Ketil Bjørnstad
Liv Ullmannová – cesty života
Přeložila Daniela Zounková
Nakladatelství Lidové noviny 2007, 296 s.
Norská herečka Liv Ullmannová se proslavila především spoluprací s Ingmarem Bergmanem. Jako režisérka natočila dva filmy podle jeho scénářů (Soukromé rozhovory a Nevěra) a byla i jeho životní partnerkou (mají spolu dceru Linn). Byla dvakrát nominovaná na Oscara a hrála na Broadwayi (mj. Ibsenovu Noru). A dokázala, že má i talent literární – napsala dvě autobiografie (česky vyšly Proměny). Nejen na soužití s Bergmanem a na svou největší slávu vzpomíná v knize napsané norským hudebníkem a spisovatelem, který s ní vedl dlouhé rozhovory. Ty jsou v knize prokládány úryvky z hereččiných deníků, v nichž s upřímností a otevřeností, místy až s jakousi roztomilou naivitou, reflektuje klíčové okamžiky svého života. Byť jsou některá jména zamlčena nebo pozměněna a o některých věcech Ullmannová přece jen hovořit nechce, většinou je velmi sdílná a nevyhýbá se ani temnějším stránkám svého života, nevhodně vybraným rolím, pochybnostem o sobě samé či složitým vztahům s muži. Dozvíme se, jak byl pro ni vztah s komplikovaným, geniálním Bergmanem určující, neboť v něm našla především jakéhosi „náhradního“ otce (toho skutečného ztratila v raném dětství). Vypráví také o svých četných humanitárních aktivitách. Krásná zpověď o životní síle i slabostech. Škoda jen, že v knize chybí hereččina filmografie.
Milan Valden
Patrick Süskind
Parfém – příběh vraha
Přeložili Jitka a Rudolf Tomanovi
Academia 2006, 208 s.
Souběžně s Tykwerovou filmovou adaptací se na pultech knihkupectví objevila i reedice tohoto románu, s dnes již nezbytnou filmovou obálkou. Parfém je ovšem kniha, která si takovouto mediální revitalizaci bezpochyby zaslouží. Příběh podivínského parfumérského učně a vraha Jeana-Baptisty Grenouilla, žijícího ve Francii v 18. století, v mnohém připomíná Ecovo Jméno růže. Na první pohled je to román s chytlavou, takřka detektivní zápletkou, nepostrádající napětí ani překvapivé rozuzlení, ale zároveň je pojednáním o hledání prchavé podstaty krásy, ženské či dívčí především, která má v tomto případě podobu dokonalé vonné esence, budoucího parfému. A nejen to. Prostřednictvím svých postav vede autor (původním vzděláním historik) vtipný a poučený dialog s dobou, v níž se příběh odehrává, s francouzským osvícenstvím. Zřejmě nejeden z diváků, který sáhne po této knize, bude překvapen, neboť román se na rozdíl od filmu veškeré senzačnosti i naturalismu vyhýbá. Naopak je plný ironie, lehkého nadhledu a černého humoru. Všechny tyto ingredience činí ze Süskinda jednoho z největších současných (nejen německých) románových stylistů (což mohou díky výbornému překladu ocenit i čeští čtenáři), který umí s dokonalou bravurou spojit čtivost s intelektuálními odkazy, takže na své si přijde ten, kdo hledá v čtení rozptýlení, i ten, kdo očekává hlubší podněty.
Ondřej Kavalír
Hana Neborová
Golem
Ilustroval Adolf Born
Brio 2006, 64 s.
