Letošní literární kandidáti

Nakladatelství Prostor za vydávání beletrie Thomase Bernharda

Když v roce 1994 začalo nakladatelství Prostor se soustavným vydáváním díla Thomase Bernharda, nebyla tomuto autorovi u nás věnována prakticky žádná pozornost. Prostor ale dokázal Bernharda prosadit coby literární fenomén, jak o tom svědčí široké spektrum recepce v 90. letech, a tak lze říci, že jej vlastně pro náš kontext objevil. Bernhardovo dílo, které vychází v edici Střed péčí redaktora Kristiána Sudy, čítá nyní patnáct titulů, k nimž mají letos přibýt poslední dva. Přičteme-li tři publikace v jiných nakladatelstvích, stane se čeština jedním z mála jazyků, které beletrii tohoto velikána rakouské literatury zpřístupnily vcelku.

Nakladatelství OIKOYMENH za ediční řadu Dějiny filosofie

Od doby svého vzniku v roce 2000 se realizovala více než z poloviny. Dosavadních osm svazků potvrzuje, že celková koncepce byla od počátku dobře promyšlená – zohlednila akutní absenci podobného studijního zdroje, možnost pokrýt ji původními pracemi českých autorů i požadavek vyjít vstříc širší kulturní veřejnosti. Aktuálnost, čtenářská přístupnost a vysoký odborný, překladatelský i ediční standard řadí Dějiny filosofie mezi nejnáročnější a přitom úspěšné nakladatelské projekty posledního desetiletí.

Jedná se konkrétně o tyto svazky: sv. 2 – Řecká filosofie klasického období, 2001; sv. 5 – Středověká filosofie, 2001; sv. 8 – Novověká filosofie I, 2001; sv. 4 – Filosofie pozdní antiky, 2002; sv. 3 – Hellénistická filosofie, 2003, sv. 1 – Předsókratovští filosofové, 2004; sv. 9 – Novověká filosofie I, 2004; sv. Filosofie 19. a 20. století II, 2006.

Nakladatelství Libri za Encyklopedii knihy autora Petra Voita

Encyklopedie knihy je první publikací tohoto zaměření u nás. Je zpracována v jediném svazku a obsahuje 2420 hesel o všech oblastech, které v Čechách i ve světě mezi 15. a 19.stoletím souvisely s obsahem, formou, výrobou i distribucí ručně tištěné knihy. Monografie se nevyhýbá ani časovým přesahům do středověku, kde jsou sledovány předstupně knihtisku, ani – na druhé straně časové osy – modernímu přechodu k rotačkám.

Publikace je originální výběrem témat i způsobem zpracování a výborně prezentuje dějiny knihy jak odborníkům, tak laickému publiku.

Litera za poezii

Stanislav Dvorský: Oblast ticha. (Knihovna Jana Drdy)

Když vyšlo v roce 1996 básnické pásmo Zborcené plochy (Torst), byla to vlastně prvotina Stanislava Dvorského (1940), autora, který se od šedesátých let účastnil dnes už legendárních aktivit okruhu UDS, sborníků Objekty anebo magnetofonových nahrávek Fragmenty 1964 (kde byli mj. také V. Linhartová, B. Grögerová, L. Novák). Tvorba Dvorského se však pohybovala svobodně, mimo hranice programů. V básnické sbírce Oblast ticha, která vznikala v letech 2002–2006, je také nejmohutnější střední oddíl nazván Jazzové podupávání. Není to Václav Hrabě a jeho nostalgická blues, na Dvorského příliš romantická. Jeho poezie je práce přesných zásahů do všední skutečnosti: drastické, rozkladné, v níž není jisté, zda sním či bdím. Je to jakoby pohyb na konečné, na pokraji života, snu, básně. Přitom pohyb zadržovaný v civilním gestu, střídmém pohledu v nearanžované všednosti. Ale právě v nezaujatosti veršovou tradicí a přitom naprosto zaujatém pohledu na život je mimořádná intenzita Dvorského poslední básnické sbírky.

