Michal Jareš
Kdo dnům rozumí
Lubor Kasal 2006, 72 s.
Básním Michala Jareše kritika kupodivu vytýká umnost – po přečtení jeho posledního dílka nutno uznat, že ne zcela bez příčiny. Není pochyb, že autor má načteno a dovede pracovat s formou. Básnění si užívá, sype ukázkově z rukávu obrazy, metafory a zvukomalbu. Sbírku otevírá skladba Nálada postdušičková, vyjadřující rozmrzelou vyprázdněnost a existenciální rozpaky, a stejně jako ostatní poezie působí dobře rytmicky i zvukově – jenže k výraznějšímu dojmu vždy nějak kousek schází. Snad právě vůle útočit na vrchol Jarešovu lyriku nějak poškozuje a hubí, neboť ambiciózní obrazy jsou někdy násilné, křečovité, manýristické, vágně neurčité, hloubka se v nich pouze strojeně předstírá („Ten večer… kdy i výpary/ prozrazovaly jenom vodu“; „tušení tísně/ vyvolá tíhu, v níž se i trávení/ stává aktem, který postupuje“). Nejlepší částí knihy je oddíl Rozhovory, přinášející osekané útržky dialogů, které v sobě nesou vypjatou dramatičnost, sugestivní sílu zkratkovitého náznaku, výbušnou pointu („Byl jsem tam, když stín/ vzal Eurydiku zpátky!“/ „Mě uspával plyn.“/ „Mě voda!“ „Provaz!“ „Zvratky!“/ „To já měl být Boží syn!“) a přesvědčují, že když Jareš odhodí virtuózně rutinní plnění domácích úkolů, začíná být básníkem.
Jiří Zizler
Georg Simmel
Peníze v moderní kultuře a jiné eseje
Přeložil Otakar Vochoč
Sociologické nakladatelství SLON 2006, 206 s.
Druhé vydání výboru Simmelových esejů poskytuje možnost seznámit se s dílky, která i po sto letech působí aktuálně a svěže. Simmelovy eseje jsou však náročná, místy velmi abstraktní četba, jdoucí hluboko pod povrch jevů, ale přinášejí i spoustu konkrétních detailů, třeba o statusu cizince (v některých komunitách bývali cizinci pro svoji nezaujatost povoláváni na místa soudců) nebo o tom, v jakých společenských podmínkách se může rozvinout móda (např. benátští šlechtici prý neměli žádnou módu, aby před lidovými masami nevystupoval příliš zřetelně jejich malý počet). Kniha obsahuje i takové kapitolky jako Držadlo, Psychologie diskrétnosti nebo Psychologie ozdoby, pravé stylistické skvosty, ve kterých se Simmelův smysl pro detail snoubí s obecnými úvahami: obyčejné držadlo, plnící čistě utilitární a současně i estetickou funkci, se pak stává metaforou lidské situace, v níž „bytost náleží plně jednotě určité, ji obklopující sféry, a zároveň si na ni činí nárok i naprosto jiný řád věcí“. Simmel dokázal jevy zachycovat v jejich složitosti a ambivalenci a ne náhodou je dnes považován (jak ukazuje v hutném doslovu Miloslav Petrusek) za předchůdce postmoderny.
Jan Lukavec
Søren Kierkegaard
Evangelium utrpení – křesťanské řeči
Přeložila Marie Mikulová Thulstrupová
Centrum pro studium demokracie a kultury 2007, 239 s.