Převyprávění legendy o Golemovi z rudolfínské Prahy, ilustrované Adolfem Bornem, patří k tomu nejkvalitnějšímu, co je na trhu s dětskou knihou nyní k sehnání. Bornova ilustrace skvěle zachycuje ducha fantaskní doby Rudolfa II., císaře alchymistů a mágů, i „zázračného rabína“ Jehudy ben Bezalel, zvaného Rabi Loew, v šerosvitných dramatických obrazech, které ocení i dospělí čtenáři. Vyprávění je napsáno střídmě a evokativně. Pověst o Golemovi je čtenářsky přitažlivá i po staletích; v porovnání lidského císaře Rudolfa II. s náboženským vůdcem Židů Rabi Loewem v exilu naznačuje zastavení a pobyt v magické barokní Praze jako další historický krok židovského národa v evropských dějinách na klopotné cestě k samostatnosti. Navíc má tato pražská legenda půvab, najdete-li na ni v nějakých mladších židovských vyprávěních z Haliče odkaz; k tomu zmiňuji kupř. televizní Akta X, epizodu hledání Golema v jisté brooklynské synagoze. Nakladatelství Brio se zdařila krásná kniha, hodna překladu do dalších jazyků, a troufám si odhadnout, že bude veleúspěšná na zahraničních knižních trzích a aspirovat na soutěžní ocenění. Potěšení z četby, obrázků i artefaktu.
Vít Kremlička
Truman Capote
Hudba pro chameleóny – Music for Chameleons
Přeložila Hana Ulmanová
Garamond 2006, 174 s.
Hudba pro chameleóny je poslední povídkovou sbírkou autora, který proslul klasickým dílem beletrizované literatury faktu Chladnokrevně. Capote v ní popisuje buď zvláštní lidi nebo zvláštní typy milostných vztahů. Tak před námi defilují například aristokratka z Martiniku, která dokazuje svému posluchači, že chameleóni milují hudbu, či pan Jones, chromý slepec, za nímž proudí nekončící zástup návštěvníků a který jednoho dne zmizí ze svého pronajatého pokoje. Vypravěč ho pak potkává o deset let později v moskevském metru, vidoucího a zdravého. Další nevidomý se vyskytuje v povídce Mojave: jeden z vypravěčů se s ním potkává v poušti, kde ho zanechala jeho partnerka napospas osudu. V povídce Světlo v okně zase milá stará dáma přijme ve svém domě neznámého muže, vede s ním hovor o literatuře a nechá ho přenocovat. Druhého dne se nestane nic mimořádného, jen se ukáže, že žena má v mrazáku uschovaná všechna tělíčka svých zesnulých kočičích miláčků. „Asi si říkáte, že jsem trochu trhlá,“ říká dáma. Čtenář na to není připraven a skutečně mu trochu zatrne, ale nakonec musí spolu s vypravěčem uznat, že tato žena má něco do sebe. Vyzařuje jakési světlo. Na jednu věc si však musíme dát pozor. Pokud je na obálce napsáno „nezkrácený“ text, je to pravda jen z jazykového hlediska. Jinak je to oproti originálu jen první čtvrtina sbírky. Kniha vychází v edici dvojjazyčných knih Garamondu.
Jan Jandourek
Garry McCracken, Peter Stott
Fúze – energie vesmíru
Přeložili Milan Řípa, Jan Mlynář
Mladá fronta 2006, 324 s.
Lidstvo se začíná potýkat s nedostatkem energie a autoři přinášejí čtivý úvod do jedné významné možnosti, jak se zbavit energetických problémů. Jaderná fúze (opak štěpné reakce, která se používá v současných atomových elektrárnách) se má stát nevyčerpatelným zdrojem energie, který má být navíc velmi šetrný k životnímu prostředí. Tento zdroj by se mohl za příznivých podmínek objevit v plné funkci v polovině 21. století; už nyní se provádějí první pokusy o trvalejší zažehnutí a ovládnutí jaderné fúze. Jde o podobnou reakci, která probíhá v nitru hvězd a o její uskutečnění na Zemi. Je to snad nejtěžší technologický oříšek, který se před člověkem vyskytl, neboť reakce může probíhat pouze za nepředstavitelně vysokých teplot, ještě vyšších, než existují v nitru našeho Slunce, tedy přes 14 milionů stupňů Celsia, jak píší autoři. Kniha je pojata i jako historický přehled toho, kudy vedla cesta k současným představám o jaderné fúzi, takže se čtenář dozvídá o radioaktivitě, fúzi vodíku, Einsteinově teorii relativity či o tom, jak žijí hvězdy: všechny tyto objevy nakonec vedly k finální představě o fúzních elektrárnách, pracujících jen s nevelkým množstvím deuteriového a tritiového paliva. První pokusná elektrárna se již staví ve Francii.
Jiří Olšovský
Klement Alexandrijský
Stromata II–III
Přeložily Veronika Černušková a Jana Plátová
Oikoymenh 2006, 519 s.