Alena Nádvorníková: Sopky a tratě (Arbor vitae)

Dílo básnířky, výtvarnice, teoretičky umění Aleny Nádvorníkové (1942) spojuje surrealistickou tradici s novými, experimentálními přístupy k tvorbě. Zdánlivě nabízí jakousi měkkou variantu drsného až surového poválečného surrealismu, jaký vzešel z Effenbergerova okruhu, ale není tomu tak docela. Její slovní hry a zkraty asociací nesou v sobě pocit krajnosti. Sbírka Sopky a tratě originálně naplňuje bretonovský pojem křečovité krásy, krásy jako vyčerpání pohybu – vykolejení. Odtud také příznačný název této sbírky, ale i motivy těch předchozích (mj. Praha, Pařížská, 1994; Uvnitř hlasů, 1995; Kompoty noci, krystaly dne, 1999; Děje, 2001), které vznikaly od devadesátých let: vlakové básně, hry, tratě a vybočování, výbuchy (sopky). Může se zdát, že slova tu ubíhají nepřehledně, vlastní cestou. Při bližším pohledu však brzy shledáme, že mají hlubokou vnitřní logiku, neboť pramení z vnitřní zkušenosti, paměti, ze vzpomínek, z prostoru na opačné straně bdění.

Ladislav Zedník: Zahrada s jabloněmi a dvěma křesly (Argo)

Básně Ladislava Zedníka provazuje leitmotiv průzkumu zdánlivě nejbližšího, ve skutečnosti tajuplného a neprobádaného prostoru, vymezeného územím zahrady plné „temných“ plodů a hlubokých „zářezů“ do paměti, které evokují klíčové okamžiky v životě lyrického subjektu. Zedník dokáže ony podstatné události zpřítomňovat neotřelými a soustředěnými metaforami, přirovnáními a symboly. Jeho úsporné a přesně zacílené obrazy se v řadě veršů stávají impulsem intenzivního významového dění, které je ústrojně sevřeno promyšlenou kompozicí jednotlivých básní i celé sbírky. Kniha se skládá z pěti oddílů, jež vzájemně korespondují četnými odkazy, každý z nich však zároveň neokázale akcentuje určitá témata a vyznačuje se specifickými stylotvornými posuny; díky tomu Zedníkova sbírka působí jako kompaktní a dramatický celek.

Kniha obsahující básně z let 2002–2004 je autorovým knižním debutem; patří k oněm vzácným prvotinám, které se nesluší označovat jako „nadějný příslib“, protože nesou nepopiratelné rysy zralého a osobitého díla.

Litera za prózu

Radka Denemarková: Peníze od Hitlera (Host)

Šest kapitol, šest pokusů o návrat domů, kde Gita Lauschmannová před válkou prožila šťastné dětství, než celou rodinu, jež dotud o svém židovství ani nevěděla, odvlekli do lágrů. První návrat otevírá druhé, poválečné a delší dějství dějinné tragédie: vesnice, zaslepená ziskem majetků a půdy Gitiny rodiny, se chce dětí, jež se z lágru vrátily, zbavit. Chlapce se jim podaří ubít a zakopat, Gita se zachrání, a vesnici temné vědomí zločinu a nespravedlivé loupeže semkne. Když se Gita po šedesáti letech jednoho léta objeví, lidé se zděsí a nepřijmou ji mezi sebe, třebaže nechce ukradený majetek zpátky, ale jenom symbolický projev spravedlnosti pro svého otce. Těch pět letních návratů Gitu přesvědčuje, jak těžké je přiznání viny na zločinu, zejména když se na něm podílí celá vesnice. Velké, temné, aktuální téma hloubky antického dramatu.

