Ludwig Wittgenstein
Modrá a Hnědá kniha
Přeložil Petr Glombíček
Filosofia 2006, 268 s.
Obecně panuje představa, ovlivněná zkratkami z úvodních kursů dějin filosofie, že Wittgensteinové existovali dva: raný (autor Traktátu) a pozdní (autor Filosofických zkoumání), mezi nimiž není téměř žádná spojitost. K rozptýlení těchto mlh může přispět i vydání českého překladu Wittgensteinovy Modré a Hnědé knihy, tedy základních dokumentů z jeho tzv. středního období. Jedná se o poznámky k přednáškám, které diktoval v letech 1933–35 v Cambridge, a které bývají obvykle posuzovány jako první soustavnější pokus o formulaci myšlenek, jejichž zralou podobu známe z FZ. Již zde se objevují pojmy jazyková hra či forma života, stejně jako první formulace problému řízení se pravidly (MK obsahuje předběžné rozpracování slavného regres-argumentu: abych porozuměl pravidlu, potřebuji další pravidlo, atd. ad infinitum). České vydání se zdá být určeno právě těm čtenářům, kteří se chtějí se „středním“ Wittgensteinem poprvé blíže seznámit. Tomu odpovídá i přiměřený poznámkový aparát. Je pak otázkou, zda by namísto předmluvy R. Rheese (či spolu s ní) neměl svazek obsahovat nějakou pro českého čtenáře informativnější (třeba i původní) předmluvu. Lze-li si již v češtině přečíst i MK a HK, stálo by možná za to, namísto populárně životopisných prací, které vycházely dosud, zpřístupnit či dokonce napsat i nějakou kvalitní monografii o Wittgensteinově díle.
Petr Stojan
Norbert Ohler
Katedrála
Přeložil Vladimír Petkevič
H & H 2006, 784 s.
Gotické katedrály, rozeseté po celé Evropě, jsou důkazem nezměrného lidského úsilí oslavit Boha a víru velkolepými stavbami. Mnohé z nich se, stejně jako např. pražský Svatý Vít, stavěly celá staletí. Německý historik, jemuž u nás vyšly již čtyři knihy o středověku, pojímá ve své rozsáhlé syntetické práci katedrálu jako Gesamtkunstwerk a představuje nám ji ze všech možných stran. Dívá se na ni očima věřícího, stavitele, umělce, architekta, ekonoma i mecenáše. Dozvíme se tak snad vše, co s katedrálou souvisí, takříkajíc od základů až po střechu, od vnějšího opěrného systému až po vnitřní výzdobu. Autor začíná základními fakty a tím, co vlastně katedrála je a k čemu slouží, zabývá se typy, podobami a rozměry a věnuje se katedrále v komplexu města. Téměř dvě stě stran textu pak věnuje stavbě katedrály, což je nejzajímavější část knihy – sledovat, jak si stavitelé poradili se všemi problémy obrovských staveb, je skoro napínavé. Podrobně je pak popsána výzdoba katedrál, jejich význam a symbolika, obřad vysvěcení, vliv a další jejich život. Vedle obsáhlého poznámkového aparátu a literatury je připojen i užitečný slovníček pojmů a knihu provází i množství reprodukcí, i když bychom možná uvítali ještě bohatší fotodokumentaci. Autorův záběr je vskutku obdivuhodný a jeho kniha nemá pravděpodobně obdobu – alespoň u nás rozhodně ne.
Milan Valden
Čeněk Zíbrt
Veselé chvíle v životě lidu českého
Vyšehrad 2006, 636 s.
Jedno z nejdůležitějších děl kulturního historika a etnografa nás provází rytmizovaným a oproti dnešku členitým časem „lidu českého“. V chronologickém sledu od zimních přástek přes velikonoční až po vánoční zvykosloví se nám dostává skutečně monumentální porce etnografických reálií o životě obyvatel historických zemí Koruny české. Použijeme-li strukturalistické terminologie, pak v diachronním ohledu se nám dostane poučení o nejstarších dokladech celých zvykoslovných souborů včetně dokladů z oblasti poezie a lidové dramatické tvorby. Na synchronní ose můžeme vidět řadu krajových variet jednotlivých zvyků. Dílo samo o sobě je cenné nejen jako doklad metod a výsledků etnografie a kulturní historie ze začátku minulého století, ale také pro své literární kvality. Otázkou však je, proč se nakladatelství rozhodlo vydat Veselé chvíle podle vydání z roku 1950 v redakční úpravě Zdeny Hochové. Hochová vycházela z potřeb protektorátních čtenářů, pro něž bylo toto vydání původně určeno, a dnes její vydání působí pouze jako milá antikivita. Za více než šedesát let prožila etnografie a kulturní historie bouřlivý rozvoj, takže minimem měl být nový poznámkový aparát, literatura, zhodnocení Zíbrtova díla z nové perspektivy. Nakladatelství Vyšehrad si však vybralo cestu nejmenšího odporu, takže prokázalo Čeňku Zíbrtovi skutečně medvědí službu, o čtenáři nemluvě. Ten se může cítit právem podveden.
