Christophe Bourseiller
Carlos Castaneda, pravda a lži – životopis
Přeložil Vladimír Čadský
Volvox Globator 2006, 207 s.
Poté, co nakladatelství Volvox Globator představilo čtenářům kompletní tvorbu Carlose Castanedy, přišlo s knihou, která částečně odhaluje reálie jeho života i psaní a tak boří mnohé mýty, jež o sobě sám spisovatel neváhal šířit. Bourseiller se nesnaží jako mnozí jiní představit Castanedu jen jako podvodníka a sám v úvodu přiznává, že pro něj jeho knihy mnoho znamenají. Roli Castanedy jako geniálního fabulátora a lháře s výrazným literárním talentem ostatně potvrzují všichni jeho přátele a ti, co s ním přišli do styku. Bourseiller sice nic nezamlčuje, ale také nevyvozuje z odhaleného ledví slavného spisovatele žádné odsuzující závěry, čímž se liší od mnoha etnologů a antropologů, kteří Castanedovi nemohli přijít na jméno. Castaneda totiž opravdu získal akademický titul v antropologii za knihu Učení dona Juana – cesta indiánů Yaqui, jež má být jakýmsi výzkumem vzešlým z rozhovorů se šamanem, který evidentně nikdy neexistoval. Ostatně sám spisovatel v jedné pozdější knize naznačuje, že si často vymýšlel. Bourseillerova kniha se ho snaží právem legitimizovat tím, že jeho vědecké práce představuje jako poetický literární výtvor vysoké kvality, jenž ovlivnil statisíce, převážně mladých lidí po celém světě. Knihu by si tedy jistě měl přečíst každý, kdo Castanedovým příběhům naletěl, aby pak slovy spisovatele Huntera S. Thompsona seznal, že „cesta indiánů Yaqui vede tak leda do prdele“.
Lukáš Rychetský
Per Olov Enquist
Kniha o Blanche a Marii
Přeložil Zbyněk Černík
Host 2007, 224 s.
Švédský prozaik a dramatik pokračuje ve svém posledním románu v linii, kterou známe z jeho knih Strindberg nebo Hamsun: za hrdiny si vybírá skutečné, často slavné osobnosti, ale nepíše biografie, nýbrž romány, v nichž mísí fakta s fikcí a zaměřuje se na detaily z jejich života, které nejsou právě lichotivé nebo sympatické. Jeho styl je zvláštní směsí strohosti faktů, poetických úvah, vizí a domýšlení skutečnosti. Enquistovy knihy jsou vždy především o lásce a jejím hledání a bolesti, kterou způsobuje. V Knize o Blanche a Marii uvádí na scénu Marii Skłodowskou-Curieovou, dvojnásobnou nositelku Nobelovy ceny, a Blanche Wittmanovou, což je postava sice méně známá, ale o to zajímavější: v poslední čtvrtině 19. století byla oblíbenou pacientkou (a v románu i milenkou) francouzského lékaře Jeana-Martina Charcota, který na ní demonstroval léčbu hysterie pomocí hypnózy, přičemž skutečnými svědky těchto podívaných byli například Freud, Strindberg či Munthe. Blanche se později setká s Marií a stane se její asistentkou i přítelkyní. Marie právě prožívá těžké chvíle: krátký, leč skandální vztah s ženatým mužem ji málem připraví o druhou Nobelovu cenu. Obě ženy zápasí s láskou, Blanche i s následky laboratorních experimentů a postupně se z ní stane torzo. S příběhem souzní i fragmentární forma románu, složeného z osmi zpěvů.
Milan Valden
Řehoř z Toursu
O boji králů a údělu spravedlivých
Přeložil Jaromír Kincl
Argo 2006, 516 s.
