Martin Švanda
Dívka s papírovým mečem
MAPA 2006, 96 s.
Martin Švanda debutoval souborem fantazijních momentek Petrolejová vesnice; knihou nepříliš hutnou, v níž pokusy o neobyčejné často končily prostě triviálním. V prokomponovanější Dívce s papírovým mečem rozvinul své dosavadní výrazové tendence a zintenzivnil básnické gesto. Sbírku, jíž prochází linka milostného příběhu, rozčlenil do pěti provázaných oddílů, vedle básní tu nalezneme i drobnou prózu, poslední část stylizuje jako dialog. Metamorfózy, personifikace a antropomorfizace, metafory, epiteta ornans, kupící se obrazy. Čtenář se (opět) propadá do fantastického, jakoby autonomního fikčního světa. Avšak: je tento svět opravdu autonomní? Není ani svébytný, ani proměnlivý, ani soběstačný. Švandova (jednovrstevnatá) „hra“ je jasně čitelná. Reálné je doslova utopeno ve fantasknu, rozhodně se v něm ale nerozpouští. Autor atakuje imaginativností, jež postrádá vícedimenzionálnost, některé obrazy působí konstruovaně, leckde ční jejich mechanické řazení. V zázračnu jeho „pohádky“ se skrývá dost monotónnosti a jisté explicitnosti. Básník kouzlí uprostřed zřetelných kulis; absence abstraktnosti a uplatněná míra dějovosti a předmětného zobrazování je ovšem v rozporu s básnickým modem, o který se pokouší. Zdrobnělý svět Švandových textů je snadný. Chybějí „nečitelné“ plochy – pouhou iracionální, nelogickou obrazivostí je lze stěží vytvořit.
Michala Lysoňková
Trochu divné kusy 2
Editor Martin Šust
Laser-books 2006, 527 s.
Stejně nazvanou povídkovou sbírkou, které přibyla jen cudná dvojka v názvu, navazuje editor Martin Šust na antologii z roku 2005, v níž přinesl českým čtenářům osobitý vzorek patnácti povídek, reprezentujících moderní anglo-americko-australskou sci-fi literaturu. První Trochu divné kusy získaly spoustu pozitivních ohlasů a také cenu pro nejlepší antologii a počin roku české Akademie pro sci-fi, fantasy a horor. I ve druhém svazku šel Šust odvážně za svou ideou představovat českému publiku jména jen málo známá nebo i zcela neznámá, přinášející či do budoucna slibující literární kvalitu. Na rozdíl od prvního svazku se tentokrát zdají TDK2, které „nabobtnaly“ na 21 povídek, méně koherentní. Pokud byla první antologie rozdělena do tří skupin podle původu autorů, pak TDK2 jsou již zcela nesystemizovatelné – jde o volný mix žánrů, motivů i forem, které spojuje jen jistá okrajovost na poli tradiční fantastiky. Zcela klíčová je tak osoba editora, neboť i překladatelů se uplatnilo devět. V této náročné úloze Šust obstál – TDK2 rozhodně nejsou horší než první svazek, ba naopak. Připojte k tomu precizně zpracovanou editorskou část, tedy komentáře k výběru jednotlivých „divných kusů“, medailonky autorů a jejich vlastní, často pro potřeby této antologie speciálně vytvořených komentářů (!), a nezbývá než doufat, že Šust naváže knihou s pořadovým číslem 3.
Vladimír P. Polach
Gilles Deleuze
Bergsonismus
Přeložil Josef Fulka
Garamond 2006, 139 s.
Francouzský filosof si ve své studii o Bergsonovi klade za úkol stanovit vztah mezi základními bergsonovskými pojmy: pamětí, trváním a životním vzmachem. Metodou náhledu je mu intuice, jež má nalézt základní vztah mezi oněmi třemi pojmy. Noetická intuice je podle Deleuze přesnou (přísnou) disciplínou (metodou), jíž se má uchopovat v Bergsonově filosofii pravda (podstata) věcí. Deleuze se snaží o hlubší osvětlení bergsonovské intuice jako bezprostředního poznávání, kdy intelekt se staví jakoby sám proti sobě. První bod metody se týká vůbec umění nastolování a vytváření problémů. Jde o to odhalit ty správné problémy, neboť i jejich pravdivé řešení souvisí jedině s jejich správným vytyčením. Odtud se může zjevit svoboda našeho zdolávání překážek a řešení problémů, které před nás staví život. V nesprávném problému se s námi může táhnout iluze, nejsme pak schopni spět k povaze věci. Při dalším zkoumání Deleuze jasně odhaluje, že intuice je dále metodou rozdělování představy na prvky, jež ji konstituují, a jen tak se nám odkryjí tendence týkající se povahy věci, zjeví se diference v povaze věcí. Takto se nám konečně zjevuje Bergsonovo chápání filosofie jako překonávání lidské situovanosti, kdy filosof je schopen vytvářet pojmy „šité na míru“ věcem, kdy myslitel vystupuje ze svého trvání (ze sebe sama) a bezprostředně nahlíží jiná trvání (bytí věcí a dějů).