Jiří Kratochvil: Herec (Druhé město)

Příběh člověka, který dokáže dokonaleji než herec napodobit kohokoliv. Uvědomuje si: „byl jsem svou rolí a ničím jiným“, a to v každodenním životě. Jeho vlastní život spočíval v tom, že brilantním napodobováním vlastně parazitoval na cizích životech. Kratochvilovi jde o víc než o podstatu herectví, představuje naše životy, jak jsme je žili a žijeme v posledních desetiletích, viděné v pokřiveném, ale o to ostřejším zrcadle. Kniha je plná proměn, a týkají se nás všech – herec je přece uskutečněním touhy být někým jiným, hraje někoho jiného, než je – a lidé se přece také pokoušejí „zahrát vždy tu roli, která se od nich očekávala“. Román je příběhem o lidské identitě a ptá se: jsou vůbec lidé vedeni touhou být sami sebou, když se klíči snažili dozvonit zázraku splynutí? Anebo byli mystickým zážitkem vedeni ke splynutí s totalitou?

Jaroslav Rudiš: Grandhotel (Labyrint)

V úspěšném románu Nebe pod Berlínem byl Rudiš fascinován podzemkou, nyní si zvolil místo, jež je nebi blíž: Ještěd s Hubáčkovou architekturou. Hrdina knihy je uhranutý mraky a meteorologickým děním na obloze, kam se nakonec vznese balonem, a zároveň ho drží Liberec: není schopen překročit hranice města, jež jako by bylo druhým hrdinou knihy. Má ve své moci lidi, kteří s ním byli spjati. Franz, ubytovaný na Ještědu, převáží z Německa v plechovkách od kávy popel svých libereckých přátel, aby aspoň po smrti spočinuli doma. Grandhotel je podivuhodná básnická próza, fantaskní, ale v příbězích některých postav zároveň dnešní a reálná.

Litera za naučnou knihu

Otto M. Urban: V barvách chorobných. Idea dekadence a umění v českých zemích 1880–1914 (Obecní dům a Arbor vitae)

Bohatě vypravená publikace byla vydána ke stejnojmenné výstavě, která poprvé v našem prostředí ukázala úlohu dekadence ve výtvarném umění v českých zemích. Výborně koncipovanou podívanou lze směle označit za kulturní událost roku a vysoké ocenění si zaslouží i publikace, která je výsledkem dlouhodobého, soustředěného zájmu tří odborníků z různých oblastí společenských věd. Fenomén dekadence je v ní nahlížen z pozic dějepisu umění, literární historie i kulturní teorie jako životní a umělecký úběžník 19. století, v němž se spojují obsahové extrémy naturalismu a symbolismu. Studie Otto Urbana, Luboše Merhauta a Daniela Vojtěcha představují myšlenkové zázemí dekadence, její proměnlivou podobu v českém i česko-německém výtvarném umění a literatuře, jakož i její společenské ohlasy a souvislosti. Stati, uvádějící do kulturního povědomí řadu známých i pozapomenutých umělců, jsou materiálově velmi bohaté, ale jejich předností je zároveň bystrost a hloubka interpretací. Přesné artikulování a analýza problémů se v nich pojí s nespornou literární kvalitou a sdělností textů. Obrazová část publikace, provázená citáty z dobové poezie, prózy i umělecké kritiky, zvyšuje vizuální přitažlivost publikace, ale posiluje současně její analytické kvality. Je rozčleněna do větších tematických či ikonografických okruhů, vytvářejících pomyslný příběh dekadentního tvůrce: jeho souřadnicemi jsou vztahy k sobě, k druhému, k nehmotnému světu a ke smrti.

Jaroslav Flegr: Zamrzlá evoluce aneb Je to jinak, pane Darwin (Academia)

Evoluční biologie se mnohým jeví jako uzavřená kapitola vědy. Koncem 20. století však obor prošel – za podivuhodně malého zájmu veřejnosti – zásadní změnou. Samotný fakt evoluce je evidentní, ale Darwinův model evoluce, založený především na soupeření jedinců téhož druhu, není schopen vysvětlit vznik účelných znaků u druhů rozmnožujících se pohlavně. Proto byl v 70. letech nahrazen teorií sobeckého genu. Poznatky moderní biologie a paleontologie však ukazují, že i tato teorie může být stejně chybná jako původní model Darwinův. U většiny druhů tak dochází k evoluci vlastně navzdory současným evolučním teoriím. Autor, biolog a vysokoškolský učitel, přichází s myšlenkou, která může být klíčem k pochopení dosud nepoznaných zákonitostí evoluce. Teorie předpokládá, že většina druhů, se kterými se v přírodě setkáváme, již není schopna se evolučně vyvíjet, ani když jsou vystaveny silnému tlaku prostředí. Za jistých okolností však vzniká nový druh, ten je 1–2 % doby své existence evolučně plastický, poté „zamrzne“ v určité podobě a po zbytek existence již pouze pasivně čeká, až v důsledku změn prostředí vyhyne.

