Když počátkem roku podala ve Frankfurtu nad Mohanem mladá Maročanka návrh na rozvod s tím, že ji manžel soustavně bije, zdálo se být vše předem rozhodnuto. V březnu ale přišlo překvapení – podle soudu nevzniká bitím důvod k rozvodu. Německá soudkyně je toho názoru, že korán bití ženy připouští, a s tím by prý měla každá muslimka před uzavřením manželství počítat.
Reakce německé veřejnosti médií na březnový rozsudek frankfurtského soudu, při němž soudkyně zkombinovala své povědomí o muslimských kulturních tradicích s německým právem a rozhodla v rozvodovém řízení v neprospěch bité manželky, byla velmi vzrušená. „Právní systém je systematicky podkopáván plíživou islamizací,“ napsala známá aktivistka za práva žen Alice Schwarzerová. Podle této průkopnice genderové politiky si soudy pletou vhled do tradic jiných kulturních okruhů s tolerancí každodenního domácího teroru. Podobné nebezpečí nenápadného odsouvání německého právního systému na slepou kolej vycítili i někteří politici. „Jestliže bude Korán nadřazen německému právu, potom mi nezbývá nic jiného než říct: Dobrou noc, Německo,“ prohlásil generální tajemník křesťanských demokratů Ronald Pofalla. Olej do ohně pak přilila ještě předsedkyně německého Svazu právníků Jutta Wagnerová. Podle ní je totiž verdikt frankfurtské soudkyně Christy Datz--Winterové jen špičkou pomyslného ledovce. Existuje totiž silná skupina advokátů, kteří sice vystudovali v Německu, ale pocházejí z muslimských zemí. A právě ti prý pomáhají svým klientům sestavovat předmanželské smlouvy, které halí praktikovaný machismus do pravidel „ctnostného soužití“ muslima a muslimky. „Pokoušejí se v Německu adaptovat jakousi šaríu light,“ nechala se slyšet Wagnerová.
Kauza soudkyně Datz-Winterové, která byla z případu ostatně velmi rychle odvolána, upozornila na povážlivé trhliny v německém projektu multikulturalismu. Ty je podle mnohých politiků i novinářů třeba zacelit dřív, než bude pozdě. V neposlední řadě případ mladé Maročanky poukázal na fakt, že je Německo přistěhovaleckou zemí, která stále ještě pracně hledá nejschůdnější model soužití migrantů s asimilovanou většinou. Případ naznačuje, že se přeceňování multikulturalismu, kterého bylo Německo svědkem v posledních letech, stalo poněkud kontraproduktivní. A zpět se vrací základní model asimilace ve smyslu sdílení norem německého právního státu. Dlouhodobá snaha zaměřit se především na úspěšné výsledky soužití odlišných kultur (příkladem může být třeba inflace reportáží z turecko-berlínského Kreuzbergu v německém tisku) totiž vede k odsouvání a postupnému vytěsňování těch problematičtějších kulturních a náboženských odlišností minorit migrantů, kteří v Německu žijí jen v rámci svého pečlivě střeženého ghetta a o kontakt s okolím mnohdy ani nejeví zájem.
Multikulti na ústupu
Projekt multikulturalismu, který do svého programu němečtí sociální demokraté převzali od Zelených v polovině devadesátých let minulého století, nevědomky vytváří jakési sociální síto – ti úspěšní a připravení na paralelní život většinové a menšinové společnosti jsou včas zachyceni a podporováni, ti ostatní přenecháni postupné izolaci a ghettoizaci, která ovšem vede téměř vždy k radikalizaci životních postojů i činů. Smýšlení zhruba 3,5 milionů muslimů žijících v Německu přitom podléhá obecně známému procesu postihujícímu náboženskou obec v diaspoře. Pocit vykořeněnosti a s ním spojený návrat k tradicím vede k překotnější radikalizaci, než jakou zaznamenávají samy muslimské země.