První svazek edice Memoria medii aevi je unikátním pro dějiny Franků (a Románů) zejména 6. století. Dějiny v deseti knihách získaly svou jedinečnou pozici narativního pramene pro raný evropský středověk zejména proto, že jde o jednu z mála kronik tohoto období. Řehořovo svědectví,zahrnující dějiny od Adama, jak bylo ve středověkých kronikách zvykem, až po autorovu současnost, je pro poznání franckých dějin nezastupitelné. A to přesto, že jeho text je kompilací, že autor zpracovává nekriticky předlohy, s nimiž pracuje, že často nerozlišuje mezi podstatným a nepodstatným. Řehoř měl píli, méně už nadání, ale také hodně štěstí, že se jeho spis zachoval. Přesto je kronika Franků strhujícím čtením. Podává množství údajů o vládě prvních Merovejců, byť způsobem tak zaujatým, že často víc než kolorit doby vstupují do popředí autorovy preference. Jsou to právě osobní důrazy, výběr faktů a jejich uspořádání, co je konstitutivní pro dějezpytný text. A jestliže Řehoř začíná svou kroniku lamentací nad úpadkem v galských městech, není to jen svědectví o kulturním a civilizačním propadu západní části křesťanství, ale také stížnost, která se objevuje v pramenech asi všech dob. Řehořovo zvolání „Běda naší době, protože ustalo u nás pěstování umění a mezi lidmi se nenajde nikdo, kdo by uměl zachytit současné události na stránkách knih“ by se dalo snadno vztáhnout i na současnost.
Michal Janata
Václav Cílek
Tsunami je stále s námi – eseje o klimatu, společnosti a katastrofách
Alfa Publishing 2006, 343 s.
Kniha je sestavena z článků a esejů dotýkajících se nějak našeho životního prostřední, klimatu, geologických pohybů a změn, jež dopadají na člověka, jeho kulturu a civilizaci. Autor čtivým způsobem přibližuje to, co může člověka potkat při jeho „kulturním“ snažení, zkoumá k tomu dávno minulé zrody a zániky civilizací a dospívá k zásadním výrokům: „Nebezpečí vysokých růstů je nebezpečím hlubokých pádů.“ Takto se kniha dotýká současné globalizace, jež vzbuzuje naděje i strach: propojený a nikým neřízený svět se stává zároveň zranitelnějším, o čemž ovšem krátkozrací politikové neuvažují, neboť se zaměřují na krátkodobé cíle a okamžité zisky. Cílkovi se tak inspirativně daří spojovat úvahy o stavu počasí se stavem společnosti; vše dokládá konkrétními příběhy kultur a zaniklých civilizací. Hojně je zmiňován německý filosof O. Spengler s jeho představou o úpadku Západu, o konci časů a posledních katastrofách. Podobnou psychoanalýzu doby nalézá Cílek v díle W. Reicha; z pocitu doby se dá vyčíst duch doby, filosof ve svých básnických vhledech rozpoznává směřování civilizace, vidí, jak přehnaná touha po zisku ničí Zemi. Lze ještě nalézt na světě místa klidu, radosti a tvořivosti? Právě taková místa náš autor hledá jako zóny pozitivní deviace, jež mohou inspirovat k záchraně.
Jiří Olšovský
Philip K. Dick
Planeta, která neexistovala I, II
Přeložil kolektiv autorů
Argo 2006, 304 a 272 s.
Celkem 27 povídek (rozdělených v českém vydání do dvou dílů) představuje téměř kompletní Dickovu tvorbu ze samého začátku jeho spisovatelské dráhy, tj. z první poloviny 50. let. Některé z nich se již v českém vydání objevily, většina vychází zřejmě poprvé. V době, kdy žánru sci-fi a fantasy dominují několikadílné ságy, je příjemný už rozsah Dickových prací. Frekvenci nápadů by mu mohli téměř všichni ostatní autoři závidět (koho by napadlo, že vraždit může třeba kukačka z hodin?). Možná ne všechny příběhy jsou úplně domyšlené či vypilované, čtenář se ale nudit prostě nestihne – a kdyby náhodou ano, pročíst se na konec a vše si vynahradit u dalšího příběhu nedá žádnou práci. Před sebou máme tresť Dickovy pozdější tvorby: směs paranoidních obsesí, schizofrenních spikleneckých teorií, hororů i hříček. To je důležité – ačkoliv v češtině vydavatel prezentuje dílo jako antiutopii či společenskou kritiku, je patrné, že autor se psaním současně bavil a dokázal svůj pocit přenést na čtenáře. To je o to pozoruhodnější, že Dick psal tyto povídky pro peníze. Nakonec – i když se zdá, že vrcholná Dickova díla v češtině už dávno vyšla a nyní se objevují spíše jakési odřezky, tyto dvě sbírky mezi ně nespadají. Rozhodně stojí za přečtení, ať už chce někdo hloubat nad „poselstvím“ textů či se prostě nechat okouzlit záplavou autorových neotřelých nápadů.
