Jaro už je nepopiratelné, sýkorci prohánějí sýkorky a kosi kosy, společně pak budují hnízdo pro zachování rodu. Bydlo pro další evropský radar hledá americká administrativa, nejraději ve středních Čechách. A tak se v tomto nadějném březnu odvíjí diskusní maraton mezi příznivci a odpůrci, rozprava, která hned tak neutichne. Že nás požádal spojenec a nám to nic neudělá, když mu vyhovíme – něco jiného si ovšem myslí lidé v Trokavci, který to má nejblíž. Vede se řeč, zda obrana proti budoucím raketám z Východu má být americká nebo alianční nebo evropská, ale nikdo snad neuvažuje, zda má vůbec být. Jestli se další řád světa musí opírat o zbraně, nebo zda nenastal čas, abychom usilovali o přebývání v míru. Není to pouhá oblast idealistických snů, Albert Einstein ji po většinu svého života promýšlel a dospěl k nadějnému, dnes zcela použitelnému řešení. Vím, o čem mluvím, zabýval jsem se jím několik let. Státy, které se cítí ohroženy americkou eskapádou v naftové oblasti, by sotva usilovaly o jaderné zbraně a rakety, kdyby měly závazný příslib, že nebudou napadeny. Má být perspektivou nového století účinná obrana Severu proti nárokům Jihu, nebo se jí může stát koexistence vylučující násilí v mezinárodních vztazích? Mnoho mocných zájmů stojí v cestě pokojnému řešení, ale je nutné uvažovat tímto směrem, neboť nejde o nic menšího než o svět. Pomýlený pacifismus pléduje pro ústupky, které riziko neodstraňují, pouze oddalují. Ve své živé podobě je však pacifismus hnutím, které odpovídá svému názvu, dvěma slovům přejatým z latiny: mír a vytvářet. Vytvářet mír. Nebude lépe, dokud nezačneme o bezpečném světě uvažovat jinak a místo příprav na válku budeme připravovat mír.
Jiří Vančura
Spor o prodej starohradského zámku se zkomplikoval. O restituci památky se přihlásil aristokrat František Schlik, jehož rodu zámek v dobách minulých patřil. „Padající zámek“, neboť tak jej nazval jeden povedený zastupitel, Schlikovi padl do oka právě kvůli negativní medializaci své novodobé historie. Jinak by jej prý nechal být. Zřejmě není nutné připomínat, že obec se chátrajícího zámku chtěla za třicet milionů zbavit a že tento plán naštěstí nevyšel díky iniciativě občanů Starých Hradů. Zdá se, že starosta Josef Miclík se proti nárokům dědice stavět nebude. Možná proto, že jinou možnost nemá.
Skoro to vypadá, že starosta na chvíli vypadl z role. Bohužel jen velmi dočasně. Rozpomněl se hned, jak otevřel obálku se žádostí Národního památkového ústavu o koupi zámku. Státu ji postoupit nechce. Důvod? Nedokázal by se o ni starat. „Vždyť stát památky i prodává. A jak některé dopadly, můžeme vidět,“ řekl Miclík Právu. Zřejmě nepochopil, že je řeč o zámku ve Starých Hradech, za jehož špatný stav může nečinnost vedení a špatné hospodaření obce. Kontrolu auditů, která prozradila statisícové nedostatky, prováděla nezávislá kontrolní komise. Komise však už není, zasedalo zastupitelstvo.
Nebude ani slibované referendum, jež by rozhodlo o případném prodeji památky. „Není jej proč vyhlašovat,“ míní starosta. Svůj názor opřel o skutečnost, že podnikatel Rudolf Suk od koupě ustoupil. To je pravda. Jenomže ustoupil dočasně kvůli nesouhlasu obyvatel. Starosta přitom připouští možnost dalšího prodeje. Co tedy bude? Referendum, nebo Miclík?
Filip Horáček
V minulém týdnu se do médií dostal neautorizovaný, ale přitom velmi autentický přepis rozhovoru, po kterém český ministr vnitra zavelel k mimořádným bezpečnostním opatřením, jež nás měly ochránit před hrozícím teroristickým útokem. Konečně jsme se dozvěděli, co Langerovi stačilo k tomu, aby nás strašil, a na co vyplýtval finance, jež nám z kapsy vytáhl spolu s vědmou. Ta dle svých slov „věděla i o jedenáctom zářím úplně všecko a byly jí „ukázány před revolucí všechny budoucí události, jo?“. Nechce se věřit, že slovům provázeným smíchem dotyčné mohl někdo uvěřit, a k tomu ještě ministr. Člověku se dere smích přes rty už když přečte první řádky z celého dialogu, ale službu konající policista měl zřejmě jiný názor. Ten později stvrdil i jeho nejvyšší nadřízený. Jako by tak stvrdil i vlastní blbost. I vědma, zvláště ta, co se chechtá při slovech o teroristickém útoku, se ale může mýlit („Já teda na to upozornim, ale voni některý jako i na tý policii vim, že tam to spojení je na některý věci a pak se ta událost nestane, jo?“). Na Ruzyni ani jinde se nic nestalo, opatření byla potichu odvolána a vědma nám odhalila jen náplň Langerovy hlavy, která je prázdná a křišťálově čistá jak ta věštící koule. Dobrá zpráva je, že ani do budoucna se už nemusíme dále bát, protože se zdá, že vědma bude spolupracovat s policií i nadále („Tak vždycky, když něco je, tak volám jo?“).
Lukáš Rychetský