Minimálně od 11. září, které bylo zčásti naplánováno skupinkou radikálních muslimů v Hamburku, je pak německá veřejnost na projevy všech extrémnějších poloh islámu mimořádně citlivá. A to pochopitelně zaměstnává politiky, kteří hledají různá řešení a chtějí ukázat, že migrace není příznakem soumraku německé demokracie. Recepty, které dosud existují, je přitom možné rozdělit do dvou skupin: na modely opírající se o kontrolu a řízenou asimilaci a na postupy spoléhající na toleranci většiny a osvětovou práci aktivistů z řad migrantů. V posledních letech přitom jednoznačně sílí tlak na větší prověřování cizinců a přísnější postup státu, který nasazuje nové kontrolní mechanismy. Tradičnímu multikulturalismu, který byl za rudo-zelené vlády kancléře Gerharda Schrödera v kursu, jako by docházel dech.
Nových postupů, které mají pomoci zajistit bedlivější dozor nad životem cizinců v Německu, se v poslední době objevila celá řada. Zřejmě nejznámější je kontroverzní dotazník v Hesensku, který měl žadatele o dlouhodobý pobyt v zemi přezkoušet ze znalostí německých reálií. Poté, co test otisklo hned několik periodik, musel být narychlo stažen a opraven. Ukázalo se totiž, že si nad některými otázkami kvízu marně lámali hlavu i rodilí Němci s vysokoškolským vzděláním. Jednotná varianta přezkoušení z občanské nauky pro začátečníky přitom neexistuje. Systém průpravy na život v německém prostředí tak dodnes zůstává polovičatý – žadatelé o azyl musí sice procházet kursy, jednotlivé spolkové země si ale samy určují, jak testovat nabyté vědomosti.
Islám u tabule, němčina v mešitě
Sílí ale i snaha o kontrolu teorie i praxe islámu, který se stal velkým politickým tématem německé politiky teprve po útocích na USA. Ministr vnitra Wolfgang Schäuble navrhl, aby páteční kázání vedli imámové zásadně německy. Odpadla by tak obava, že by muslimskou obec radikálové vyzývali etnickým Němcům nesrozumitelným jazykem k nastolení Božího řádu a svržení demokracie. Strach z rozdmýchávání nenávisti v mešitách není ale v Německu tak silný jako například ve Francii. Většina německých imámů totiž pochází z řad Turků a svůj úřad již beztak vykonávají se státním souhlasem Ankary. Turecko je přitom známé tím, že dbá o odkaz Atatürkova přísného laicismu i za svými hranicemi.
Berlín se také snaží monitorovat školní výuku islámu, kterou v rámci svobodného rozvoje náboženství ostatně garantuje také německá ústava. Základy islámu a kulturní dějiny muslimských zemí se prozatím pokusně vyučují v sedmi spolkových zemích. V lavicích přitom často sedí i nemuslimští školáci, jejichž rodiče mají zájem na tom, aby děti poznaly život a zvyky svých vrstevníků.
Názory na postavení a život migrantů prošly v německé politice nového tisíciletí velkou proměnou. Ty tam jsou doby, kdy křesťanští demokraté volali po prosazení Leitkultur, vůdčí kultury, která měla být povinným minimem a úběžníkem každého cizince žijícího v Německu. Pokus o redefinici německé kultury ve věku přistěhovalectví ovšem nevyšel. Stejně tak ztroskotala snaha o autoregulaci náboženských a etnických menšin a víra v prosazení umírněnosti a tolerance, s níž do politiky koncem devadesátých let vstupovali Zelení.
Nejen bití neposlušné manželky, ale i další aspekty koranického práva, které zasahují do rodinné politiky, vraždy cti spáchané na „neřestných“ sestrách nebo odhlašování dcer z hodin tělocviku pro údajnou bezbožnost této školní povinnosti – to vše jsou důkazy, že mají radikální muslimské rodiny problém s akceptací morálních a právních hodnot SRN. A státní aparát se zatím pokouší zjistit, co se vlastně v těchto rodinách děje, i nalézt způsob, jak vyřešit podstatu problému.
Autor působí v redakci aktualne.cz.