Zapátrám-li v paměti, mnoho křesťanských filosofů v ní nenaleznu: Otec Jeroným, J. A. Komenský, a z novověkých tak ještě Pierre Teilhard de Chardin a Josef Šafařík, jinak se ponejvíce jedná o akademické polemiky. A samozřejmě Søren Kierkegaard, který svou analytickou spiritualitou poskytuje zvídavému duchu mocnou vzpruhu, humor i vtip v současné duchovní bídě. Čemu se také divit, vždyť filosofie byla s křesťanstvím vždy trochu na štíru, proti striktním vymezením víry stavíc libovůli a „konečná řešení“ všech otázek, jaké si může člověk pokládat. Soubor Kierkegaardových rozvah Evangelium utrpení přináší východisko z nepokoje moderní doby; dovednost myšlení patří dozajista k uměním. „Když byli apoštolové zmrskáni, odcházeli s radostí.“ Křesťanské paradoxy jsou pochopitelné z nemnoha hledisek: Ježíše chápeme izolovaně, zatímco ve své době zapadal do helénského filosofického kontextu. Některé jeho skutky odkazují přímo k ostatním filosofům té doby: kalich hořkosti v Getsemanské zahradě k Sókratovi, procházka obilným polem k Platónovi, psaní do písku k Archimedovi – nabízí se tak celá vrstva k pochopení vnímavému čtenáři; skutečně, o filosofu Kierkegaardovi lze říci, že je citlivým průvodcem pro každý věk, a můžeme být jen rádi, že jeho dílo rozvíjející myšlení je zpřístupňováno českým čtenářům.
Vít Kremlička
Anthony Read, David Fisher
Pád Berlína
Přeložil Jiří Gojda
BB art 2006, 518 s.
Poslední dny říše nacionálního socialismu komentují dva scenáristé a kniha je zajímavá právě tím, jak konstruují historickou realitu nehistorici. Převahou narativní dokonalosti nad metodologickým či interpretačním novátorstvím se knihy psané nehistoriky vyznačují v tom lepším případě a nutno říci, že tato k nim patří. Z hlediska historiografie jde ovšem o kompilaci, byť se autoři leckde opírají i o autentická svědectví. Zprostředkovaná a prameny nedostatečně podložená optika vede k mnoha zjednodušením a dokonce zkratovitým tezím. K problematickým pasážím patří ty, kde jsou dialogizovány situace, jež jsou ve skutečnosti pouhou literární fikcí, a čtenář, který není obeznámen s tématem, nemá vodítko pro rozlišení, kde literární konstrukce začíná a končí. Beletrizovaná historiografie odráží zvýšenou poptávku po historické fikci, jejímž rubem je klesající schopnost rozeznávat v minulosti souvislosti. Knihy jako tato zastírají, že historická realita je interpretačně vždy nejednoznačná. Vypráví-li se jako příběh bez odkazu na to, jak vypravěč svůj příběh konstruuje, může čtenář snadno zaměnit obraz za to, co má tento obraz zobrazovat. Mají-li podobné knihy posílit zájem o historii, pak proto, že mohou sloužit jako přechod k solidněji založené literatuře. Na druhé straně právě dobře napsané knihy, jež se tváří jako historiografie, přístup ke konstrukci historické reality zastírají.
Michal Janata
Gabriel García Márquez
Plukovníkovi nemá kdo psát
Přeložila Hana Posseltová
Odeon 2006, 96 s.
Kdo má loni Odeonem vydanou knihu G. G. Márqueze Všechna špína světa (v originále Spadané listí – La hojarasca, 1955), může plynule navázat dalším drobným svazkem, který opět představuje mikrosvět vesnice Macondo, známé ze Sta roků samoty. Vypravěč líčí každodenní život stárnoucího plukovníka, vysloužilce z občanské války, který každý pátek po dobu dlouhých patnácti let chodí do přístavu sledovat příjezd poštovních zásilek v očekávání přiznání jistě zasloužené penze. On i jeho nemocná žena („sirotci“ po zavražděném synovi) nemají co jíst ani co prodat, aby utišili hlad. Jediné, co jim zbývá, je kohout, dědictví po mrtvém dítěti. Kohout, který nejenže svou přítomností neustále připomíná zesnulého syna, ale též ujídá ze vzácných zásob potravy. Navíc je i předmětem zájmu širokého okolí jakožto případný favorit v pomalu se blížících kohoutích zápasech. A v této zdánlivě jednoduché situaci líčí vypravěč pestrý tanec pocitů a rozpoložení – od úzkostného očekávání, plného bezmoci, přes vnitřní i vnější konflikty až k touze udržet obtížnou situaci ve vlastních rukou. To vše na necelé stovce stran.