Edice bilingvních vydání děl autorů raně křesťanské tradice patří k významným počinům nakladatelství Oikoymenh. Předmluva Miroslava Šediny nás uvádí do širších souvislostí raně křesťanské filosofie a teologie. První křesťanská století se vypořádávala ve svých nejlepších představitelích s problémem, jak začlenit myšlenková témata řecké filosofie do mladé křesťanské tradice. Zatímco v první knize svých „pestrých tkanin“, jak se někdy překládá řecký plurál Stromata, se Klement pouští do zdůvodňování historické priority biblického vědění, zabývá se druhá kniha kritériem pravdivého poznání a třetí nás uvádí do tajemství zdrženlivosti a svátosti manželství. Druhá část se pokouší zdůvodnit víru pojmovými prostředky řecké filosofie, ale zároveň ji vůči ní vymezit a ukázat její superioritu. Toto myšlenkové rozkročení mezi filosofii a víru je fascinujícím svědectvím zápasu alexandrijského intelektuála o začlenění filosofie do teologie, aniž by se filosofie stala její služkou. „Jak bychom se mohli něco dozvědět o tom, nač se ptáme, aniž bychom měli anticipující představu toho, oč nám jde? A jakmile se dozvíme, utváříme si z této představy pochopení. Kdo se táže a nechybí mu přitom anticipující představa o dané věci, jež mu umožňuje přijímat, co se o věci říká, ten má uši otevřené pro pravdu,“ promlouvá Klement Alexandrijský k našim uším, ohlušeným a ohroženým bláboly dnešního světa.
Michal Janata
Náboženství a tělo
Iva Doležalová, Eleonóra Hamar, Luboš Bělka (eds.)
Masarykova univerzita, Malvern 2006, 272 s.
Sborník Náboženství a tělo přináší příspěvky přednesené na religionistické konferenci v Brně v říjnu roku 2005. Texty jsou rozděleny do kapitol Sexualita; Mrtvá, živá a jiná neobvyklá těla v křesťanství; Medicínské regulace těla a tělesnosti; Cesty k tělesné dokonalosti; Genderové perspektivy a Technologie a metafory těla. Kniha nikdy nepokrývá celou problematiku (jako třeba kniha Sexualita v náboženstvích světa pojednává oblast sexuality), ale jednotlivé speciální studie vytvářejí mozaiku témat, která se vztahem náboženství k tělu jakkoli souvisí. U některých z textů název sborníku slouží spíše jako záminka k řešení zcela jiných, avšak neméně podnětných problémů (např. vztah hereze a pravověrnosti ve středověku, vztah středověkého člověka k monstrům a k jinakosti jako takové). Některá jména a koncepty se nicméně objevují hned v několika statích, např. Mary Douglasová – stoupenkyně tzv. symbolické antropologie. Stať Náboženská symbolika pravé a levé ruky, pojednávající i o jednom z předchůdců symbolické antropologie R. Hertze, mne pak z celého sborníku zaujala nejvíce. V soudobém českém prostředí, v němž jsou představy o čemkoli, co se týká náboženství, zkreslené, je třeba pouze litovat, že podobných sborníků vychází stále málo.
Jan Lukavec
William Shakespeare
Othello, benátský mouřenín
Přeložil Martin Hilský
Atlantis 2006, 407 s.
Podle dochovaných informací byla renesanční tragédie Othello poprvé uvedena roku 1604 a vznikala zřejmě necelý rok před tím. Už čtyři sta tři let (nemluvě teď o historických etapách, které Shakespearovu dramatickému umění nepřály) tedy na světových jevištích dochází v důsledku Jagových intrik k uškrcení dcery benátského patricije Desdemony, k němuž nezvladatelná žárlivost nakonec dovede jejího manžela, pokřtěného Maura Othella. Jedním ze zatím posledních případů byla inscenace Ivana Rajmonta v Národním divadle v roce 1998, v níž se poprvé prezentoval nový český převod tohoto dramatu od Martina Hilského. O tom, že Othello je stále aktuální položkou naší dramaturgie, svědčí fakt, že v Hilského překladu byla od jeho vzniku v letech 1996–1997 hra na českých scénách nastudována osmkrát (pro srovnání: pohledem do sekundárního aparátu knihy jich od české premiéry v roce 1842 napočítávám celkem 91). Kromě toho Hilského převod mezitím čtyřikrát vyšel. Toto, v pořadí páté vydání je ovšem vydáním reprezentativním (jak jsme ostatně u této shakespearovské ediční řady zvyklí): kromě tradičního zrcadlového přetištění hry v angličtině a češtině publikace obsahuje Hilského úvodní studii o interpretaci hry, zakončenou rozborem různých divadelních pojetí titulní postavy, a závěrem též soupis veškerých českých překladů a úprav hry, jakož i soupis domácích inscenací, který pořídil Bohuslav Mánek.
