Europol zveřejnil 10. dubna zprávu o terorismu, v níž uvádí, že teroristé loni v 11 státech Evropské unie spáchali 498 útoků. Drtivá většina z nich způsobila jen malé škody a jejich účelem prý nebylo zabíjení civilistů. Nejvíce násilí spáchali separatisté na francouzské Korsice a baskičtí teroristé ve Španělsku (celkem 419 útoků). Islamisté měli na svědomí pouze jediný útok. Zajímavé však je, že bezpečnostní složky přesto podezírají a zatýkají nejčastěji mladé muslimy. Dvěma třetinám zadržených pro podezření z terorismu bylo mezi 26 a 41 lety a pocházeli především z Alžírska, Tuniska a Maroka. Zveřejnění zprávy Evropského policejního úřadu přišlo den poté, co v Evropském parlamentu orodoval šéf Europolu Max-Peter Ratzel za zvýšení pravomocí svého úřadu. Požaduje především, aby mohli evropští policisté sbírat více informací o podezřelých. Proti posilování kompetencí Europolu se ale objevuje silný odpor jak mezi poslanci, tak mezi ochránci osobních údajů. Evropský komisař pro ochranu osobních údajů Peter Hustinx v listu The Telegraph prohlásil, že pokud by byl plán uskutečněn, mohl by Europol shromažďovat údaje „o lidech, kteří (dosud) nespáchali zločin“, a to bez jakýchkoliv záruk ochrany soukromí. „Návrh neupřesňuje, jaká data by byla pro vyšetřování potřeba,“ dodal. Mohly by mezi ně patřit i údaje o tom, co kdo nakupuje. Kategorie „podezřelý“ je navíc velmi vágní. „Mohl by do ní spadnout třeba i občan, který stál na autobusové zastávce, v jejíž blízkosti došlo k explozi,“ varoval komisař. Podle nových pravidel by navíc lidé neměli téměř šanci zjistit, zda a jaká data jsou o nich sbírána a uchovávána. S přístupem k informacím o nich by totiž musely vyslovit souhlas policejní síly všech 27 zemí, které budou do databáze připojeny. Postoje evropských vlád však naznačují, že nové pravomoci Europolu mají šanci projít. Pokud ale nad obavou ze zneužití nevídaných databází zvítězí strach z terorismu, pak nás může ochránit jen Alláh.
Filip Pospíšil
Léta opuštěná a chátrající pražská Trnkova vila spolu se zahradou, jež byla předobrazem nezapomenutelných pohádek legendárního animátora a výtvarníka, v posledním roce opět ožila. Sice tak trochu nelegálně, ale rozhodně kulturně. Parta lidí zde v bývalé továrničce na stany vytvořila undergroundový klub, který byl každý pátek místem elektronických party, punkových koncertů a i nějaké té výstavy. Částečně se tak příznivcům pražské alternativní kultury podařilo zalepit díru, která zůstala po squatech, jež už v Praze nejsou. Nikoliv náhodou mejdany na Turbovce, jak zdejší místo pokřtili, někteří pamětníci přirovnávali k těm, které svého času probíhaly právě na Ladronce. Ta dnes slouží lidem, co nemají hluboko do kapsy a kultura (až na tu na kolečkových bruslích) jim moc neříká. Tento týden musejí alternativci prostory opustit, protože jim kvůli stížnostem sousedů a nadměrnému hluku nebyla prodloužena nájemní smlouva. Uvolnil se tak poslední pruh zeleně na Klamovce, jenž dosud přežil jen díky tomu, že je v něm každá stavba, ale i každý strom chráněný. Může se ale vbrzku ocitnout ve spárech developerů, což prozrazuje sousedící novostavba. Bude teď velmi důležité sledovat, zda v následujících měsících obě hlavní dosud stojící budovy nepotká nějaké „náhodné“ neštěstí, jež by je mohlo zbavit jejich památkové nedotknutelnosti. Právě to by se asi novým stavbařům, na rozdíl od příznivců alternativní kultury, hodilo.
Irina Kellyová
Když jsem byl mlád, Kurtem Vonnegutem jsem se zaklínal napravo i nalevo. Na každou jeho knížku jsem čekal jako na smilování. Jeho dva romány jsem dokonce z nedostatku jiných možností přečetl V RUŠTINĚ. Koupil jsem si dokonce kvůli němu u stánku Playboy, protože tam s ním bylo interview. V posledních zhruba patnácti letech jsem se ale na něj díval krapet jinak. Říkal jsem si: asi je opravdu možné, že vás jako autora doba předjede jak TGV a nechá stát zklidnělého u cesty. Asi je vážně možné, aby někdo byl ústy své doby, nějakých dvou tří generací, a pak najednou zůstal stranou. Přitom ale když Vonnegutovy romány z devadesátých let rozpitváte jak žábu v hodině biologie, nenajdete nic, NIC, pro co by měly být „horší“ než jeho základní díla z předchozích dvou dekád. A teď Kurt Vonnegut zemřel. A hned mi chybí. Předvedl, že smrt nejen umí udělat ze živého člověka mrtvého člověka, ale taky že dokáže proměnit mrtvou modlu v živou osobnost. Jako by rázem opadaly všechny ty prvoplánové žvásty (i moje) o kritikovi Ameriky a moderní technické a konzumní civilizace vůbec, a zbyl Kurt Vonnegut spisovatel-humanista, Karel Čapek z Indianapolisu. Vybavuje se mi pasáž z Grotesky, kde se za pomoci jakéhosi bizarního přístroje komunikuje se záhrobím. A v tom záhrobí si duše zesnulých ani nelebedí v Ráji, ani neúpí v pekle. Je to místo tak nebetyčně otravné, nudné a nezajímavé, až si vyslouží přezdívku „krocaní farma“. Tak jen doufám, že ta krocaní farma není prognóza. A pokud ano, tak zase doufám, že v tomhle punktu byl Kurt Vonnegut vedle jak ta jedle. Protože ať už to se Zubatou je, jak to je, lidé jako on by si zasloužili klid a mír a spočinutí věčné.
Richard Podaný