Vydání listu The Economist z 8. března si všímá mimo jiné závažné změny, která ovlivní životy více než miliardy obyvatel. Zasedání čínského parlamentu, na němž se schází téměř 3000 delegátů, aby jásalo a na hlasovacím zařízení „mačkalo tlačítko ano“, má rozhodnout, samozřejmě na základě předchozího schválení čínskou komunistickou stranou, o přijetí nového zákona na ochranu soukromého majetku. V současné době přináší soukromý sektor v Číně státu asi dvě třetiny jeho domácího produktu. Ovšem až teprve nyní se bude těšit soukromý majetek téměř stejné ochraně jako majetek státní. Jak píše The Economist, nejde o úplně novou iniciativu. „Zákon měl být přijat již před rokem, ale byl pozdržen, protože se proti němu ozvaly hlasy protestu od levičáků, kteří v něm viděli konečný výprodej myšlenek Marxe, Lenina a Mao Ce-tunga...“ píše v hlavním komentáři The Economist.
Dodává přitom, že již nyní dochází po celé Číně každý měsíc k tisícům protestních akcí, zejména ze strany chudých zemědělců, kterým je zabírána půda bez řádného odškodnění. Ve městech zase na změnu podle listu čeká rozrůstající se střední třída, která by ráda měla záruky, že se bude moci z majetku těšit i jejich jediné dítě. Poslední návrh zákona však představuje jen druhý krok k tomu, aby se jejich přání naplnila. Prvním krokem bylo přitom v roce 2004 schválení ústavního zákona, který zahrnuje i právo na soukromý majetek. Jenže ústava je v tomto ohledu poněkud vágní, a tak se toho v praxi mnoho nezměnilo. Ale ani nový zákon nezaručí farmářům právo prodat půdu, na které hospodaří. Půdu nebudou moci ani zastavit a půjčovat si tak peníze na investice. A pochopitelně ti, kterým již půda byla zabrána, se náhrady nedočkají. Navíc zákon nevyřeší ani častý problém čínského venkova: komu má vlastně půda patřit. Před půlstoletím proběhl Velký skok kupředu, při němž došlo k masové kolektivizaci. Pak byla farmářům půda půjčována na třicet let. U některých pozemků pak vůbec není jasné, zda mají náležet místní správě, komunistické straně či jednotlivci. Mnohdy však už nyní s těmito statky nakládají různí funkcionáři tak, jako by byly soukromé. I tyto problémy bude nový zákon jen těžko řešit, obzvláště za situace, kdy neexistuje žádný výkonný orgán, který by jeho prosazování mohl vynutit.
Los Angeles Times přinesly 6. března článek Alana Zaremba, který s odvoláním na poslední výzkumy odborníků konstatuje, že psychické mučení, které používají například američtí vojáci na Guantánamu, přináší obětem stejné utrpení a závažné následky jako mučení fyzické. K tomuto závěru došli odborníci na základě výzkumu 279 obětí mučení z doby válek na Balkáně v devadesátých letech minulého století. Oba druhy mučení vedly k podobným stavům deprese a takzvaného posttraumatického syndromu. Výsledky bádání, které nyní uveřejnily Archivy obecné psychiatrie, mohou mít přímé dopady na způsob, jakým Bushova administrativa interpretuje mezinárodní závazky a americké zákony ve vztahu k podezřelým z terorismu. Článek konstatuje, že se „administrativa snažila co nejvíce zúžit definici mučení, aby zahrnovala jen ty nejextrémnější formy fyzického poškozováni a psychologické postupy, které mají za následek závažné, dlouhodobé poškození. Tvrdila, že některá opatření – podle mezinárodního práva označována za krutá, ponižující nebo nelidská – jsou přijatelná.“
Mluvčí ministerstva spravedlnosti Erik Ablin vsak na výsledky průzkumu zatím reagoval tím, že „pro ministerstvo spravedlnosti je nepřípadné, aby spekulovalo o tom, zda je určité hypotetické jednání již mučením, nebo krutým, nelidským či ponižujícím zacházením“. V poslední době pak ve světle skandálu v Irsku, Afghánistánu a na Guantánamu musela armáda přepsat svůj manuál pro výslechy. „Některé vyšetřovací techniky byly výslovně zakázány, mezi nimi plastikové sáčky, které se navlékaly na hlavy zadržených, napadání zadržených vojenskými psy nebo neposkytování potravy a lékařské péče,“ uvedl plukovník Mark Ballasteros, tiskový mluvčí ministerstva spravedlnosti.
V článku Strategická změna popisuje Seymour Hersh v listu The Newyorker změnu americké strategie na Blízkém východě. „V posledních pár měsících, v době, kdy se situace v Iráku zhoršuje, změnila Bushova vláda významně svou strategii na Blízkém východě, a to jak ve své veřejné diplomacii, tak prostřednictvím tajných operací, píše Hersh. Tato změna údajně přinesla Spojeným státům větší riziko konfrontace s Íránem a podpořila také konflikt mezi sunitskými a šíitskými muslimy. Zájmem Bushovy vlády je, aby snížila vliv převážně šíitského Íránu. Proto například v Libanonu spolupracuje se saúdskoarabskou – sunitskou – vládou a snaží se oslabit Hizballah, který je šíitskou organizací podporovanou Íránem. Součástí tajných operací je i podpora sunitských extremistických organizací, které jsou silně militantní, protiamerické a sympatizují s al-Káidou.
V Iráku však tato politika narazí na závažné protiklady. Útoku proti americkým jednotkám se tu dopouštějí hlavně sunitské skupiny, zatímco šíité jsou umírněnější. Z hlediska americké vlády ale válka v Iráku posílí v konečném důsledku šíitský Írán. A v tom s ní souhlasí i nejvyšší íránský duchovní vůdce Chameneí, který ve státní televizi prohlásil: „Realita ukazuje, že agresivní fronta, vedená Spojenými státy a jejich spojenci, bude v regionu v celkovém důsledku poražena.“
Změnu americké politiky veřejně ohlásila ministryně zahraničních věcí Riceová na lednovém zasedání senátní zahraniční komise, když označila sunitské státy za umírněné a Írán, Hizballah a Sýrii, kde vládne sekta alawitu, za extremisty. Jak však Hersh zdůrazňuje, mimo tato oficiální prohlášení probíhají některé akce i neveřejně. V některých případech jsou prováděny za pomoci Saúdů, nebo jsou jiným způsobem obcházena normální pravidla dohledu Kongresu nad podobnými operacemi. Za hlavního strůjce této americké politiky je označoval viceprezident Dick Cheney, zástupce poradce pro národní bezpečnost Elliott Abrams a odcházející velvyslanec v Iráku a pravděpodobný budoucí velvyslanec USA při OSN Zalmay Khalilzad. Jejím důsledkem je nový strategický vztah mezi Izraelem a Saúdskou Arábií. Obě strany totiž chápou silný Írán jako svou existenční hrozbu. Probíhají přímá jednání a Saúdové v naději, že tím sníží vliv Íránu v regionu, podporují také izraelsko-palestinská jednání.
Martin Indyk, který za Clintonovy vlády působil jako vysoký činitel ministerstva zahraničí a také zastával post velvyslance v Izraeli, k poslednímu posunu americké politiky prohlásil: „Blízký východ směřuje k vážné studené válce mezi sunity a šíity.“
Z anglického tisku vybíral Filip Pospíšil.