Pavel Houser
Iva Pekárková
Láska v New Yorku
Listen 2006, 136 s.
Kvalitní slovesná práce a dokonalá znalost prostředí – to jsou jistě výrazné atributy newyorských povídek Ivy Pekárkové. Co se ostatních kvalit týče, jsou povídky v recenzované knize poněkud nevyrovnané: hlubší záběry lidské existence v Hotovém světě (s prvky popartové sériovosti), v povídce Nad věcí (bezmála archetypální – alespoň od dob Dostojevského – motiv sebevraždy znásilněného děvčátka) i v poněkud hrabalovsky laděné 0.45 vystřídá zřetelně plošší text Americký sen; po přesvědčivě podaném vnitřním vývoji newyorské malířky z povídky Být městem následuje text snad nejméně zdařilý, Richardovy věci, v němž autorka opustila svou obvykle suverénně zvládanou polohu realistickou a ke škodě věci se ocitla v rovině snově – fantaskní, jež jí není právě vlastní. Závěrečná Láska v New Yorku patří opět k povídkám zdařilejším, i když je možno říci, že autorka se v ní přece jen nechala strhnout k poněkud laciným efektům, plynoucím z rovněž „efektního“ tématu – což se jinak v knize, ačkoli je takovýchto témat plna, naštěstí vůbec nevyskytuje.
Blanka Kostřicová
Jan Czech
Biblické příběhy v proměnách času – příspěvek k duchovní psychoterapii
Portál 2006, 181 s.
Starý zákon je dnes pro někoho stále ještě zdrojem nezpochybnitelného vědění o historii, přírodě a Bohu, zdrojem, kterému je nutné doslova věřit; jiní ho používají jako vděčný terč pro jeho nezpochybnitelnou politickou nekorektnost. Autoři psychologických interpretací se většinou nacházejí někde mezi těmito extrémy. V úvodu své knihy Biblické příběhy v proměnách času Czech deklaruje svoji snahu pomoci čtenářům na pozadí univerzálně platných biblických příběhů orientovat se ve svých vlastních životních příbězích. Tento (jistě ne marný) cíl jeho kniha splňuje, většina kapitol však podle mne nevybočuje z rámce trochu nadprůměrného nedělního kázání a podtitul knihy Příspěvek k duchovní psychoterapii i úvodní zaštiťování se Ricoeurem jsou příliš nadnesená gesta, druhá část názvu „v proměnách času“ je pak přímo zavádějící. Přitom psychologický přístup může být o mnoho tvořivější a invenčnější, jak ukazuje zvláště Wieslova Bible – postavy a příběhy (o Starém zákoně), nebo kniha dvojice autorů Remeš – Halamová Nahá žena na střeše (o celé Bibli).
Jan Lukavec
Arnošt Lustig
O literatuře
Nakladatelství Franze Kafky 2006, 101 s.
Rukověti pro čtenáře i spisovatele patří podtitul Myšlenky o literatuře do tlumoku. Jadrně vyslovené úvahy o literárním díle, doplněné autorovou povídkou Štěpán a Anna v češtině, angličtině a francouzštině; eseje Warum ich schreibe, Literatura Arnošta Lustiga a Je Franz Kafka velký spisovatel? v maximální střídmosti vyznačují Lustigovy mravní a umělecké minimy. Mnohému lze přitakat, mnohé lze přijmout a mnohé svádí k polemice. Za pozornost stojí kupř. zmiňovaná klasická triáda – pravda, mravnost a krása – jako reflektivní výraz poezie, umění a vědy, anebo vymezení vzniku románu datem 1008, kdy napsala Šikibu Murasaki román Příběh prince Gendžiho; v tomto případě lze namítat protiargumenty o románových mýtech starého Řecka anebo Petroniovu Satiriconu, dokonce lze uvažovat o archaickém pramýtu rozptýleném v lidové slovesnosti a nejstarších písemných památkách, tedy o výrazu kolektivního uměleckého projevu od nejstarších dob, kdy lidé zformulovali řeč. Příběhy Arnošta Lustiga lze číst i pro autorovu existenciální zkušenost, i pro jistou urputnost, se kterou jednoznačně směřuje k celistvosti uměleckého výrazu. Včleněná povídka Štěpán a Anna, odehrávající se za jednoho dne a noci v terezínském ghettu, ilustruje Lustigovu uměleckou metodu.