Autor zveřejnil svou teorii obvyklou formou v odborném časopise, ale zkušenost ukazuje, že mnohé evoluční teorie se dočkaly širšího ohlasu až po knižních vydáních. Kniha Jaroslava Flegra je kromě nesporné vědecké originality navíc vtipná, napsaná tak, že i neodborník může porozumět například matematickým nebo genetickým pojmům. Jako odlehčení od náročné problematiky kniha nabízí humorný, laskavě ironický pohled do zákulisí moderní vědy.

Jan Klápště: Proměna českých zemí ve středověku (Nakladatelství Lidové noviny)

Vyzrálé dílo jednoho z našich nejlepších znalců problematiky. Krok za krokem sledujeme proces, jímž se české země ve 13. století plně integrovaly do latinské Evropy. Před našima očima nabývá pevných obrysů hluboká transformace českého venkova, měst, šlechtických sídel i statků církevních. Vznikají nové struktury hospodářského, politického i duchovního života země, která rozkvétá do podoby plně konstituovaného feudálního království, politického partnera a občas i protihráče evropských mocností. To vše bohatě ilustrováno pramenným materiálem zvláště archeologických výzkumů, stejně tak jako výsledků historického i uměnovědného bádání. Zájemce o středověké dějiny Čech nenalezne kvalifikovanějšího poučení o našem vstupu do středověké Evropy.

Litera za překladovou knihu

Petru Cimpoeşu: Simion Výtažník (Dybbuk)

Z rumunštiny přeložil Jiří Našinec.

V Česku na toto téma, přinejmenším v takovém záběru, dosud žádný velký román nevznikl: reportážně pojatý příběh podává ironizující zprávu o stavu poceauşeskovského Rumunska, ovšem v symbolické kostce – panelovém domě, který autor zabydlel pestrou škálou lidských typů. Od nešťastníků, s nimiž osud zametá v každém čase, přes nenápadné úředníčky, upachtěné babičky či ambiciózní horlivce až po otrlé vykuky, kteří dokážou proplouvat za jakéhokoliv režimu. Ač každý z nich prožívá svůj vlastní, jedinečný a mnohdy i bolestný příběh, zároveň je všechny dohromady spojují rozpaky nad nově nabytou svobodou, neschopnost vyrovnat se s nánosy minulosti a vymanit se ze svých zvyklostí. Právě jim jsou určena prorocká slova jejich spoluobyvatele, staříka Simiona, který na dva týdny obsadí domovní výtah a odtud káže, leč zdá se, že marně. Pasáž líčící, co by nastalo, kdyby Ježíš kandidoval na rumunského prezidenta, je v postkomunistických zemích dobrou ťafkou všem, kteří s příchodem demokracie jaksi automaticky očekávali i příchod všeobjímající spásy shůry, aniž by sami hodlali na sobě, na svých návycích cokoliv měnit.

Překladatel kromě bravurního převedení Cimpoeşova živelně košatého stylu prokázal i důvěrnou znalost prostředí. Bez té by překlad textu, do nějž autor zakódoval množství jak kulturně historických reminiscencí, tak břitkých narážek na současnost, byl nemyslitelný. Českého čtenáře jistě nadchne celá řada paralel souznějících s českým prostředím, což je dáno obdobnou historickou zkušeností v obou zemích.

Henry James: Portrét dámy (Volvox Globator)

Z angličtiny přeložila Kateřina Hilská.