Jan Jandourek
Anna Hostomská
Příběhy, pověsti a pohádky paní Hudby
Paseka 2007, 432 s.
Snad každý milovník opery u nás se setkal se jménem Anny Hostomské, autorky několika knih, z nichž nejvydávanější je Opera – průvodce operní tvorbou z roku 1955, která vyšla již desetkrát. Ta je určena dospělým zájemcům o operu. Naopak kniha Příběhy, pověsti a pohádky paní Hudby z roku 1959, která nyní vychází již popáté, je určena spíše mládeži či rodičům dětí, kteří se o operu a balet začínají zajímat a hledají k ní cestu. Na knize je sice místy znát zub času, netrpí však zbytečným poučováním nebo patetičností. Děj známých oper a také několika baletů je převyprávěn mnohem podrobněji než v první knize, každé dílo zhruba na šesti až osmi stranách. Styl vyprávění pak vskutku souzní s titulem knihy. Čteme skutečné příběhy, plné vášní, intrik, zrady a lásky. Nechybí ani stručný medailon každého autora s jeho podobenkou a v závěru převyprávění díla také stručný přehled jeho hudební podoby. Najdeme zde obsahy 57 děl od 28 skladatelů, z nichž dvanáct je českých. Jsou zde díla jednak vskutku nejpopulárnější (Prodaná nevěsta, Rusalka či Aida), naopak přítomnost mnohých je spíše diskutabilní (Krútňava nebo Orffova Chytračka), jiná slavná díla zde zase překvapivě chybějí (Don Giovanni či Carmen). Také obálka knihy s výjevem z Borise Godunova spíše mate, neboť kniha je opravdu především pro starší děti a mládež, takto však může vzniknout dojem „vážněji“ míněného průvodce pro dospělé.
Milan Valden
Bohumír Petr
Milostný příběh
Akropolis 2006, 40 s.
Starší muž a „dívka s plavými vlasy“, Peťulka alias žena medová; v pozadí se několikrát mihne odcizená manželka. Jejich „dlaně se poslepu hledají/ jako štěňátka/ Tulí se k sobě...“ Výbojné erotično: „Dlaní hnětu hebkou kůži/ ruka sjíždí splavy boků/ prostředníček už už k divokému doku“ (kniha obsahuje i přibližující ilustraci). Lyrické já – dočasně ztracené samo sobě – se zaklínilo mezi světem otahané spořádanosti, umdlené sexuality a světem smyslného mládí, vzedmuté tělesnosti. Z prvního do druhého lze pouze dočasně vykročit: zásady, bázlivost, předsudky neboli „vyžehlené košile/ a pyžama/ a kapesníky“. Autorovy výrazové prostředky jsou vysoce invenční: nad bílým ubrusem vonící poledne, hřebeček srdce, jeřáby kvetoucí krví. Jeho opusu nechybí vtip („Duhovky duha vodu pije/ z horského plesa/ S kocourem letím na nebesa“) ani bravurní reflexe („Co my víme/ kolik stříbra je/ ve stříbrných svatbách/ a kolik tajemství/ ve schůzkách tajených/ Co my víme/ Kolik slz je v rozkoši/ a v slzách zase požehnání“). Verše jsou naléhavé, co text, to autentické vyznání. Neboli: milostná báseň jako citový výlev – třebas s jistou dávkou mladickosti: „Vím že to není báseň/ jenom chlast a vyřvat se/ jak moc tě miluju...“ Výsledkem básnění Bohumíra Petra, tvůrce, který by v naprostou trivialitu zřejmě dokázal přetavit cokoliv, je kupodivu pouhých čtyřiadvacet textů.
Michala Lysoňková
Alan Moore, Gene Ha, Art Lyon
Top Ten – Devětačtyřicátníci
Přeložil Richard Podaný
BB art 2006, 112 s.
