„Stejně jako podporujeme český film, pokládáme za čest, že můžeme podporovat i českou literaturu,“ zdůraznil ředitel TV Nova P. Dvořák při druhém předávání televizí financovaných podivných cen Akademie pro literaturu českou (A2 č. 20/2006). Cenu za celoživotní přínos české literatuře letos „akademici“ udělili Milanu Kunderovi. Zřejmě především za to, že po mnoha letech svolil k vydání Nesnesitelné lehkosti bytí v ČR. Nicméně v tomto případě mám dojem, že se Akademie snaží naopak dodat svým cenám váhu skrze laureáta, kterého zná celý svět. Pokud to tak půjde dál, budeme mít za chvíli v síni slávy všechny spisovatele, o nichž se děti učí na školách – k čemu to ale pomůže české literatuře? Zajímavější je tak spíš další akademická Cena Boženy Němcové za dílo, „které významně přispělo k rozvoji české literatury“. Po normalizačním Žáčkovi ho letos dostala Daniela Fischerová. Sláva! Pomineme-li, že kniha vyšla v roce 2005. A Cenu Karla Hynka Máchy za nejlepší prvotinu získala sedmaosmdesátiletá Jarmila Uždilová za řemeslně zvládnutou sbírku povídek Pro medomet, připomínající knížky o Kájovi Maříkovi. Autorka s nostalgií vzpomíná na ztracený svět české vesnice před obdobím komunismu. Ztracené se bohužel zdají i ceny Akademie literatury české.
Jiří G. Růžička
Pozdě, ale přece. Zástupci nejznámějších českých soundsystémů vydali prohlášení, v němž oznamují, že kvůli „postupné likvidaci původních myšlenek freetekna“ a „parazitismu subjektů nesouvisejících se scénou, včetně valné většiny samotných účastníků“ se nebude letos a pravděpodobně ani nikdy v budoucnu konat akce známá pod názvem CzechTek. Myšlenkově různorodá subkultura tak konečně zazněla jedním jasným hlasem. Škoda jen, že jí to trvalo tak dlouho a musel předcházet poslední CzechTek, který se odehrál v dikci ministerstva obrany, jež zapůjčilo prostor. V dikci ministra té vlády, která rok předtím technaře brutálně mlátila na loukách v Mlýnci. Už před rokem se přitom subkultura nebyla schopná jednohlasně shodnout na tom, zda je legalizovaný a patřičně zkrotlý CzechTek tou správnou odpovědí na represi systému. Zpětně, zdá se, má konečně jasno. Doufejme, že tento názor jí vydrží déle, než se objeví další nabídka na státem podporovanou Matějskou v rytmu techna.
Lukáš Rychetský
Parodii na přímou demokracii sepsali radní na Praze 1. Na petici několika set občanů proti umístění sochy Sigmunda Freuda na tzv. Kozím plácku v Praze (místa, které psychiatr nikdy v životě nenavštívil, které ale leží poblíž tras turistických zájezdů) odpověděli vyhlášením „uličního referenda“. Termín stanovili už na pátek 13. dubna a občany o něm zatím informovali jen vyvěšením usnesení na internetu. Aby bylo referendum „platné“, musí se ho přitom zúčastnit minimálně 50 procent všech voličů podle volebních seznamů z několika okrsků, které s místem sousedí více nebo i méně. Radní jsou si vědomi toho, že se běžná volební účast pohybuje okolo 30 % a obyvatelé sotva přijdou tak brzy hlasovat o problému, o kterém mnozí z nich nic nevědí. Přesto se ještě pojistili: vymysleli matoucí negativní otázku, podle níž se nesouhlas s umístěním sochy má vyjádřit zaškrtnutím ANO, zatímco souhlas se sochou demonstrují obyvatelé stanoviskem NE. Rozhodnout pak má nadpoloviční většina odevzdaných hlasů. A o čem? Záměr postavit sochu přišel od primátora Béma a občané s ním mohou v hlasování vyjádřit nesouhlas, který prý bude pro Radu a Zastupitelstvo MČ „závazný“. Socha se však má instalovat již v květnu a radnice nemůže zaručit, že její výstavbě zabrání. „Můžeme být účastníkem schvalovacího řízení; konečný verdikt vynese stavební úřad,“ uvedl starosta Hejma pro ČTK. Zbývá tedy jediná otázka. Proč si radní dělají z referenda a občanů Prahy 1 dobrý den kvůli Sigmundu Freudovi? Nabízí se přitom odpověď: Freud poslouží jen jako test pro novou formu pražské demokracie – Bémovu parokracii.
Filip Pospíšil
Česká média, která se ucházejí o pozornost většího počtu uživatelů, mají tendenci přicházet s velmi podobnými produkty. Nejnápadnější je to u televizí. V hlavní vysílacím čase je obtížné odhadnout, kdo co vysílá. Zda je příslušná show (čti estráda) nebo daný seriál nástrojem přilákání pozornosti k reklamnímu sdělení, jak se sluší na komerční televizi, anebo původním tvůrčím počinem, přispívajícím k rozvoji autentické domácí kultury, jak by příslušelo České televizi. Místy se dokonce zdá, že komerční stanice furiantsky hází rukavici své veřejnoprávní družce. Co jiného je noc studentských filmů z produkce FAMU, kterou si dopřála Nova? Ale když dva dělají totéž, není to totéž. Když Česká televize uvádí soutěž celebrit v tanci a vyrábí estrády s průměrným imitátorem, není to rukavice hozená komerčním komerčním televizím. Vztah soukromých a veřejnoprávních stanic je podobný jako vztah šantánu a Národního divadla: šantán si může vylepšovat pověst tím, že do přestávky mezi dva striptýzy vrazí Shakespearův sonet, ND si nemůže dovolit zvyšovat návštěvnost tím, že mezi dva klasiky šoupne striptýz. Přesto se zdá, že četná a rozrůzněná česká média vysílají stále totéž (a stále víc striptýzů než sonetů). Proč se – obrazně řečeno – cpou všechna do jednoho rohu hřiště? Možná je to tím, že je to jediný roh, kde jsou peníze.
Jan Jirák