Román Portrét dámy (1881) amerického romanopisce Henryho Jamese (1843–1916) je pokládán za vrcholné dílo raného období tohoto předního autora a patří k čtenářsky nejoblíbenějším. Román sleduje příběh vzdělané a inteligentní mladé Američanky v Evropě, kde je zapletena do intrik, jež vedou k bezvýchodnému osudu v nešťastném manželství. Otevírá se tu prostor pro ústřední Jamesova témata, mezi něž patří konfrontace americké a evropské kultury, zhoubná kolize důvěřivé nevinnosti s cynickou morální zkažeností a střet osobní nezávislosti s obecně přijímanými konvencemi.

Portrét dámy je jedním z velkých klasických děl americké prózy 19. století, a je proto překvapivé, že v češtině toto dílo dosud chybělo. Kateřina Hilská tak svým převodem zaplnila výraznou mezeru v české překladové literatuře. Její překlad obtížného a rozsáhlého textu je precizní a elegantní, ať už v podrobně popisných pasážích, v psychologických studiích postav či v dramatických dialozích. Překladatelka je věrná Jamesovu vybroušenému stylu, pro nějž jsou příznačné dlouhé, avšak hladce plynoucí věty, smysl pro detail a přesná povahokresba. Hilské překlad tento velkolepě románový styl profesionálně zprostředkuje a českému čtenáři tak nabízí vhled do díla autora, jehož největší romány zatím byly v našem prostředí neprávem poněkud opomíjeny.

W. G. Sebald: Vystěhovalci (Paseka)

Z němčiny přeložil Radovan Charvát.

Ústředním motivem prózy Vystěhovalci (1992) německého spisovatele W. G. Sebalda (1944–2001) je vědomí, že evropské dějiny spějí ke konci a že tento pád do zapomnění nelze zastavit. Nicméně melancholie, s níž Sebald rekonstruuje životy čtyř židovských a německých exulantů, není projevem duševní choroby nebo zoufalství. Je pramenem autorova vznešeného smíření s nevratností času, vědomím osobní konečnosti i zániku světa. Sebaldovi hrdinové se tak s vnitřní vyrovnaností obracejí k tomu, co zbylo v troskách paměti, a jejich vzpomínání je možná jediný způsob, jak uchopit svět v jeho narušené a narušované celistvosti. Právě proto nepůsobí jejich odchod ze světa – ať už fakticky či symbolicky – jako zoufalý čin.

Sebald je autor vyškolený na literární klasice zanikajícího Rakousko-Uherska (Roth, Broch, Musil) i dvacátého století (Nabokov, Bernhard), ale především na prózách J. P. Hebela a Adalberta Stiftera. Překladatel se tak musí vypořádat s množstvím aluzí na nejlepší stylisty dvou století převážně německé literatury, uchovat specifický rytmus i tón oživování staré Evropy, ale zároveň nepodlehnout vtíravému sentimentu. Sebald totiž píše suverénně, stylizovaně, ale současně distancovaně. Vytrácející se paměť a zničená příroda, ztráta domova či omyl zvaný pokrok stejně jako lítice mizejících vzpomínek na industrializované vyvraždění Židů v Evropě jsou podstatou, podnětem a předmětem jeho psaní a představují epicentrum všudypřítomné a zároveň popírané bolesti.

Autorův vytříbený styl, těkající mezi jazykem vysoké literatury i eseje, dokumentárního záznamu i literarizované biografie se nejvíce podobá mořskému příboji, a překladateli Radovanu Charvátovi je tento způsob promluvy očividně blízký. Pečlivě vystavěné věty o marné snaze zachytit byť na okamžik mizející obraz staré Evropy tlumočí Charvát tak věrně a důkladně, že se nám díky němu Sebald představuje jako jeden z nejzávažnějších evropských autorů posledních desetiletí.