Zatím poslední díl z komiksové série Top Ten tvoří prequel předchozích knih. Věnuje se vzniku Neopole – města, kam byli po druhé světové válce vysídleni „vědečtí hrdinové“, tedy superhrdinové, roboti nebo upíři (pardon, Transylvanoameričané s dědičnou nutriční odlišností). Znalci Top Tenu se tak setkají se Stevem „Jetladem“ Traynorem, budoucím šéfem neopolské policie nebo s otcem ToyBox, Samem „Liliputem“ Slingerem. Méně zahloubení čtenáři se v této knize dostávají do samotného jádra „odsuperhrdinštění superhrdinů“, oblíbeného tématu scenáristy Alana Moorea – do světa, kde se mezi sestěhovanými nadlidmi stírá jejich výjimečnost, a válečná letkyně na koštěti si tak hledá místo třeba i barové zpěvačky. Oproti rozšafnému předchozímu dílu (Smax, 2005) se Moore více soustředí na hrdiny a výraznější dějovou osu; nešetří přitom ale kousavou ironií na mstivou atmosféru poválečných let. Ostatně i téma pře- a vysidlování je domácímu čtenáři jistě bližší než smaxovské vytěžování angloamerické mytologie a fantasy. Kresba Gene Ha si stále zachovává jistou topornost, na rozdíl od šamponového Smaxe jí ovšem koloring Arta Lyona dodává příjemnou „futuretro“ atmosféru, srovnatelnou například s filmem Svět zítřka. Moore si vydržuje encyklopedickou sumu komiksových aluzí v pozadí obrázků; bedlivější oko si stihne všimnout odkazů na Malého Nema, Pepka Námořníka nebo Yellow Kida…
Tomáš „Hibi“ Matějíček
Kyle Baker
O půlnoci zemřu
Přeložil Štěpán Kopřiva
Crew 2006, 64 s.
Komiksový scenárista a kreslíř Kyle Baker se u nás poprvé představil v devátém čísle časopisu Crew2 s příběhem Kovboje Wallyho, který v něm díky svému černému humoru patřil k tomu nejlepšímu. Tentokrát se poprvé setkáváme s delším Bakerovým příběhem. Zápletka je jednoduchá – jistý Larry se rozhodne spáchat sebevraždu, protože ho opustila dívka Muriel. Spolyká tedy prášky a čeká na příchod smrti, místo ní však přijde Muriel, která se chce k Larrymu vrátit. Larry však tuší, že když prozradí své úmysly, ztratí Muriel znovu, a tak začíná boj s časem – Muriel sedí na záchodě, pod jedním oknem jsou motorkáři, na schodech zase soused, není tudíž kam prášky vyzvracet. Spásu mohou přinést jen jakési tablety, které Larrymu nabízí přítelkyně jeho kamaráda (od něhož Muriel právě utekla). Navíc je právě konec roku 1999. Baker zvolil poněkud starokomiksový přístup, místo bublin jsou texty umístěny pod obrázky a ty pak od sebe odděleny různě širokými bílými plochami. Bohužel jsem neviděl originál, ale v českém vydání mi vadí především zcela fádní lettering, možná ale i to je způsob, jak vytvořit komiks o posledním dnu minulého století (tedy součást pocty „nepočítačovému“ komiksu 20. století). Bakerovy obrázky jsou však originální, často až „kýčovitě“ barevné. Divokou smršť plnou filmových gagů přečtete během několika minut, ale to už ke komiksu prostě patří...
Jiří G. Růžička
Marie a Tomáš Salabovi
Semafor… – jaký byl a jaký je
Ikar 2006, 204 s.