Jiří Olšovský
Karel Kryl
Pochyby
Dokořán, Jaroslava Jiskrová – Máj 2006, 96 s.
Po českých i zahraničních básnících, jako F. Gellner, A. Achmatovová či T. R. Field, se v edici Mocca objevil také výbor poezie Karla Kryla. Již několik let se přeme s kamarády, kteří poslouchají ruskou hudbu, zda je možné srovnávat Karla Kryla s Vladimirem Vysockým. Mají hodně společného: oba útočí na posluchače na jedné straně určitou nesmiřitelností, odbojem, vzpourou a na druhé straně „drsnou romantikou“. Nechybí jim ironie, slovní hříčky a oba ve svém písničkaření kladli důraz na text. Jejich posluchači písně hltali, znali je nazpaměť a zpívali s nimi. Při tomto rusko-českém srovnávání se však Karel Kryl jeví jako „zarputilejší“: ve svých textech je tvrdohlavější, v životě odmítal poklonkování na koncertech, nestal se mediální a zbožňovanou hvězdou jako ruský kolega. Jeho přístup k životu a textu je přímější, údernější, dobro a zlo má svá jména. Na vystoupeních Kryl často recitoval verše. Publikum si však chtělo spíš zazpívat Nevidomou dívku a jiné Krylovy vypalovačky. Na autentických nahrávkách je slyšet, jak se fanoušci netrpělivě dožadují svého. Kryl do té vřavy často vzdychal a odevzdaně začínal hrát... Výbor jeho poezie tak po letech splňuje to, co na koncertech autorovi nevyšlo – zklidnit svého čtenáře, posadit ho do křesla a nechat ho samotného, jen s tou podivnou romantikou upřímnosti a přímočarosti, s nestylizovanou metaforikou básnických obrazů.
Radka Bzonková
Radek Hanykovics
Pro drogy nemá smysl umírat
Albatros 2006, 320 s.
Letošní úmrtí Radka Hanykovicse (30. ledna 2007) přineslo novou vlnu mediálního zájmu o jeho osobu a jeho případ. Zájem veřejnosti se znovu obrátil také ke knize Pro drogy nemá smysl umírat, která vyšla na podzim roku 2006. Rozsáhlou část textu tvoří zápisky z thajského vězení, z nichž první je psán několik hodin po zadržení na letišti v Bangkoku (4. března 1996), poslední pak několik hodin před převozem do České republiky (12. ledna 2004). Hanykovicsovy deníkové záznamy jsou autentickou výpovědí o vnější realitě každodenního života v nejtěžším thajském žaláři („V Thajsku se podle buddhistického kalendáře píše rok 2539, ale kvůli posledním zážitkům by se ona dvojka měla přepsat na jedničku.“), stejně jako o autorově vnitřním stavu. Hanykovics nepochybuje o své vině, počáteční sebenenávist postupně přechází v lakonické přijetí daných faktů a praktickou snahu přežít každý další měsíc. Psané slovo získává pro autora klíčový význam – dopisy od rodiny uklidňují zraněnou duši, vlastní psaní je pak každodenní terapií. Kniha balancuje přesně na hraně mezi syrovou autentičností a intimní emotivností a stává se pro čtenáře silným svědectvím o člověku, který se nepochybně provinil a který část své chyby později dokázal napravit. A to i díky této knize, jejíž vnitřní hlas bez zbytečného moralizování neustále sděluje – drogy přinášejí zkázu každému, kdo s nimi přijde do styku.
Jan Jílek
Alex Švamberk
Nenech se zas oblbnout – kapitoly o americkém hardcore a punku
Maťa 2006, 304 s.