Michal Janata
Jan Mukařovský
Vančurův vypravěč
Akropolis 2006, 75 s.
Dosud zřejmě nikde nepublikovaná studie Jana Mukařovského vychází nyní se šedesátiletým zpožděním. Autor v ní detailně analyzuje postavení vypravěče ve Vančurových prózách a mnoha přesvědčivými argumenty dokládá jeho výraznou dominanci. Té je u Vančury dosahováno nejen poměrně běžnými prostředky (jako je využití slovesných osob, apostrofování, otázky adresované čtenáři), ale např. i zvláštním využitím prézentu (Mukařovský vysvětluje rozdíl mezi prézentem historickým a specifickým prézentem Vančurovým) či tematickou metonymií nebo synekdochou. Jako výrazný prostředek upozorňující na přítomnost vypravěče je dále uvedeno hodnocení, jež je u Vančury všudypřítomné a obvykle proměnlivé. Též neustálá oscilace mezi obecným a jedinečným ukazuje k vypravěči, který tak „dává čtenáři bez ustání najevo, že vyprávění je zcela v jeho rukou“. – Recenzovaná studie se měla v roce 1971 stát součástí svazku Mukařovského prací Cestami poetiky a estetiky, jejž sestavovali Bohumil Svozil a Květoslav Chvatík. Mukařovský sám si však její publikování nepřál, neboť ji viděl jako práci teprve utřiďující, jež má ještě daleko k definitivním závěrům. Kéž by tak česká literární věda byla plna „utřiďujících studií“ této kvality…
Blanka Kostřicová
Petr Horký, Miroslav Náplava
Cuba libre
Jota 2006, 293 s.
Cestopis z Kuby zachycuje vzácně přesně portréty obyvatel, jejich pohublá těla bez nadbytečného tuku a setmělé depresivní noci ve zracích. Všichni vypadají, že pracují na plantážích a střídmě se stravují v přídělovém systému. Opravdu, na Kubě tlouštíka nikde nevidět! Maně se vybaví reflexe ghetta Terezín v době inspekce Červeného kříže, a člověk rozumí, že diktátor nikdy nepochopí, co je vitalita; smích a potřeba tance, dokud člověk nepadne. Z fotografií dále vidno: rastamani jsou perlustrováni, na ulici prodávají vepřové nožičky, ořech, plecko a kýtu, z nichž prodavač odhání všudypřítomné mouchy – málem ráj, že divák přehlédne autoveterány let padesátých a zchátralé fasády domů z koloniální éry anebo pukající zdi – v Havaně jediné nové jsou policejní motorky. Z „ostrova svobody“, nepotopitelné kubánské letadlové lodi, se stala past, ve které lze žasnout nad proměnami demokracie v průběhu věků. Pokud se dostanete do kubánského vězení, budete zapřaháni do pluhů místo volů a budete obdělávat pole dozorcům. Vězňové se tísní v celách v naprosto nevyhovujících podmínkách, dokonce ani nemají přístup na internet – a i kdyby, mohli by na něm číst pouze diktátorovy projevy. Kuba je totiž pekelný ráj!
Vít Kremlička
Sony Labou Tansi
Antoine mi prodal svůj osud
Přeložil Michal Lázňovský
Divadelní ústav 2007, 49 s.