Vít Kremlička
Ryhor Baradulin
Žít! – výbor z veršů
Přeložila Františka Sokolová
Národní knihovna ČR 2006, 135 s.
Kniha zahrnuje verše běloruského básníka, kandidáta na Nobelovu cenu za literaturu, z let 1979 až 2003. Baradulin žije v Minsku a překládá světovou poezii i prózu. Ve své poezii stále žije v okolí vesnice Haradok ve Vitebské oblasti. V básních znovu s maminkou opravuje ohořelý dům po druhé světové válce: „Podlaha byla jako koberec slátaný z různých odstřižků:/ Desky ze zelených a šedých dveří/ a v každé tolik suků,/ jako hvězd v galaxii.“ Přesto tato kniha není životopisnou exkurzí do zbídačeného válečného Běloruska, ale spíše cestováním po galaxiích. Básníkovi, stejně jako malému dítěti, stačí suky v podlaze, aby viděl vesmírné prostory, nevyřčené myšlenky, skrývané obavy, zadržovanou radost či bolest, pracující ruce i dlaně sepnuté k modlitbě. Proto ve verších tak často prosvítají biblické motivy, často s odkazem na pohanství – nezbytnou historickou součást běloruského venkova. V rozhovoru na konci knihy básník říká: „Ne nadarmo se u nás navečer neříká ,dobrou noc’, ale lidé si přejí ,dobré sny‘.“ I jeho básně jsou pozvánkou do světa vzpomínek, vesnického rytmu slunce, větru, močálu a rosy. A také do světa jazykového bohatství, nově vymyšlených (či spíš vycítěných) běloruských i slovanských slov. V dvojjazyčném vydání se tak ti, kteří aspoň trošku umějí bělorusky, mohou podivovat a nechávat v sobě rozeznít neobvyklé významy, k nimž novotvary vybízejí.
Radka Bzonková
Pavel Hak
Trans
Seuil 2006, 192 s.
Pavel Hak (1962), Čech, který před dvaceti lety emigroval do Francie, vystudoval tam a stal se francouzským spisovatelem (píše a vydává knihy francouzsky) ve svém novém románu, nazvaném Trans, který má být obžalobou všech totalitních režimů, opět syrově popisuje krutá zvěrstva. Přestože francouzština není autorovou mateřštinou, kritiky se shodují v tom, že až nepříjemně násilný děj a chvílemi zarážející surovost postav vyvažuje překvapivě působivý, rozhodně neotřelý styl. Protagonista Wu Tse na útěku z nejmenované asijské země překoná na své pouti za svobodou různé kraje a pevniny, nikde ho ale nečeká odpočinek, klid, ani sebemenší jistota. Přátelství i láska jsou pro běžence tabu, zbývá mu jen neochvějná víra v dosažení cíle – spolu se snem o krásné Kwan, kterou na začátku románu potkává převlečenou za muže a snažící se jako ostatní sehnat peníze na cestu dál, na nový život. Vztah Kwan s Wu Tsem bude intenzivní, eroticky silný, ale kratičký; ovšem Wu Tseho – a čtenáře – vzpomínka na něj dovede až k poslední řádce knihy. Jsou Hakovy kruté, obnažené lidské osudy vizí současnosti, anebo budoucnosti? Není jejich krutost až bezúčelná? Spisovatel tvrdí, že jeho záměrem není šokovat ani snažit se skutečnost přikrášlit, tajit či cenzurovat. Život zkrátka má i své absurdní, pro někoho třeba neuvěřitelné polohy.
Jovanka Šotolová