Kubánský oficiální stranický deník La Granma otiskl 28. února záznam celého telefonického rozhovoru mezi Fidelem Castrem a Hugem Chávezem, který se uskutečnil během Chávezova televizního pořadu Aló Presidente. Po výměně lichotek na téma, kdo si lépe pamatuje čísla (je to Fidel), začal Castro rozebírat energetickou politiku ve světě, především otázku žárovek. Chávez poté dodal, že si 27. února Venezuela připomíná výročí nepokojů z roku 1989, které byly reakcí na oznámení neoliberálních ekonomických opatření. Nekompetentní zásah bezpečnostních sil v Caracasu proti těmto protestům si tehdy vyžádal stovky obětí. Podle Cháveze šlo o „první odpověď na neoliberální plán na světové úrovni, v době, když již padal Sovětský svaz a berlínská zeď a začalo se tvrdit, že přišel konec dějin a jediný způsob myšlení“. Poté ale nastal 4. únor 1992 (Chávezův slavný pokus o puč) a „tato naše revoluce, v níž bude Kuba vždy přítomná“. Při Castrově zmínce o „přátelích ze severu“, pak Chávez ironicky řekl „our friends“, na což Fidel reagoval tím, že angličtinu již zapomněl, „po traumatech, jež mi způsobili“. Po dalších lichotkách na téma, kdo si lépe pamatuje písně, se řeč stočila na kritiku MMF a projekt bolívarovského sjednocení Latinské Ameriky, návštěvy Ortegy a Kirchnera ve Venezuele a na příklad, jejž všem dala kubánská revoluce. Castro pak Cháveze ujistil, že se jeho stav zlepšuje, ačkoli mu „nemůže slíbit, že ho bude brzy doprovázet na některé cestě po světě“. Chávez zase kolegovi potvrdil, že bude svět i nadále informovat o jeho zdravotním stavu, neboť se stal svého druhu emisarem a důležitým „pramenem“ v těchto otázkách. Po zvoláních „Hasta la victoria siempre!“ a „Venceremos“ z úst obou státníků byl pořad ukončen.
Snahy ukončit smírem ozbrojený konflikt v Kolumbii, který se s různou intenzitou vleče od 60. let, to rozhodně nemají jednoduché. Bogotský deník El Tiempo upozornil 24. února na to, že bylo v Havaně zahájeno páté kolo vyjednávání mezi vládou a povstalci z menší guerillové armády ELN (Vojsko národního osvobození – guevaristé). Ještě předtím však ELN vydalo prohlášení směrem k druhé povstalecké armádě, mnohem větším FARC (Ozbrojeným revolučním silám Kolumbie – „maoistickým“), aby respektovaly doporučení svého velitele „Manuela Marulandy“, který loni vyzval k zastavení střetů mezi oběma skupinami. Část FARC totiž viní ELN z kolaborace s armádní rozvědkou a neváhá kvůli tomu na druhou povstaleckou skupinu útočit. Zároveň vede paralelní střety s vládními jednotkami a stále aktivními pravicovými polovojenskými skupinami. ELN však tvrdí, že s „FARC máme více společného než odlišného“ a že je vzájemný boj „absurdní“. To přitom už v prosinci 2005 uznal „Marulanda“, když napsal: „Když už jsme mluvili i s třídními nepřáteli, proč spolu stále nemluvíme my, bojovníci za stejnou věc, kteří jen užíváme jiné metody revoluční práce?“ Rozdíly v metodách spočívají mimo jiné v odlišné strategii vyjednávání s bogotskou vládou. ELN je k ochotná se k těmto jednáním na Kubě setkávat. FARC, které patrně mají ve zbrani výrazně přes deset tisíc mužů, však o výměnách rukojmích a jiných záležitostech hodlají jednat jenom s mezinárodními emisary. Vláda je totiž podle nich propojena s polovojenskými jednotkami. Ostatně, kvůli napojení svého bratra a senátora na tyto skupiny odstoupila nedávno ze svého úřadu ministryně zahraničí. Nahradil ji bývalý ministr ekonomického rozvoje Araújo Perdomo, jehož právě FARC držely v zajetí šest let. Uprchl jim koncem loňského roku.
Španělský konzervativní deník ABC komentoval 28. února první zasedání bilaterální komise, složené ze zástupců centrální madridské vlády a katalánské Generalitat (autonomní vláda v Barceloně). Jednání komise vyplynulo z nového, velmi velkorysého autonomního statutu Katalánska, který se ovšem stal terčem útoků centralistické pravice. Nový typ vztahů mezi oběma institucemi podle listu ukazuje, že posílení katalánské autonomie znamená ohrožení ústavy z roku 1978. Zmíněná komise je prý „obrazem konfederálního modelu“ a potvrzením, že „volání na poplach nebyla přeháněním Lidové strany (pravice)“. Jednáním, které probíhá na tak vysoké úrovni a které je vedené v duchu vzájemné rovnosti, je prý barcelonské vládě přiznán charakter reprezentanta státní entity. Podle deníku se v logice tohoto modelu „Španělsko nerozpadá…, ale očekává se, že spolu nyní koexistují dvě suverenity a dva národy v jednom státě“, což platná ústava nepřipouští. Prý je tak možné mluvit dokonce o „fragmentovaném státě“.
Levicový El País 27. února informoval o vystoupení živoucí legendy španělské politiky, politologa, bývalého Frankova ministra vnitra i informací, zakladatele Lidové strany a nakonec několikanásobného galicijského premiéra Manuela Fragy (narozeného v roce 1922). Někdejší vůdce španělské pravice a opozice do konce 80. let, který byl ve funkci nahrazen José Maríou Aznarem, aby se poté stal veleúspěšným regionálním politikem, se poněkud kriticky vyjádřil na adresu svého nástupce. Odsoudil přitom podporu, již Aznar poskytl americké akci v Iráku. Před ní se Aznar sešel s Blairem a Bushem na Azorských ostrovech (na účast dnešního předsedy Evropské komise a tehdejšího portugalského premiéra Durao Barrosa se přitom poněkud zapomíná) a ze schůzky vzešla ve Španělsku velmi kritizovaná „fotka z Azor“. Fraga se nyní ptá, zda to opravdu bylo nutné. Zároveň ale kritizuje i dnešní levicovou Zapaterovu vládu. Současný kabinet se prý snaží pouze „komplikovat věci, jež ve Španělsku fungují“. Fraga, který je čerstvě v politickém důchodu, odsoudil takové kroky socialistické vlády, jakými jsou změny autonomních statutů a možné ústavní reformy či „zákon o historické paměti“. Bývalý klíčový politik pozdní fáze autoritářského režimu a ministr, za jehož působení bezpečnostní složky zabily řadu lidí, vytýká v této souvislosti premiéru Zapaterovi, že cítí „příliš resentimentu“ k osudu svého děda. Toho popravil frankisté za občanské války.
Ze španělskojazyčného tisku vybíral Radek Buben.