Máme k dispozici nový knihovnický časopis. Jmenuje se Grand Biblio a od počátku jej provázejí pochybnosti. Někteří knihovníci, již mají časopis zdarma distribuovat, se obávají, že list živený reklamou nebude pro jejich čtenáře přínosem, spíš naopak. Po vydání prvního (nultého) čísla se tyto pochybnosti zatím nepotvrdily. Reklamy v čísle mnoho nenajdeme a texty tu rozhodně převládají. A už jsou tu pochybnosti a dotazy nové: komu je měsíčník vlastně určen? Že by uživatele knihovny každý měsíc zajímaly novinky ze světa knihovnictví? O literatuře se v prvním čísle příliš nepíše. Najdeme tu jen jednu recenzi na knihu o sovětsko-finské válce, rozhovor se spisovatelkou Sandrou Vebrovou a pak několik žebříčků, z nichž nejzajímavější se týká nejpůjčovanějších knih v několika knihovnách (nejvíc se půjčuje povinná literatura a pak klasické bestsellery). Z upovídaného článku Literatura v době elektronických médií od Hynka Pekárka se nic nového nedozvíme, praktičtější pokračování prý přijde příště. Hlavním tématem čísla je Březen, měsíc internetu, k němuž se váže několik, víceméně PR článků o různých akcích s kampaní souvisejících. Jako propagaci můžeme brát i rozhovor s ředitelem Národní knihovny Vlastimilem Ježkem – NK prý „nemohla do svého čela dostat vhodnější osobu (pan Ježek je jedním z iniciátorů časopisu). Budoucnost Grand Biblia leží především v rukou inzerentů. A ty časopis přitáhne, pouze bude-li mít dostatek čtenářů. Padesátitisícový náklad si sami knihovníci stěží rozeberou.
Jiří G. Růžička
Kde se berou pochyby o originalitě mnohého moderního díla? Přece na výstavách. Ve vídeňské sbírce Ludwig jsou kvůli rekonstrukci k vidění jen radikální modernisté. Expozice Konzept. Aktion. Sprache (vídeňský akcionismus padesátých a šedesátých let) je ideální líhní pochyb. Recyklace performancí jsou nyní populární a snad mají smysl jako druh sociologie, avšak kdo se kriticky věnuje míře jejich oportunismu? Vždyť modernismus je jazyk, který se zaklel originalitou své výpovědi. Mohlo by to být také klamání veřejnosti, která bezelstně přijímá některé výkony (našich) klasiků, jež se nebezpečně – i když možná nezáměrně – podobají něčemu, co už tu bylo. Posuďte: mohl znát Havel, když psal své Antikódy, Gerharda Ruehma a jeho práci se slovem? A co by byl Petr Váša bez Ernsta Jandla? Nebo: čeho nového dosáhli Oleg Kulik či Milan Kozelka oproti performerce Valie Export táhnoucí na vodítku Petera Weibela na všech čtyřech po vídeňském chodníku v roce 1968? Či Václav Stratil v sérii fotografických autoportrétů z roku 1988, kdy pomaloval svou tvář černými obloučky a další geometrií – jak by se cítil před nápadně podobnou akcí Otto Muehla z roku 1965? Třeba je mírou všeho jenom nonšalance tvůrce. Na otázku po tajemství svého úspěchu Karl Lagerfeld na SAT1 dí: je třeba být zvědavý oportunista.
David Voda
Reportáže švédské televize o korupci v souvislosti s pronájmem letadel Gripen pro české letectvo neukázaly dostatek důkazů o zločincích, kteří se kauzy účastnili. Z posledních ohlasů by se pak mohlo zdát, že předvedly jen obecně známou náklonnost Jana Kavana ke konspirativním schůzkám a vášeň povídat si. Jenže to by byl opravdu špatný závěr. Reportáže totiž připomněly řadu skutečností, které by nás měly vést k hlubší reflexi a k rozhodnějším krokům, než je propuštění mluvky ze zaměstnání. Bez švédských reportérů by se dál zapomínalo, jak Špidlova vláda v roce 2004 rozhodla o tom, že všichni zaplatíme za desetiletý pronájem čtrnácti stíhaček Jas39 Gripen 20 miliard. A že rozhodnutí pro Gripeny padala už před tím, než byla vypracována dlouhodobá strategie rozvoje armády. Vláda přitom svůj výběr odůvodňovala i offsetovými programy. Přitom věděla, že je odborníci označují za rizikový faktor korupce: jsou těžko zhodnotitelné, vymahatelné a umožňují skryté výhody pro ty, kdo se na výběru podílejí, skrze firmy zúčastněné v programech. Cizí televize též připomněla, že česká policie dokázala odložit oznámení senátora Žantovského o pokusu o korupci; prohlásila, že k činu sice došlo, ale ona nemůže najít pachatele. Na návrhy korupce si třeba nyní vzpomenou i další senátoři. Je tu zkrátka šance pro nápravu. Česká televize může začít s vlastní investigací závažných případů korupce, a to s lepší znalostí prostředí, než mají kolegové ze Švédska. Vláda může jednou provždy rozhodnout, že offsety v zakázkách počítat nebude, a nastavit jasnější a transparentnější pravidla příštích zakázek. Česká protikorupční jednotka pak může začít doopravdy vyšetřovat nové závažné informace. Přece to nevyjde do ztracena jako obvykle, ne?
Filip Pospíšil