Věra Nosková
Ať si holky popláčou
Abonent ND 2006, 192 s.
Ať si holky popláčou je soubor fejetonů a krátkých textů spisovatelky Věry Noskové. Ta se představila jako autorka úspěšného románu Bereme, co je, který byl nominován i na cenu Magnesia litera. Texty se dají rozdělit na dva okruhy: příběhy z jejího života a fejetony skeptické. Zvláště ty skeptické mohou být pro českého čtenáře originální. Nosková zde popisuje svůj boj proti esoterickému šílenství, postmodernímu zatmění zdravého rozumu a obchodu s lidskou naivitou. Dělá si legraci z kartářek, astrologů i léčitelů s virgulí. Vrcholem je pak příběh, v němž je sama obviněna z čarodějnictví. Důvod nařčení je, že brojí proti čarodějnicím, aby vyřídila vlastní magickou konkurenci. Příběhy z jejího života jsou také často prodchnuty absurditou. Zvlášť text, jenž dal sbírce jméno. V něm popisuje svou práci v časopise nabízejícím čtenářkám skutečné příběhy ze života. Všechny se pochopitelně v redakci vymýšlely a vymýšlejí dodnes. Pokud redaktorka zlobila, napsala za trest příběh o smrti malého dítěte. A Nosková zlobí ráda. Knížka má však jednu velkou a trochu neobvyklou vadu. Je jí šílený obal, kterým si vydavatel bezesporu zaslouží své místo ve vydavatelském pekle. Fotka smyslné mladé krasavice slunící se na pláži halí do svého kýče brilantní, vtipné a kousavé texty bývalé novinářky. Horší už to být nemohlo.
Leoš Kyša
Jan Křesadlo
Obětina
Abonent ND 2006, 320 s.
Románový triptych Obětina lze považovat za vrchol tvorby českého exilového autora Jana Křesadla (vl. jménem Václav Pinkava). Vyšel u nás s mnohaletým zpožděním až v roce 1994. Složitě komponovaná Obětina je formálním experimentem a sestává ze tří tvarově odlišných částí. Veršovaný gotický román Fialový anachoréta a fantaskní novela Pangerach jsou vloženy do tzv. klíčového románu líčícího osudy zneuznaného literáta Jindřicha Henryho v anglickém exilu. Osou příběhu je hrdinova snaha o vydání románu Fialový anachoréta, v němž se střetá vysoká forma (středověká veršová struktura s přesně dodržovaným veršovým schématem) a v podstatě brakový příběh. Jindřich Henry je rozhodnut dosáhnout úspěchu za každou cenu. Nakonec se však sám stane obětním beránkem, když je zaměněn za hledaného válečného zločince a zatčen izraelskými agenty. Obětinu lze zařadit mezi postmoderní literaturu, protože pracuje s tabu (sexuálními) a odkazy na historické literární formy. Vytváří tak jakýsi model výpovědi o výpovědích tím, že si vybírá nepovedené texty jiných spisovatelů, představuje si, co asi měly sdělovat, a upraví je do té míry, že původní text nepozná ani sám jeho autor.
Helena Vyplelová
Novohradské hory a Novohradské podhůří – příroda, historie, život
Baset 2006, 856 s.
Před čtyřmi lety to začalo Šumavou. Když kniha vyšla, získala okamžitě několik prestižních ocenění a čtenářský zájem posunul čtyřkilový foliant na hranici bestselleru. K Šumavě přibyl v roce 2005 Český les a na podzim 2006 Novohradské hory, jihovýchodní výspa Šumavy. Svazky ediční řady Krajina a lidé mají kolem 850 stran, 2500 barevných ilustrací včetně historických snímků, map i plánků. Hlavním záměrem edice je vyčerpávajícím způsobem prezentovat dosavadní vědění o dané oblasti. Strukturně nelze knihám nic vyčítat. Nalezneme tu zevrubné informace nejen o geomorfologii, geologii a petrologii, mineralogii, hydrologii, vedle toho studie o loukách, rašeliništích, lese, ale i o sinicích, lišejnících, vodních blechách, samozřejmě o ptactvu a savcích. V dalších oddílech pak objevíme někdy strohé, leč vždy fundované kapitoly k dějinám, lidové kultuře, krásné literatuře či výtvarnému umění regionu. Nemůže chybět ani využívání přírodních zdrojů, řemesla, doprava nebo turistika. Vše zpracováno s pečlivostí a pedanterií. Úchvatné jsou kapitoly věnované ohroženým památkám, na kterých si čtenář uvědomí, že se stává možná posledním svědkem mizejícího světa. Pokud se nakladateli skutečně podaří zpracovat celou Českou republiku a část Slovenska v plánovaných 25 až 30 svazcích, získáme nejucelenější vlastivědný přehled, srovnatelný jen s projektem tzv. Ottových Čech.