Litera za publicistiku

Petra Dvořáková: Proměněné sny. Deset rozhovorů o iluzích a deziluzích, které přináší víra (Host)

V publicistické knižní produkci patří žánr rozhovorů k nejčastějším útvarům. Ani útlá kniha Proměněné sny Petry Dvořákové nepůsobí na první pohled výjimečně. Mimořádný je okruh zpovídaných osob, které jsou pravým opakem mediálních celebrit. Pohnuté životní příběhy a niterná dramata deseti zdánlivě bezvýznamných současníků spojuje pokaždé trochu jinak zproblematizovaný vztah k Bohu a katolické církvi. Autorka zachytila jejich existenciální, sociální i náboženskou zkušenost s neobyčejnou naléhavostí. Zdaleka tu nejde pouze o konfesijní záležitosti. Každý rozhovor vypovídá o jedinečné lidské situaci, o temných i radostných stránkách života, o zoufalství, úzkosti i bezradnosti, o všemožných záludnostech soužití v rodině i širším společenství, o naději, lásce, víře i pochybnostech. Tradiční křesťanské pojmy tu ožívají v aktuálních souvislostech a pomáhají pojmenovat mnohé z toho, pro co moderní společnosti chybějí slova. Mimořádná koncentrovanost knihy napovídá, jak důkladná příprava celému projektu předcházela – dopátrat se tak silných příběhů a získat si důvěru jejich vypravěčů lze jistě pokládat za nevšední výkon.

Antikomplex a kolektiv autorů (editor Matěj Spurný): Proměny sudetské krajiny (Nakladatelství Českého lesa)

Prostor někdejších Sudet z mnoha pohledů představuje umocněný průsečík všech neblahých dopadů dějinných událostí, politických a ekonomických omylů, ekologické bezohlednosti a společenské bezradnosti, které může v lepším případě a alespoň zčásti zahojit pouze čas. U řady změn se však musíme smířit s tím, že jsou nevratné. Publikace Proměny sudetské krajiny je souborem textů dvaceti autorů, které spojuje starost o minulost a současnost území Sudet. Jednotlivé příspěvky jsou vesměs napsány s mimořádnou znalostí a zjevným zaujetím a ve svém celku jsou velice potřebným zrcadlem nastaveným české společnosti. Publikace zůstává ve věcné rovině, konstatuje, ukazuje a dokládá, nepouští se do moralizování a v podstatě ani nenaléhá. Nechává na čtenáři, aby si vyvodil konsekvence pro sebe i pro celou společnost. V celkovém úhrnu jde o velice užitečný podnět k národní sebereflexi.

Erik Tabery: Vládneme, nerušit. Opoziční smlouva a její dědictví (Paseka)

Erik Tabery se v novinářské kronice vnitropolitického dění posledních deseti let s podtitulem „opoziční smlouva a její dědictví“ věnuje novodobé české politice od pádu vlády Václava Klause na podzim 1997 až do současnosti. Události jen nepopisuje, snaží se o důslednou analýzu, hledání souvislostí mezi jednotlivě známými, zřídkakdy však propojovanými fakty. Novinářskému stylu odpovídá jazyk práce, kde politici stranám „šéfují“ a aféry se „provalují na veřejnost“. Tabery nezapomíná na postupnou emancipaci občanské společnosti (Impuls 99, Děkujeme, odejděte…), kterou staví do přímého protikladu k rostoucímu marasmu (zklamání z české politiky po listopadu 1989. Nedílnou součástí knihy jsou obsáhlé citace z důležitých prohlášení i politických dohod, které ocení zejména čtenáři budoucí.

Litera za knihu pro děti a mládež

Pavel Brycz: Kouzelný svět Gabriely (Meander)

Je „Svět Gabriely“ příběhová próza s dětským hrdinou seriálového charakteru, či sled pohádkových vyprávění? Propojení obou žánrů v knize je evidentní, vždyť Gabriela, reálná dívčí postava, vstoupila díky své schopnosti rozumět řeči věcí do pohádkového světa, v němž vládne všemocná fantazie, unášející všechny, kdo o ni nebyli ochuzeni věkem stranícím racionalitě, do zážitkově bohaté říše, probouzející citové vazby v kontaktu s obyčejně vyhlížejícím nejbližším okolím malých dětí.

