Vystoupení Miloše Zemana (muže, který nejprve zjednal své straně účast ve vládě za cenu kompromisu s úhlavním ideovým nepřítelem a pak se odebral na Vysočinu) z ČSSD nabízí zajímavou paralelu. Podobným ústupkem se k moci dostala Strana zelených. Jako si Zeman nechal dát celou vládu, ale připustil, aby kolem ní ODS rozestavila své kontrolní pojistky, SZ si ponechala neúměrný počet vládních křesel a připustila, aby činnost jejích ministrů kontrolovaly různé předsunuté hlídky ODS (Vondra, Litomiský aj.). Lze očekávat, že stav, kdy ODS má moc a její malí oponenti odpovědnost, zelené přestane bavit. Bursík pak bude moci (muset) odejít: sotva bude věrohodným vůdcem postkoaličních zelených, tak jako Zeman nemohl být věrohodným vůdcem postopozičněsmluvních sociálních demokratů. Třeba Zeman založil tradici a politický důchodce Bursík se – až opadnou vzpomínky na faktickou bezmoc zelených v současné vládě – stane hlavou nostalgiků, vzpomínajících na „zlaté časy“, kdy SZ měla čtyři ministry. Na rozdíl od Zemana bude patrně postrádat vtip. Pěstování vlastního zbytnělého sebevědomí se může stát hlavní činností českých politiků na odpočinku. Vždyť o ego jde až v první řadě. Nebo ne?
Ondřej Slačálek
„Dne 29. září 1938 se sjeli do německého Mnichova zástupci tehdejších čtyř evropských mocností, aby rozhodli o osudu posledního demokratického státu na východ od Rýna… Zítra se sjíždějí do Berlína zástupci čtyř evropských mocností (a dalších států), aby rovněž svým způsobem rozhodli o osudu mimo jiné i Československa. A opět stojí naši zástupci v čele s Janem Zahradilem v předpokoji a čekají, co nakonec bude s textem, který má vejít do dějin jako Berlínská deklarace.“ To není citát z Haló novin, nýbrž z komentáře Dušana Šrámka na velmi pravicovém serveru Fragmenty. Tvrzení, že EU je plynulým pokračovatelem Hitlerovy Nové Evropy, je z úst českých odpůrců integrace (vzpomeňme třeba některé statě ideologa ODS Miloslava Bednáře) obehraná písnička. Spíš by měl překvapovat očividný rozpor, že ji často titíž hlasatelé nazývají reinkarnací a ztělesněním komunistické ideologie. Že by unie byla jakýmsi ďábelským virtuálním bodem absolutního zla, v němž se obě zločinné ideologie konečně setkaly? Po lopotném archeologickém internetovém průzkumu mi tu hroznou domněnku potvrdil předseda Mladé pravice Lukáš Petřík v takřka tři roky starém článku v (rovněž velmi pravicovém) časopise ePortál: „Rudý a hnědý totalitarismus se v EU slil ve zvláště odpornou eurototalitární omáčku, z níž je každému svobodychtivému člověku zle.“ Jenže i kdybych po tomto zdrcujícím odhalení začal Brusel nenávidět sebevíc, jedna věc mi nepřestane vrtat hlavou: v jakémže bodě se setkali udatní pravicoví euroexorcisté s komunistickými škarohlídy? To však neví ani google.
Tomáš Tichák
Ve vzácné shodně komentovaly všechny deníky znovuzvolení Jiřího Paroubka předsedou sociální demokracie. Volilo ho šedesát procent delegátů a noviny v této souvislosti použily slovo „jen“. Sociální demokraté ukázali, že svého předsedu podporují, stejně tak proměnu strany. Nicméně dvě pětiny delegátů demonstrovaly odlišný názor. Mohou to být Zemanovi příznivci, levicoví konzervativci, již odmítají jakékoliv modernizační prvky, nebo naopak liberálové, kteří požadují změny daleko výraznější. Pátrat po jejich zařazení a motivech nemusíme, je to zpráva především pro Paroubka. Bude muset více komunikovat s těmi, kdo ho nevolili a zastupují tisíce jeho spolustraníků. Změnit by měl rovněž své chování. Ale s oněmi šedesáti procenty jsou nakonec spokojeni všichni. Paroubek je rád, že obhájil post, jeho kritici mohou tvrdit, že neuspěl výrazně, a nejšťastnější je patrně Karel Steigerwald. Budoucnost komentátora Mladé fronty Dnes s „provokativním stylem“, jak sám sebe označuje, má zajištěnu. Několik dalších let nebude muset měnit téma svých komentářů.
Pavel Šaradín
Vídenští radní bojují proti nočním excesům v hlubinách metra kuriózním způsobem. Na stanici metra Karlsplatz v centru města valčíků byla jako mírumilovná obrana před sdružováním „alkoholiků a drogově závislých“ nasazena téměř homeopatická léčba: z reproduktorů se tu v nočních hodinách line opera a vážná hudba, což má asociální občany vypudit, protože „tato sorta lidí není zrovna proslulá svou láskou k opeře a klasické hudbě“. Jedna z radních dokonce doufá v převýchovný efekt, díky němuž „civilizovaná hudba vyvolá také civilizované chování“. Ponechme stranou otázku „civilizovanosti“ v hudbě a konstatujme, že metoda je odsouzena k neúspěchu. Dnes, kdy jsou různé formy tzv. muzaku – podkresové hudby ve výtazích či supermarketech – všudypřítomné, si patrně tohoto časem omletého hudebního pozadí většina cestujících ani nevšimne. Vedení města zkrátka musí změnit žánr: současné odnože metalu, free jazz nebo hluková elektronika by při náležité intenzitě měly tu správnou repelentní účinnost. Plošně, bez sociálních rozdílů.
Karel Kouba