Tomáš Dimter
Pavla Loucká
Zahrada ochočených slov – jazyková zákampí
Dokořán 2007, 190 s.
V médiích se vedle řádění tiskařského šotka, prohřešků faktografických i gramatických dlouhodobě setkáváme především se svévolným překrucováním významu slov. Arsenál všeobecných odvetných nástrojů (gramatiky, slovníky a encyklopedie) je bohatý, pro veřejnost však málo čtivý. Zájemcům o věci veřejné a současně o kvalitu vyjádření soudobých reálií je určena utěšeně rostoucí knihovnička etymologicky a idiomaticky orientovaných souborů studií, k nimž patří O patřičnosti v jazyce (Václav Jamek) nebo Jazykověda, věc veřejná (Alexandr Stich). Nakonec máme k ruce díla přesahující žurnalistickou, pedagogickou, didaktickou a akademickou úroveň, s milostným až adoračním vztahem k češtině jako zděděné kvintesenci národa. Sem patří i po šedesáti letech Chrám i tvrz Pavla Eisnera. Momentálně se k tomuto žánru přiřazuje důstojný následovník. Lze říci, že u této brány jazyka vznikla zahrada s šedesáti významnými kultivary, když Pavla Loucká ochočenými slovy bohatě vyšperkovala jeho zákampí a jiná zákoutí. Útlá knížka se zrodila na základě jazykových koutků, které v letech 1996–2006 vycházely v přírodovědném časopise Vesmír. Na konci předmluvy autorka píše: „Cílem bylo vzbudit zvědavost a ukázat přírodovědcům, že kulturní čeština může být stejně živá jako kulturní krajina.“ Plán byl nejen splněn, ale i překonán. Proč by měli být uchváceni jen přírodovědci?
Miloš Štěpánek
Thomas Wheeler
Arcanum
Přeložil Richard Janda
Alman 2006, 325 s.
Arcanum je tajná společnost (neboli liga výjimečných), která hodlá ochránit lidstvo před válkou temnoty a světla. Spisovatel Arthur Conan Doyle, démonolog Howard Phillips Lovecraft, mág Harry Houdini a velekněžka vúdú Marie Laveau jsou nejen postavy románu hollywodského scenáristy Thomase Wheelera, ale především historické osobnosti. Je proto škoda, když autor využívá pouze známá jména, ale povahokresbu, byť i fiktivní, nechá postavám upřenou. Jistě je mnohem přitažlivější, když se samotným satanem bojuje stvořitel Sherlocka Holmese a anděla se ztrátou paměti zachraňuje mistr hororu Lovecraft, než kdyby se neohrožení bojovníci s říší temna jmenovali pouze Arthur a Howard. Ale čtenáři pak zcela oprávněně očekávají, že autor také tyto postavy vybaví výraznější psychikou a bude více pracovat s jejich pozoruhodnými schopnostmi… Arcanum je poměrně slušný americký okultistický thriller, který milovníky tohoto žánru asi nezklame, ale čtenář nesmí chtít ani o kousíček víc, než je dostatečná dávka nadpřirozených bytostí, napětí a zvratů. Musí přehlédnout zbytečné popisy: „Lady Jean, v bílých šatech s dlouhým rukávem a žlutým kloboukem, zastřihávala růže. Přestože její světlá pokožka byla citlivá na slunce, ráda pracovala v zahradě, zejména když mohla pozorovat jejich mladou dceru, jak se na koni prohání po okolních zelených kopcích.“ Zkrátka, měl by mít dostatek volného času.