Pavel Brycz oživuje předměty běžné denní potřeby a činí tak způsobem, který je s to obohatit vnitřní život čtenáře nejen ve smyslu „jiného úhlu pohledu“, ale také jej přivést skrze zdůvěrnění „věcí“ k bezprostřednímu vstřebání potřeby komunikovat a být tolerantní ve světě reálně žitém i nekonvenčně vnitřně prožívaném. Kniha o kouzelném světě vládne estetizovanou hravostí, k níž náleží nápaditost v rovině jazykové, motivické i fabulační, a lze jí přiznat také rozměr estetického poznávání, důležitého v procesu citového přijetí předkládaných významů malým čtenářem.

Iva Procházková: Myši patří do nebe (Albatros)

Smrtelným pádem ze skály, který ukončí úprk malé myšky před lišákem, všechno teprve začíná: příběh o poznání sebe sama, o porozumění druhým, a hlavně o podivuhodné, a přece svým způsobem přirozené proměně nepřítele v kamaráda, jakož i strachu v důvěru a přátelství. Iva Procházková rozvíjí svůj příběh na tenké hraně života a smrti. Propast mezi oběma póly, pro dětského čtenáře sotva pochopitelnou, překonává však s bravurou provazochodce, který dobře ví o možném pádu do temnot pseudofilosofické didaxe nebo sladkobolného sentimentu. Vyprávění, které se vyznačuje svižným sledem nápaditých, vtipně podaných situací, vede čtenáře – bez ohledu, zda dětského či dospělého – po cestě „tam a zpátky“, od tajemství smrti k zázrakům v životě.

Renáta Fučíková: Tomáš Garrigue Masaryk (Práh)

Kniha o T. G. Masarykovi autorky Renáty Fučíkové je projektem z edice Největší Češi nakladatelství Práh. Autorka nalezla ve výtvarné části i v textovém korpusu vyváženost mezi informativní obsáhlostí a osobitou interpretací. Nevzniklo sice dílo jednoduché, lehce vstřebatelné a TGM cele osvětlující (naopak, mnohé zůstalo nevyřčeno), vcelku však k dětem míří publikace, jež plní iniciační funkci, není didaktizující na úkor literárna, a přitom napomáhá k základnímu obeznámení s popisovanou osobností.

Kladem, který vyplývá z autorského charakteru knihy, je souznění a propojení části textové a ilustrační. Výtvarný rukopis Renáty Fučíkové ve své popisnosti a v dobrém slova smyslu tradičnosti srůstá s textem, obě části se navzájem podporují a posilují komplexnost výkladu. Textové bubliny v řadách maleb, ale i v samostatných obrazech relativizují hranici mezi výtvarnou a literární částí. Kniha sestává z pětatřiceti kapitol, jež v názvech většinou nesou geografické určení. Členění knihy je chronologické, což podporuje i grafická časová osa „probíhající“ v záhlaví stran publikace. Renáta Fučíková ve dvou stovkách ilustrací a široce strukturovaném textu nazřela na TGM s potřebnou pietou i osvěžující neotřelostí.

Litera pro objev roku

Mikuláš Bryan: Kolem lámání (Knižnice Ortenovy Kutné Hory)

Jde o prvotinu, jejíž menší část roku 2004 obdržela v rukopisné podobě 1. cenu v literární soutěži Ortenova Kutná Hora. Pro celou sbírku je ovšem příznačné, že ji poznamenává Ortenovo charisma, ale neměla by být podezírána z nápodoby. Je naopak co do lyrických prožitků i co do formy značně svébytná; výrazné básnické východisko, životní zkušenost sdílená s příslušníkem zcela jiné literární generace, ji činí nápadně odlišnou od často řídké a málo sdělující současné poezie. Bryan se Ortena v sobě nijak nesnaží utajit, jak by se o to nejspíš snažil epigon, ale naopak se nepokrytě hlásí ke své spřízněnosti s ním, zároveň se však vůči němu vymezuje (viz např. Režná cvičení místo Ortenových Něžných cvičení); jak ve vzájemném srozumění, tak s příslušným odstupem se přitom snaží dobrat stejných hluboce niterných zdrojů verše. Pod hravostí jde jako podzemní chodba skepse, ve zdánlivé lehkosti vyvstávají závažné myšlenky. Vázaný verš, jakkoli dovede být sevřený, autora nesvazuje, a všudypřítomné kouzlení s mateřštinou, s vynalézavými rýmy, objevuje skryté významy slov.