Lenka Jungmannová
Jiří Kulhánek
Stroncium
Klub Julese Vernea 2006, 467 s.
Po tříleté odmlce přichází guru české krvavé sci-fi s novou knihou, která byla očekávána mnoha fanoušky fantastické literatury. Kulhánek si však svými dřívějšími romány nasadil laťku vysoko. Přestože se nikdy nejednalo o kultivované intelektuální čtivo, dokázal strhnout čtenáře akčními scénami, upírskými mystérii a především černočerným humorem, plným sarkasmů. Zápletka Stroncia je tradiční – boj jedince proti všem a všemu. V tomto případě proti technokracii postkatastrofického světa, proti lidožravým mutantům a všudypřítomným nemrtvým. Ale oproti předchozím dílům, jako je například Noční klub, je postava hlavního hrdiny Longina Kandinskeho dosti plochá a čtenář se s ní nedokáže dostatečně ztotožnit. Ani svět, který autor vytvořil, není příliš uvěřitelný a životaschopný. Samozřejmě i v této knize naleznete množství výborných „hlášek“, ale v celkovém kontextu vyznívají naprázdno. Hlavní kvalita děl Jiřího Kulhánka vždy spočívala v zábavném příběhu zasazeném do známé reality, která tím nabývala nový rozměr. U Stroncia působí prostředí příběhu dojmem dřevěných kulis, v nichž se pohybují dvojrozměrné postavy bez řádné jiskry, ať už se jedná o vyložené záporáky nebo částečně pozitivní charaktery. Nový román předního představitele drsné fantastiky zřejmě jeho ortodoxní příznivce nezklame, ale nepatří rozhodně k tomu nejlepšímu, co Jiří Kulhánek doposud napsal.
Robert Hladil
Caroline Lawrencová
Lupiči z Ostie – Záhady ze starověkého Říma
Přeložila Hana Petráková, ilustrovala Barbora Kyšková
Albatros 2006, 144 s.
Lupiči z Ostie jsou první knihou série Záhady ze starověkého Říma (v originále vyšlo již 12 dílů). Autorka tu v ději zasazeném do prvního století našeho letopočtu dala dohromady skupinku dětí: vůdčí osobností je Flavia, dcera jednoho z občanů přímořského města Ostie, k ní se připojí (respektive je Flavií zakoupena) otrokyně Nubie, syn křesťanského obchodníka Jonathan a nakonec žebrák Lupus s vyříznutým jazykem. Všichni pak, jak vyplývá z názvu série, řeší roztodivné záhady – tou první jsou brutální vraždy psů, kterým kdosi uřezává hlavy. Příběh je psán svižně, každá kapitola končí v nejlepším a nutí tak čtenáře, aby knihu přečetl v jednom tahu. Lawrencová se také pokouší zvýšit hodnotu románu tím, že ozřejmuje různé historické skutečnosti – někdy však trochu křečovitě, například když Flavia oslovuje svého otce „pater“ nebo se kniha místo do kapitol dělí na „svitky“. Trochu mi také vadilo přimíchání křesťanství v závěru („Litujete všech svých špatných činů?“ [...] „Tak se omluvte Bohu.“). Vzhledem k tomu, že jde o úvodní část cyklu, musím také prominout přílišnou zdlouhavost zhruba první poloviny prózy, kdy se všechny postavy seznamují. I přesto jde o docela čtivý román, který by mohl bavit především čtenáře ve věku kolem 10 let. Jen ten obrázek na obálce asi málokoho osloví...
Jiří G. Růžička