Jarní vydání čtvrtletníku Multitudes představuje mimo jiné blok článků věnovaných konceptu „noise“. Hluk, antihudba, hudba avantgardy je v několika málo slovech jasně za hranicemi posluchačsky stravitelného „easy--listening“. „Noise“ je rebelský postoj v mnohém podobný punku, industrialu a dalším hudebním žánrům stavějícím na odcizení a hlasitosti. Kořeny („roots“) hluku v populární hudbě vidí jeden z auto rů (Yoshihiko Ichida) v některých hudebních formách užívaných už bluesmany. Rozladěné kytary a falešný zpěv Captaina Beefhearta, Lou Reeda a dalších jsou pro autora potvrzením teze noise continuum. Nakřáplá estetika performerů „z příkopu hudebních dálnic“ se stala pro autora dalšího příspěvku centrálním bodem subkultury noise. Ray Brassier argumentuje, že nálepka „noise“ označuje v krajině hudebních žánrů zemi, která nikomu nepatří („no man´s land“). Hluk zevšeobecněl a stal se průsečíkem mnohosměrných a mnohovrstevnatých vektorů. Ortodoxní noise má pro autora podobu téměř mystické zkušenosti, které docílí jen ti nejlepší adepti. Autor jiného článku (Boyan Manchev) píše o rozmlácených klavírech a hořících kytarách, provázejících „spektákly“ nejlepších performerů. V hudebních nástrojích vidí Manchev odraz humanity (organologie anthropotechnique), „noise“ je pro něj naopak silou dezorganizace, recyklací či očistnou zvukovou chirurgií.
Známý měsíčník Le Monde diplomatique zařadil ve svém dubnovém vydání do rubriky věnované kartografii článek Philippa Rekaczewicze Migrace a uprchlíci: svět pohostinnosti a bariér (Migrations et réfugiés: le monde qui accueille et celui qui se ferme). Autor zahajuje svou úvahu nad dvěma mapami z dílny kartografů Le Monde diplomatique. Nestandardní kartografické praktiky (technické zpracování i témata) jsou pak každý rok v centru projektu L’Atlas du Monde diplomatique, v jehož rámci se zájemci mohou pokochat několika stovkami kvalitních map za nízkou cenu. Dvě mapy otištěné v Rekaczewiczově článku nesou název Nejlépe hlídané hranice světa a Planeta Jih v pohybu. Autor nad nimi vede myšlenku o kolizi dvou světů. Relativně pohostinný rozvojový Jih podle něj nese tíhu valné většiny uprchlických migrací a stojí tak v ostrém protikladu vůči bohatému a sobeckému Severu, který zvolil taktiku uzavírání a brutálního potlačování globálních migračních trendů. Paranoidní snaha „chránit se“ a strach z invaze přistěhovalců mají podle Rekaczewicze podivnou souvislost s nadějemi desítek milionů obyvatel Jihu, kteří na Severu vidí svoji budoucnost. Reakcí Severu na tyto reálné migrační toky je „strategie války“: vnější hranice bohatých zemí připomínají válečné zákopy, přibývá zdí, ochranných valů a dalších překážek volného pohybu běženců. Ve vnitřní politice bohatých zemí je nelegální migrace navíc často kriminalizována a pro účinnější kontrolu nad tímto fenoménem jsou uzavírány vojensko-hospodářské smlouvy s „tranzitními“ a periferními zeměmi, na jejichž základě jsou zřizovány sběrné tábory mimo vlastní země Severu. Země jako Brazílie, Rusko a Čína přitom již v současnosti s úspěchem napodobují severoamerický, evropský či australský model obrany proti nelegálním migracím.
