…ve Vsetíně v době svého starostování provedl její ministerský kolega? Ministr pro místní rozvoj (!) Jiří Čunek vystěhoval „neplatící romské rodiny“ do chátrajících domů mimo město. Stehlíková má jistě pravdu, že vysídlování problémy neřeší, ale spíše zvětšuje. Jenže k podobným postupům dochází v řadě českých měst a situaci rozhodně nelze řešit sbírkou, která lidi v nouzi uráží a u ostatních zanechává nepříjemnou pachuť, že „Romové jsou zase zvýhodňováni“. Ministryně to asi nakonec pochopila, ale hned vystřelila znovu.
Opět do černého.
„Nadešel čas vést na toto téma společenskou debatu tak, aby v budoucnu adopce dětí homosexuálními páry byla umožněna,“ uvedla údajně Stehlíková v rozhovoru pro Novinky.cz. Diskuse je podle ní potřeba i proto, že v zemi vyrůstá velký počet dětí v ústavech. Dvakrát pravda. V dětských domovech žije asi 7500 chlapců a děvčat, v kojeneckých ústavech a domovech do tří let dalších více než 1500 dětí. Přes 10 000 dětí pak pobývá v ústavech sociální péče. Tyto počty jsou ve srovnání se zahraničím neúnosně velké. Podle britské studie připadá v České republice na 10 000 dětí šedesát dětí v ústavech. Ve Slovinsku a na Islandu to není žádné dítě, v Británii jedno, v Norsku dvě.
Podle předsedkyně Fondu ohrožených dětí Marie Vodičkové je počet dětí v ústavech opravdu alarmující, zvlášť proto, že jim zde nikdy nemůže být poskytnuta taková péče a výchova jako v rodinách, včetně těch náhradních. Problém však není nedostatek pěstounů. O adopci zdravých dětí do tří let, které jsou bílé pleti, je žadatelů přebytek. Méně zájemců je o děti postižené, barevné či ty, které mají být svěřeny do péče jen na přechodnou dobu. O svěření dítěte do péče však už dnes může požádat kdokoliv. Manželské páry sice mají přednost, ale pokud by o dítě, pro které se pěstoun špatně hledá, projevil zájem jednotlivec, „nikdo nebude zjišťovat jeho sexuální orientaci“, uvádí Vodičková. „Homosexuálních párů, které by měly zájem pečovat o takové děti, zase není tolik,“ dodává.
Problém adopce nepovažuje za zásadní ani mluvčí Gay a lesbické ligy Martin Strachoň. V souvislosti s novým zákonem o registrovaném partnerství upozorňují aktivisté na skutečnost, že české právo ukládá manželům 87 práv a povinností. Zákon o registrovaném partnerství jich párům stejného pohlaví umožňuje či ukládá jen 37. „Největší problémy jsou v oblasti vedení společné domácnosti a neexistence společného jmění partnerů,“ kritizuje Strachoň. „Pokud si partneři koupí něco většího společně, nemohou majetek napsat na oba. Třeba auto pak patří jen jednomu, což může způsobit potíže například při rozchodu nebo havárii.“ Problémy jsou prý také s tím, jak řeší zákon vztahy k cizincům, a také k vlastním dětem partnerů z předchozích vztahů. Zákon však zatím platí jen krátkou dobu. A tak aktivisté za práva homosexuálů teprve zpracovávají dotazník, který by měl vyhodnotit problémy, s nimiž se partneři stejného pohlaví v současnosti potýkají. Teprve s touto znalostí pak chtějí prosazovat další legislativní změny.
Ministryně bez portfeje ale na nic nečeká. Dotýká se klíčových otázek a pouští se do těch zásadních problémů opravdu srdnatě. Jenže ji za to nelze moc pochválit.
Tím, že ve sporu o vystěhované vyvolá na jedné straně odpor k alibistickému milosrdenství a na straně druhé nechuť ke zvýhodňování skupin obyvatelstva podle (připsaného) etnického původu, jistě ničemu nepomůže. Naopak odvrací tak pozornost od toho, co je zásadní – současného neadresného a neosobního systému sociální péče, který s lidmi v nouzi opravdu nepracuje, jen jim automaticky vyplácí peníze. A také od propojení místních politiků a obchodníků (například s nemovitostmi) na úkor těch nejslabších.
V případě kampaně za adopci dětí homosexuálními páry jsou škody iniciativy paní Stehlíkové obdobné. Místo toho, aby paní ministryně pomohla řešit otázky, jak snížit počet dětí v ústavech, zefektivnit péči o děti a upřednostnit adopce a péči pěstounů, budeme teď především od křesťanských politiků slýchat o tom, jak homosexuální partnerství ohrožuje tradiční rodinné hodnoty. Homosexuální páry se mezitím budou potýkat s tím, že nemají nárok na peněžité dávky či vdovský důchod v případě úmrtí partnera, nebo nemohou mít společný majetek. V otázce adopce dětí přitom budou spoléhat na to, že průzkumy u veřejnosti ukazují pomalý nárůst tolerance. Pro umožnění adopcí se v loňském roce vyslovilo 39 procent respondentů. V roce 2005 s ní souhlasilo o dvanáct procent méně. Možná, že se toto spoléhání homosexuálů na pozvolný pozitivní společenský posun ve prospěch jiného typu rodin ukáže 5 správné. Džamila Stehlíková však bude muset trochu ubrat na své ostrostřelbě a přijít s rozumnými a systémovými řešeními.