Lenka Dombrovská Slívová
Kir Bulyčov
Alenka z planety Země
Přeložil Pavel Weigel
Triton 2006, 215 s.
Dobrodružství malé Alenky cestující v hvězdném prostoru patřila v produkci dětských knížek v 70. letech k tomu nejzajímavějšímu. Tento svazek se skládá ze dvou knih: jedna přináší několik uzavřených epizod, druhá je pak románem o několika kapitolách. Alenka je dcerou ředitele moskevské zoologické zahrady, kterou mají rády nejen všechny živé bytosti (tedy ty pozemské i mimozemské), ale která zároveň svým dětským rozumem často vyřeší i takové záhady, na něž jsou dospělí krátcí. Bulyčov psal své příběhy v 70. letech minulého století a zasadil je do 70. let století našeho. Věda za tu dobu dosáhla značného pokroku – lidé používají videotelefony, zvukové mikrofilmy a dokážou se v cuku letu dostat až na kraj galaxie (v jednom případě dokonce až do galaxie jiné). Politická situace se však zdá být neměnná, a tak kosmonauty stále vítají na Rudém náměstí zástupy dětí s připravenými kyticemi. Aby byl dětem pokrok srozumitelnější, má mnoho předmětů v knize jména zvířat – mimozemskou civilizací jsou tu například Labuťané, kosmické lodi se jmenují Pegas nebo Modrý pták... a Alence se nelíbí pojmenování planet podle bezvýznamných starořeckých bohů. Přes tyto dětinskosti je však kniha čtivá a najde se v ní trochu místa i pro zlo, které je nakonec po zásluze potrestáno (v jednom případě je největším padouchem převlečená vážka). Oceňuji doprovodné ilustrace, vyplňující většinou okraje stránek.
Jiří G. Růžička
Palác Akropolis – rozhovory
Labyrint 2006, 182 s.
Palác Akropolis byl vystavěn v roce 1927 a fungoval jako divadlo pro chudé žižkovské dělníky, které nabízelo pobavení u operet, veseloher či loutkového divadla. Divadelní činnost v Akropoli utichla v roce 1948 a od té doby čekal palác na své znovuzrození. To přišlo se založením tzv. Žižkovské divadelní a hudební agentury, která Akropoli koupila a s pomocí nadace Pražská pětka začala opravovat. Sešly se zde osobnosti vskutku originální – např. spoluzakladatel pubrockové skupiny ECHT! Tomáš Klíma, režisér, scenárista a herec Tomáš Vorel, výtvarník František Skála, producent Lubomír Schmidtmajer či hudebník a spoluzakladatel paláce Akropolis Jaroslav Raušer. S každou z těchto individualit vede publicista a moderátor Jaromír Janíček rozhovor. O Akropoli, jejím neobyčejném interiéru, finančních potížích i netradičním složení programů. Vzpomínky na to, jak skupina bohémů a umělců založila agenturu a bojovala s finančním světem a zákony peněžní aritmetiky, působí přímo fantaskně. Tomáš Vorel své úsilí hodnotí takto: „Nezvládal jsem to. Nikdo jsme to nezvládali. Byli jsme umělci a opilci. A najednou byl před náma obří majetek a práce s penězi, bankami, manažery... A to jsem já ani Tomáš Klíma nevydrželi a neuměli a nechtěli...“ Přílohu tvoří programy od roku 1995, nechybí shrnutí v angličtině a němčině a samozřejmě fotografie.
Radka Bzonková
Sergej Lukjaněnko
Hvězdy, ty kouzelné hračky
Přeložil Libor Dvořák
Argo, Trion 2006, 427 s.