Druhá polovina Rekaczewiczova článku je věnována uprchlické migraci na základě případové studie z východní Afriky. Podle autora je region natolik poznamenán válečnými střety a hladomorem, že čísla kvantifikující uprchlickou migraci vyvolávají závrať. Navíc se tyto údaje podle jednotlivých zdrojů liší až o 50 milionů osob. Rekaczewicz komentuje složitost kvantifikace uprchlických migrací a připomíná faktor ekologické migrace, kdy ve východní Africe utíká řada lidí ze svých původních sídel před rozšiřující se pouští. Vládní organizace, jako například americkou USCRI nebo norskou IDMC, autor obviňuje ze zkreslování dat týkajících se právě těchto pohybů obyvatelstva.
Tiskovou zprávu agentury A. F. P. Klimatologové přednesli alarmující předpověď pro planetu a její obyvatele (Les experts du climat dressent un tableau alarmant pour la planète et ses habitants) otiskla 6. dubna většina frankofonních periodik. Na zasedání v Bruselu vydala organizace GIEC (Mezivládní skupina expertů na vývoj klimatu) komuniké, které je vpravdě alarmující. Podle jeho závěrů již není možné probíhajícímu oteplování uniknout. V uplynulém desetiletí se totiž průměrná teplota na některých místech planety zvýšila až o tři stupně Celsia. Důsledky oteplování budou podle skupiny expertů patrné ve všech regionech světa, nejcitelněji však postihnou subsaharskou Afriku, delty asijských řek, tichomořské ostrovy a Arktidu. Mimo dopady na lidské kultury nelze zapomenout na 20 až 30 procent rostlinných a živočišných druhů, kterým hrozí v souvislosti s oteplováním vyhynutí. Pro analýzu GIEC bylo využito 29 000 různých datových zdrojů, problémem ale nadále zůstává, jak s jejich pomocí prosadit adekvátní politiku směřující proti globálnímu oteplování, a to zvláště vzhledem k reakcím zemí, jako jsou Spojené státy nebo Čína. Přesto však i Bushova administrativa mění s průběhem času svoji pozici vůči klimatologii a do budoucna slibuje, že si bude témat spojených s oteplováním více všímat. Ve zprávě GIEC zveřejněné v únoru tohoto roku se hovoří o dvou stoletích oteplování způsobeného industrializací. V roce 2100 by globální oteplení mohlo podle nejkatastrofičtějších scénářů dosáhnout zvýšení teplot až o 6,4 °C. Zpráva GIEC dohnala také k reakci některé evropské politiky. Angela Merkelová slíbila zařadit agendu globálního oteplování do jednání zemí G8 v červnu tohoto roku a zavázala se hledat energické a rychlé řešení. Daleko konkrétnější je komisař EU pro otázky životního prostředí Stavros Dinas. Ten navrhuje dosáhnout prostřednictvím společné environmentální politiky maximální hranice oteplování na 2 °C vůči předindustriálnímu klimatu.
Pravicový deník Figaro přinesl ve svém vydání 5. dubna výjimečnou předvolební fotografii. Portrétů kandidátů na prezidenta je Francie plná, ale fotografie, v níž manželka dosluhujícího prezidenta Chiraka vyjadřuje svou podporu pravicovému kandidátu Sarkozymu, je pastvou pro oči. O generaci starší Bernardette Chiraková působí na fotografii lehce nostalgicky, zdvořile se usmívá a veskrze působí dojmem důstojně odcházející první dámy, která přišla podpořit mladého pretendenta. Ten vypadá na fotografii (v kontrastu s vyrovnaným klidem Bernardette Chirakové) jako uličník. Roztržitě mává svým stoupencům a současně přitom první dámě něco půlkou úst sděluje. Výjev na fotografii dokresluje několik okolostojících, jejichž tváře vyjadřují celou škálu rozmanitých reakcí. Ti, které volební estetika novinářských fotografií nudí, se mohou vypravit do internetového tanečního sálu Disco Sarko (discosarko.com/). Po (doporučeně fiktivní) registraci si může zvídavý čtenář s pravicovým kandidátem zatancovat v rytmu groove, diska, rapu nebo rocku.
Z francouzskojazyčného tisku vybíral Felix Xaver.