Africká literatura je pro obyvatele zbytku světa stejně exotická jako samotná Afrika, a proto potěší každý překlad. A tentokrát se to zdařilo, i pokud jde o kvalitu! Antoine trochu připomíná Klímova hraběte Sternenhocha. Po většinu života žije v bludu a realita ho zabíjí. Tyto dvě postavy však pojí ještě něco – bohatá zásoba nejrůznějších nadávek. Antoine je vládcem jakési země v Africe. Jednoho dne si usmyslí, že svou zemi změní k lepšímu, ale potřebuje k tomu podporu lidu. Nechá se veřejně poplivat a uvrhnout do vězení, aby jeho vládu převzali tyrani a on je po chvíli mohl s velkou pompou svrhnout. Skvěle vymyšlený plán však zkrachuje na mocichtivých přátelích, kterým nové funkce vyhovují stejně jako bezmocný Antoine za mřížemi. Právě vězení se však pro Antoina stane místem, kde si uvědomí vlastní bezmoc. Tansi paroduje nejen poměry v afrických zkorumpovaných státech, ale také – a to především – postoj okolního světa k nim. Africká země se tu ocitá v roli toho, kdo čeká na rozhodnutí světových mocností o své vlastní budoucnosti. Americký velvyslanec je tak představitelem „dolaru na vzestupu“, Anglie a Francie „vyrazí na dovolenou vždycky, když jejich přátelé chcípou; přijíždějí až na pohřby“, a Rusové „dokonale zkomercializovali estetiku plynoucího času“. Tansiho hra je určitě vtipná, při pohledu na politické dění nejen v Africe však také trochu hrozivá.
Jiří G. Růžička
Filosofický časopis 6
Nejzajímavějším příspěvkem čísla je článek kanadských filosofů A. Mineaua a G. Larochellea Bezpečí proti svobodě. Na Západě se dnes redefinuje pojetí svobody a zvyšuje se její kontrola, doprovázená růstem autoritářství. Ve jménu bezpečí dochází k omezování dosavadní otevřenosti, téma bezpečnosti se stává přednostním státním zájmem. Vzniká tak i nový morální řád; i to je reakce na vlnu islamistického terorismu. Autoři hovoří o vzestupu „sekuritaristického“ uspořádání a antiliberalismu, maskovaného liberální rétorikou. Bezpečí má pak tendenci ospravedlňovat samo sebe a mizí vztah ke svobodě a lidské důstojnosti. Lidskou důstojnost a svobodu je však podle autorů třeba neustále ochraňovat a bojovat za ni. Český filosof O. A. Funda přináší zvěst o náboženském mysliteli D. Bonhoeferovi, který je znám svým novým, moderním přístupem k evangeliím. Je tu načrtnut koncept teologie smrti boha, čili projekt neteistické teologie; s novým důrazem se klade otázka po člověku, otázka nového pozemského křesťanství, otázka, zda transcendence není jen projekcí lidského sebereflexivního vědomí. Německý filosof A. F. Koch se zabývá Hegelovým názorem na smyslovou jistotu a vědomí vůbec (transcendentální apercepce, mojskost představ apod.). Z náležitého prozkoumání základních kamenů poznání pak hledá pravdivostní nároky tohoto poznání; věci prostřednictvím našeho mínění získávají svou pravdivost.
Jiří Olšovský
Masacugu Ono
Mori no hazure de
Bungei Šundžú 2006, 216 s.
Mladý japonský autor Masacugu Ono (1970), který patří mezi čtenářsky zajímavé současné autory nejmladší generace, vydal loni knihu obsahující čtyři krátké novely (její název by se dal přeložit jako Na samém konci lesa) – Katačiči (S jedním prsem), Furui kawa no fukuro (Taška ze staré kůže), Nemuru kobu (Spící boule) a Mori no o-kašija (Lesní cukrárna). Všechny čtyři příběhy se podle všeho odehrávají v přítomnosti nebo blízké budoucnosti, ale místo a čas nejsou přesně zmíněny. Hlavními postavami jsou vypravěč a jeho malý syn. Z vyprávění vyplývá, že manželka očekávala narození druhého dítěte, ale patrně zemřela, snad při nějaké nehodě. Mnoho je naznačeno, mnoho však zůstává nedopovězeno. Autor použitím pohádkových motivů – lesního skřítka, hradu, cukrárny v lese – posouvá příběhy do říše fantazie, ale současně jim dodává prvky magického realismu a vykresluje atmosféru směřující k jakési sci-fi katastrofě, s doutnajícím konfliktem, ozbrojenými boji a nekonečnými proudy uprchlíků. Svébytný svět těchto příběhů spolu s bohatým jazykem a nekonvenčními metaforami vytváří z knihy pozoruhodné dílo, které si zasluhuje, aby bylo vnímáno v širším kontextu moderní světové literatury.
Jan Levora