dokončení osvobození palestinského území, zajištění fungování státu a boj s korupcí. Redaktor navíc poukázal na fakt, že člen vedení Hamásu veřejně v televizi al-Džazíra prohlásil, že v Palestině budou nadále respektovány osobní svobody obyvatel. Své ujištění doplnil citací z Koránu, podle níž „Nebude žádného donucování v náboženství.“
Negativní reakce západních zemí, zejména Spojených států, na vítězství Hamásu značně pobouřila Elijase Chúrího, redaktora listu al-Quds al-arabí. „Nechci obhajovat Hamás, ale nedokážu mlčet, pokud jsem svědkem této frašky, která vítězství islamistů provází,“ píše v úvodu svého článku.
Chúrí ve svých komentářích rád poukazuje na nerovný přístup Spojených států vůči Palestincům a Izraelcům. Tak tomu bylo i v tomto případě: „Hamás nyní čelí omezení dodávek zahraniční pomoci. Vzpomeňte si ale na období, které následovalo po vraždě Jicchaka Rabina! Tehdy Izraelci ve volbách zvolili pravicový Likud, který deklaroval svou nevoli k pokračování v mírovém procesu zahájeném v Oslu, a který se nakonec skutečně stal i jeho hrobařem. Svobodné rozhodnutí izraelských voličů však bylo mezinárodním společenstvím respektováno.“ Vítězství islamistů ve volbách prý podle Chúrího dobře zapadá do „šaronovských“ plánů na rozpoutání občanské války mezi Palestinci. „Izraelcům totiž nejde o výměnu území za mír, jako v případě Egypta. Tentokrát chtějí mít obojí. (...) Jediným řešením pro nové palestinské vedení je skutečná odhodlanost a integrita, se kterou dál povedou národněosvobozenecký boj.“
Do nečekaných rozměrů se rozrostla kauza karikatur proroka Muhammada, které byly uveřejněny v Dánsku v září 2005. Protestní demonstrace muslimů, někdy podporované vládnoucími režimy, jindy naopak opozičními skupinami, si vyžádaly už několik lidských obětí. Zajímavý komentář k celé záležitosti uveřejnil na stránkách listu aš-Šarq al-awsat redaktor Mšárí al-Dzijádí. Podle něj je eskalace krize výsledkem působení jistých muslimských skupin, které případ s karikaturami použili jen jako záminku. „Pokud by šlo pouze o karikatury, muslimové by přece jasně formulovali rozumné požadavky a ty přiměřenou cestou prosazovali. (...) Pro mnoho muslimů byly navíc zcela dostačující v arabštině uveřejněné omluvy v dánských i arabských novinách.“
Podle Al-Dzijádího lze za legitimní požadovat i požadavek na přijetí mezinárodních norem ochraňujících náboženské symboly. Je však zcela jasné, že násilné demonstrace sloužily jen těm, kteří se snaží veškeré rozumné řešení znemožnit. „Pro tyto lidi představuje konflikt mezi kulturami a náboženstvími živnou půdu, bez které nedokážou žít, tak jako ryba nedokáže žít bez vody.“
S patřičnou dávkou ironie komentoval případ s karikaturami sloupkař alžírského listu El-Watan, Chawki Amari, v článku s názvem: „Pane, namalujte mi proroka!“ Podle něj bylo skutečně „velice inteligentní“ otisknout za současných poměrů karikatury proroka Muhammada. O tom, že šlo o záměrnou provokaci, prý neni možné vzhledem ke konzervativnímu zaměření deníku pochybovat. I tak prý podle Amariho nelze než trvat na ochraně svobody slova: „Dánové ať si u sebe doma kreslí jakéhokoliv boha, třeba v podobě parkinsonismem stiženého starce. Ale to je stále stejná písnička: na Západě se stavějí mešity, zatímco v muslimském světě je stavba kostelů většinou nemožná. A celková bilance je také stále stejná: muslimové vše prohráli, a tak jim nezbývá než se upínat na mrtvého proroka. Vítězný židovsko-křesťanský svět si na druhé straně může dovolit dělat si legraci z jedné miliardy chudáků. Není to skvělé?“
Ne všichni Alžířané ovšem problém s karikaturami vnímali se stejným nadhledem. Poté, co arabsky psané a proislamisticky orientované týdeníky ar-Risála a as-Sáfir otiskly komentované karikatury, původně uveřejněné v Dánsku, byli ředitelé obou deníků vzati do vazby. V zemi totiž existuje v praxi téměř nepoužívaný zákon, který umožňuje trestat rouhání až pětiletým vězením. Zatčení obou novinářů tak ještě více vyhrotilo dlouhotrvající spory mezi režimem a nezávislým tiskem.
Podle některých novinářů je boj za svobodu slova v Alžírsku záležitostí pouze frankofonního tisku. Za uvězněné novináře se však postavil i nejčtenější list, arabofonní al-Chabar. V článku „Ne omezování svobodě slova!“ uveřejnil bilanci dlouhotrvajícího boje novinářů s vládnoucím režimem. Připomenuty byly asi nejznámější případy uvězněných novinářů: Muhammada Benšikúa, který je ve vězení již přes 20 měsíců (de facto za urážlivé články proti prezidentu Abdalazízu Butefliqovi) a Bašíra Laarbího (za články týkající se korupce místních úředníků). Podle al-Chabaru je svoboda slova tou nejzákladnější podmínkou demokracie. I přes nátlak mezinárodního společenství však není v Alžírsku respektována a novináři jsou vystaveni útlaku. Často se tak děje pomocí snadno zneužitelného zákona, který umožňuje trestat pomluvu. Jiný paragraf téhož zákona bude zřejmě použit proti „rouhačům“ z islamistických týdeníků ar-Risála a as-Sáfir.
Z arabského tisku vybíral Zdeněk Beránek.