To, že název knihy odkazuje až k The Who, trošku předznamenává záběr kapel, s kterými si zde máte možnost přečíst rozhovor. Od rock’n’rollových fotrů ze Stooges a Ramones přes obě půlky Dead Kennedys k D.O.A, M.D.C, NoMeansNo, Fugazi, U. S. Bombs, Agnostic Front až po komerčně laděné Green Day a Offspring. Měla by tedy zajímat každého, kdo má rád americký rock’n’roll, punk, hard core nebo crossover. Snad se tím podařilo rozšířit množství potenciálních zájemců na našem malém trhu, kde je o podobnou tematiku nouze a vydávat ji vyžaduje odvahu utopit investované peníze. Rozhovory, které vycházely v tisku od začátku devadesátých let, jsou chronologicky seřazeny vývoje americké scény a často zaktualizované zařazením reakcí na pozdější vývoj a dalšími interviewy, což jednotlivé části spojuje v soudržný celek. O hudbě nepřináší sice příliš nových informací, ale, což je pro mě podstatnější, ukazuje, co za osobnosti stojí za tak slavnými jmény a jaké názory je vedou k tomu, co dělají. Potěšilo mě, že se Švamberk nenechal zviklat pochybnostmi, jestli do knihy patří i komerční GD a Offspring, a dal jim prostor vyjádřit se k jejich kritice. Nemůžu vytknout víc než pár faktografických chyb a z hlediska vkusu zařazení pár spornějších kapel. Knihu však rozhodně stojí za to mít doma.
Adam Pumpr
György Spiró
Messiások
Magvető 2007, 646 s.
Nositel Kossuthovy ceny, maďarský spisovatel, básník, literární historik a umělecký překladatel György Spiró vydal po románu A Fogság (Zajetí) další historické dílo s příznačným názvem Messiások (Mesiáši). Děj je zasazen do Paříže čtyřicátých let devatenáctého století. V tamějších kruzích polské emigrace se objeví tajemný muž původem z Vilna, který brzy založí sektu, jež hlásá různá učení a také to, že on sám je Pán. Tato mysteriózní osobnost měla významný vliv na přední představitele z řad emigrace po povstání roku 1830–31, mj. na takové velikány, jako byli Mickiewicz a Slowacki. S fascinující důkladností, která je pro Spiróa typická, jsou zde plasticky vykresleny každodenní lidské motivy víry a náboženského společenství, a je tak detailně a živě podán obraz období, o němž jeho protagonisté netušili, že je érou falešných mesiášů, sekt a kvazináboženských směrů. V této době se zároveň začíná utvářet vědomí národa a ozývají se první zvuky revoluce. I přesto, že protagonisté románu Messiások žijí v Paříži 19. století, poznáváme v nich také hrdiny naší doby.
Kateřina Horváthová
Revolver Revue 66/2007
Revolverka už není tou vypulírovanou, avšak prázdnou nádobou jako před dvěma třemi lety. Ovšem, že bychom chtěli vyvěsit prapory, to zas ne. Zdá se, jako by Revolver Revui stále chyběli autoři, šuplíky redakce jsou poloprázdné, hloupé texty jsou naštěstí v koši, ale někdy je nutné místo mezi nejlepšími vybírat jen mezi těmi ucházejícími. Telegraficky nejprve to přehlédnutelné: z nové tvorby nás nikdo neoslní, syrské povídky rovněž ne a také rubrika Couleur není zrovna vydatná (Marek Vajchr zde ovšem jako snad jediný kritik po právu upozorňuje na nevěrohodnost a povrchnost německého filmu Životy těch druhých). A teď co by vaší pozornosti uniknout nemělo: dopisy Friedricha Nietzscheho spolu se studií Ivana Dubského, povídka Jiřího Weila Štrasburská katedrála (související esej-cestopis od Aleny Wagnerové, která se vydala po Weilových stopách, ovšem podobné působivosti zdaleka nedosahuje, ba dokonce se zdá být méně informačně přínosný než samotná povídka) a především esej Randalla Jarella Věk kritiky. Text z počátku padesátých let minulého století poměrně přesně popisuje, kam se literární kritika dostala: „Kritika brzy dosáhne statutu vědy, a příslušného teoretika nesníží v očích jeho kolegů ani očividně absurdní teorie, bude-li zastávána intensivně, důkladně a profesionálně.“ A abychom nezapomněli – milá je vzpomínka Ivo Vodseďálka na nevlastní matku Ladislava Klímy.
Kazimír Turek