Ačkoli název knihy může implikovat populárně-naučnou teatrologickou studii, ničeho podobného se čtenář nedočká. Mimo jiné proto, že s výjimkou předmluvy kniha téměř vůbec neobsahuje autorský text: je tvořena pouze rozhovory s bývalými i současnými herci a zpěváky Semaforu, z nichž má patrně vyplynout obraz divadla dříve a nyní. Ne že by tomu tak vůbec nebylo; zdá se však, že tento obraz vzniká spíše samovolně než přičiněním dotazujících se autorů, jejichž otázky mají často ráz velice všeobecný, rozhodně ne zaměřený k určitému cíli (historie a současnost Semaforu), někdy jsou bezmála střižené dle dotazníku Marcela Prousta (co máte nejraději k jídlu, k pití, jaká je vaše oblíbená barva…). Nutno však zdůraznit, že autorům ani nešlo o vytvoření historické práce, že knihou „chtěli vzdát hold tvůrcům“ Semaforu – a to z pohledu diváků a posluchačů. Lze říci, že příznivec divadla se tu snad může cosi zajímavého dočíst a díky četným fotografiím se i ponořit do semaforské atmosféry. A „trocha historie“ v závěru může být možná cenná i pro teatrology.
Blanka Kostřicová
Peter J. King
Sto filozofů – život a dílo největších světových myslitelů
Přeložila Květa Palowská
Metafora 2007, 191 s.
Výhodou tohoto stručného úvodu do filosofie je jeho nepochybná přehlednost; lze se tedy okamžitě orientovat v myšlenkách vybraných velkých světových myslitelů či si oživit pozapomenuté informace. Na počátku krátkého medailonu jsou vyjmenovány filosofovy přednostní zájmy, jeho hlavní díla, kdo ho ovlivnil a kdo z něho naopak vycházel. V rubrice V kostce se autor snaží jednou větou vyjádřit to nejdůležitější z daného filosofa a uvádí i jeden citát z jeho díla. Těm nejznámějším nebo svým oblíbencům (King zařazuje i méně známé anglické myslitele) věnuje dvě stránky, většině ostatních jen jednu. U nejznámějších najdeme také kresbu ilustrující jejich hlavní myšlenku – například u Platóna vyobrazené podobenství o jeskyni. U každého filosofa najdeme také jeho portrét. Knihu před odevzdáním do tisku však zřejmě nečetl žádný český filosof, což je škoda. Ten mohl doplnit text i o pár českých myslitelů (T. G. Masaryk, J. Patočka aj.).
Jiří Olšovský
Marko Vidojković
Sve crvenkape su iste
Samizdat B92 2007, 475 s.
Protikladné emoce vzbuzuje jeden z nejčtenějších srbských spisovatelů současnosti Marko Vidojković (1975), redaktor Playboye a zpěvák punkové skupiny On the Run, který se od svého vstupu na literární scénu profiluje jako horlivý zastánce realistické metody psaní. „Odjakživa jsem nejraději četl prózu bezprostředně korespondující se současností. Je fantastické, když v románu narazíme na pocity, které prožíváme a které nedokážeme vysvětlit.“ I jeho poslední román, jehož název se dá přeložit jako Všechny Karkulky jsou stejné, jedni obdivují jako nepřikrášlený obraz života dnešního Bělehradu, jiní naopak zatracují jako vybledlou imitaci Bukowského. Podle autorova výkladu je název románu generační metafora: „Počátkem devadesátých let nás rodiče poslali do lesa plného vlků, aniž by nás na to připravili.“ Oproti předchozí knize Drápy (Kandže) je politický rozměr potlačen ve prospěch typického rozporu výrazného jednotlivce mezi tím, co by chtěl dělat, a realitou, která ho nutí ke kompromisům. Novinkou je vieweghovské účtování s kritiky. Jinak ovšem Vidojković píše podle osvědčeného receptu: ich-forma, vypravěč jako autorovo alter ego, ležérní vyprávění, časté úsečné dialogy, snaha o vtipné pointy či repliky, ironie přecházející v cynismus, spousta alkoholu, drog a sexu. Charakteristický styl literárního punkera však evidentně vyždímal (popisnost všednosti je místy nesnesitelně banální).
Jan Doležal