Nadační fond obětem holocaustu nedávno dokončil projekt odškodnění za židovský majetek, který nejprve za války zarizovali Němci a následně znárodnili komunisté. O významu tohoto gesta, nástrahách vzpomínání i o tom, jak učit holocaust na školách, jsme si povídali se Zdenkou Fantlovou (1922), jednou z těch, kteří se symbolického zadostiučinění dožili.
Několika stovkám přeživších a příbuzných symbolické odškodnění asi nijak zvlášť nepomůže. Znamená pro vás vůbec něco?
Myslím, že to byl takový dárek, gesto českého státu, že na nás po tak dlouhé době úplně nezapomněli, že nejsme uzavřená historie. Na tolik lidí to bylo ale málo peněz, tady se o odškodnění nedá mluvit. Stěžovat si ovšem nemohu, protože jsem ani nedoufala, že z toho něco bude – před rokem 1989 by bylo něco takového nemožné. Když jsem po válce pracovala na československé ambasádě ve Stockholmu, pokoušela jsem se k našemu rodinnému majetku dostat nějak zpátky – byly tam velké úspory a vklady. Tady mě ale prohlásili za devizovou cizinku a byla jsem nahraná.
Váš otec měl velké pozemky v Rokycanech, později tam stávala továrna na kola. Byla jste se tam podívat?
Byla, a je to zvláštní pocit. Poprvé jsem se tam vrátila po padesáti letech. Je to emocionální nápor, vracíte se ke svým vzpomínkám, ale to místo je jiné, nikdo vás tam nezná, dům se hroutí a okna jsou zaprášená. Dovnitř jsem ani nešla. To, co před sebou vidíte, se neshoduje s tím, co si pamatujete. Všechno je jakoby v pohybu.
Já už jsem byla někdo jiný, ne ta holčička, která tam kdysi bydlela. Nebyla jsem ani smutná, ani zklamaná, prostě je to něco jiného. Vzpomínky s realitou nejdou slepit dohromady.
Nakolik se lze ke vzpomínkám vracet?
Na to je jen jediný recept – vzpomínky si jako staré fotografie utřídit, založit je do alba, převázat zlatou stužkou a uložit do trezoru. Je velký omyl myslet si, že se k někomu nebo něčemu můžete vracet. Ne nadarmo se říká, že nevstoupíš znovu do téže řeky, a pro práci se vzpomínkami to platí dvojnásob. Ta změna je zkrátka všude.
Na samotném vzpomínání není nic špatného, je to ale podobné, jako když si prohlížíte staré fotky. Tehdy si uvědomíte, že zpátečku v životě nezařadíte, vaše auto na cestě životem jede jen dopředu.
Nedávno jste se vrátila z jakéhosi turné – objíždíte německé i české školy a vyprávíte o svých zážitcích z koncentračních táborů...
...protože v Německu o to učitelům strašně jde, aby se děti o holocaustu něco dozvěděly, kladou na to veliký důraz. Dělají to v rámci nauky proti lhostejnosti, která je součástí občanské výchovy. Považuji to za nesmírně důležité.
Němci jsou zvyklí ve školách dost otevřeně diskutovat, tam jde zdrženlivost stranou. Na co se vás ptají?
Řeknu vám jednu neobvyklou otázku asi dvanáctiletého kluka: „Vzpomínáte si, kdy jste se poprvé po válce smála?” Panečku, z toho jednou bude básník, pomyslela jsem si.
Většinou jsou to ale praktické věci – čím nás krmili, jak velké byly porce. Jak dlouho trval pochod smrti. Jestli jsme měli nějaký volný čas. Jaké mám vzpomínky na osvobození.
Ono je nejtěžší to vyprávění asi nějak začít a vůbec zaujmout pozornost. Máte na to nějaký osvědčený recept?
Já na to jdu prakticky. Vysvětlím jim, že jsem byla stejně stará jako oni, chodila jsem do sokola, chodilo se bruslit na řeku a tancovat, měla jsem svoje první lásky. A najednou se vám život obrátí vzhůru nohama, aniž byste cokoliv zavinili. Ten moment překvapení je s dnešními vědomostmi těžko pochopitelný, ale můj tatínek dlouhou dobu říkal, že pan Hitler je v Německu a my jsme tu v bezpečí.
A jaké jsou české děti? Kolik toho vlastně vědí o holocaustu? Jak jsou na tom české školy s kulturou vzpomínání?
To je jednoduché – děti v Německu o válce vědí všechno, tady téměř nic. Němci mají slušné znalosti a není jim nutné vysvětlovat, co to byl vyhlazovací tábor.
Takže působíte i jako učitelka dějepisu?
Ano, a to tak dobře, že mi pak píšou: „Moc vám děkuju. Z vaší přednášky jsem se naučil víc než za celý rok dějepisu.” Problém je v tom, že jim to nikdo neřekne, nikdo si o tom s nimi nepovídá, a přitom se to událo v této zemi.
Víte, mně se do té pedagogické činnosti zpočátku moc nechtělo, dlouhá léta žiji v Londýně s australským pasem, kam bych pořád na stará kolena jezdila. Ale pak jsem si řekla, že takových lidí je čím dál méně a byla by to vlastně škoda.
Tím spíš, že mnozí přeživší své zážitky z paměti vytěsnili a už se k nim nikdy nechtějí vracet.
Přežití v koncentráku závisí na vašem postoji a stejné je to vlastně i se vzpomínáním. Já jsem měla jednu obrovskou výhodu – nikdy jsem se necítila jako oběť, ale jako pozorovatel, někdo, koho se to vlastně netýká, kdo je na té scéně jakoby náhodou. Protože když se začnete cítit jako oběť, tak to z vás vysaje veškerou energii a nakonec vás to semele.
Myslím, že to souvisí i s jakýmsi programem uvnitř každého z nás. Nosíme v sobě krabičku ne první, ale poslední pomoci. Ta nám v nouzi dává rozkazy. A tenhle vnitřní počítač má za úkol jediné – zachránit nám život. K tomu je zapotřebí eliminovat všechny pocity. Nakonec už nemáte ani smích, ani slzy, není ve vás smutek.
A úplně nakonec pak poznáte, že toho k životu potřebujete strašně málo. Vlastně jen mezilidské vztahy a přísun jídla a pití, které vás fyzicky drží při životě. Všechno ostatní je sice fajn, ale je možné se bez toho obejít.