Múzičnost sbírky je natolik mimořádná, že by snad mohla způsobit, aby cena za objev roku byla konečně jednou udělena poezii (zatím ji pokaždé získala próza).

Jakuba Katalpa: Je hlína k snědku? (Paseka)

Otevřeně tělesná, smyslná výpověď o životním hledání mladé ženy. Smyslová lačnost nespočívá jen v erotických vztazích, ale v silně působící zjitřenosti smyslů, hmatu a především čichu, který vnímá a prostředkuje pachy jako vůně. V rychlém, úsporném a bystrém vyprávění, děleném na krátké a ještě kratší úseky, mladá Nina proniká do duší svých mužů prohledáváním jejich skrytých zákoutí a poznává při tom i samu sebe.

David Zábranský: Slabost pro každou jinou pláž (Argo)

Překvapivě zralá, slovesně vytříbená prvotina, u níž nás nesmí příliš svést její napovídající podtitul Poznámky k moři, smíchu a duchu doby. Jde o rafinovaně komponovaný román s výraznými postavami, na nichž je exponována aktuální problematika vztahu mezi „tajemným“, chudým Východem a spotřebním Západem, ale také originálně viděného vztahu mezi mužem a ženou.

Porota výročních knižních cen

Litera za nakladatelský čin (Svaz českých knihkupců a  nakladatelů): Daniela Bendová (knihkupectví Daniela, Benešov), Markéta Kořená (literární kritička), Lenka Jungmannová (teoretička, Ústav pro českou literaturu AV ČR), Pavel Kosatík (publicista) a Jiří Seidl (knihkupectví Seidl, Praha)

Litera za poezii (Obec spisovatelů a PEN klub): Jiří Brabec (literární kritik a historik), Václav Daněk (spisovatel), Vladimír Justl (editor a literární historik), Petr Kovařík (básník a publicista) a Jana Štroblová (spisovatelka)

Litera za prózu (Obec spisovatelů a PEN klub): Vladimír Karfík (literární kritik), Jana Klusáková (publicistka), Lubomír Machala (literární historik), Roman Ráž (spisovatel) a Jiří Trávníček (literární historik)

Litera za překladovou knihu (Obec překladatelů): Tomáš Dimter (překladatel – němčina), Mariana Housková (překladatelka – španělština), Miroslav Jindra (překladatel – angličtina), Anna Kareninová, předsedkyně poroty (překladatelka – francouzština) a Vladimír Piskoř (překladatel – angličtina, finština)

Litera za naučnou literaturu (Akademie věd ČR): Petr Charvát (Orientální ústav AV), Jan Krekule (Ústav experimentální botaniky, Ediční rada AV), Radek Mikuláš (Geologický ústav AV), Vladimír Svatoň (Filozofická fakulta UK) a Jindřich Vybíral (VŠUP)

Litera za knihu pro děti a mládež (Česká sekce IBBY): David Kroča (literární kritik), Jaroslav Provazník (teoretik, DAMU), Martin Reissner (Pedagogická fakulta Masarykovy univerzity), Naděžda Sieglová (Pedagogická fakulta MU), Hana Šmahelová (Filozofická fakulta UK) a Jaroslav Toman (Pedagogická fakulta Jihočeské univerzity)

Litera za publicistiku Libuše Bělunková (šéfredaktorka A2 kulturního týdeníku), Vlastimil Ježek (ředitel Národní knihovny), Barbara Köpplová (Katedra masové komunikace FSV UK), Břetislav Rychlík (publicista a dokumentarista) a Viktor Šlajchrt (literární kritik)