Sergej Lukjaněnko je dnes v bývalém východním bloku jedním z mála autorů fantastické literatury, kterým se podařilo prorazit i na západních trzích a docílil dokonce i toho, že se jeho Noční hlídka dočkala filmového zpracování. Román Hvězdy, ty kouzelné hračky, je na rozdíl od fantasy cyklu Hlídky čistokrevnou scifi. Odehrává se v blízké budoucnosti, kdy na jednu stranu existují všelijaké přeskoky mimoprostorem a hvězdná impéria, na druhé straně se ale všední život na Zemi těmito změnami vlastně nijak nezměnil. Přistávající kosmická loď se tak může srazit třeba s dodávkou vezoucí levná čínská rajčata. Kniha je naneštěstí prostoupena „ruským“ patosem s vážně míněným hloubáním o tom, zda člověk je pro jiného člověka prostředek či cíl, a domáckou familiérností i souvisejícím humorem, kdy se třeba kosmonauti oslovují „Péťo“ a generálové nosí po kapsách vodku. Anotace knihy slibuje strhující děj, který se však spíše plouží. „Společenská“ problematika je pak zvýrazněna ve druhé části, která by se snad dala chápat jako analýza různých politicko-ekonomických systémů.
Pavel Houser
Tommaso Astarita
Mezi vodou slanou a svěcenou
Přeložila Nina Vrbovcová
BB art 2006, 383 s.
Rok 1509 patří k nejvýznamnějším datům v historii lidstva – toho roku byla poprvé v nařízení městské rady Neapole zmíněna věhlasná těstovina maccheroni – dutá nudle! Tehdy se začal příběh lidstva odvíjet zcela jinou cestou než dosud. Původně se jídaly makaróny na sladko, a ona sladkost se zachovala v anglickém označení mandlových dortíků macaroons. To všecko se stalo, když Neapol příslušela španělské koruně. Souvisejí makaróny se zámořskými plavbami a objevením Nového světa – Ameriky? Nebo snad byla původním tajemstvím Benátčanů a Janovanů, námořnickou stravou? Anebo souvisejí makaróny s fenyklovou holí Marka Pola a jeho cestou do Říše středu? Ani jedno, ani druhé, ani třetí, dokonce i Tommaso Astarita etymologii názvu makarón pomíjí. Zbývá dedukce: autor makarónů byl přistěhovalec, anebo nejspíše přistěhovalkyně prchající před Turky z ostrova Macronios či Makronissos v Kykladech v moři Egejském; dedukovaný pramakarón měl tedy název makronios, makaronios. Ostrov Macronios má protáhlý tvar – lodní kuchaři se opravdu snažili lodní stravou plavbu zpříjemnit, jak jenom to šlo. Universum těstovin je nezdolné a nese tajemství úspěchu za všech okolností.
Vít Kremlička
Host 3/2007
I poslední – březnové – číslo Hosta je tradičně mdlé. Kéž bys, Hoste, byl studený nebo horký, to by hned bylo o čem psát. Z letargie v tomto čísle vytrhnou čtenáře snad jen některé postřehy Jaromíra Typlta v rozhovoru, který s ním vedl Martin Stöhr. Třeba věta na konci odstavce o tom, že každý má osudové knihy, které ovlivňují jeho život: „Jestli to dokonce není tak, že se tím umrtvujícím literárním provozem navzájem trestáme za neschopnost takovou osudovou knihu napsat: víme to o sobě a tušíme to o druhých, tak si to aspoň dáváme pořádně sežrat.“ Jaká škoda, že druhý rozhovor čísla – s divadelníkem Františkem Derflerem – si vzala na starost Jana Soukupová. Na vskutku hlubokomyslné otázky typu „Co vám za komunistické éry naší země v orientaci čtenáře pomáhalo: časopisy, doporučení přátel, ,duch doby’?“ se prostě odpovídá těžko. A když jsme u těch zbytečných příspěvků: článek Aleše Merenuse o březnu jako měsíci knihy byl zřejmě původně předmětem nějakého zápočtu, ale to neznamená, že je nutné ještě jej dávat do časopisu. A o knihovničce Jany Klusákové se snad nemá ani cenu zmiňovat. Hlavní blok textů březnového čísla je věnován Josefu Šafaříkovi, což potěší všechny příznivce tohoto filosofa. Na druhé straně by nebylo marné literární časopisy konečně „odblokovat“, třeba by začaly hledat vlastní, nezaměnitelnou tvář.
Kazimír Turek