Jiří Kroupa
Umělci, objednavatelé a styl – studie z dějin umění
Barrister & Principal 2006, 399 s.
Uměleckohistorický diskurs brněnské školy, dá-li se tak o ní hovořit, je osobitý a má blízko k někdejší vídeňské škole umění. Osobitost metody Jiřího Kroupy spočívá mimo jiné v tom, že používá jazyk, jímž se interpretuje barokní umění a architektura i na jevy současného umění. Nebývá zvykem v českých kunsthistorických kruzích – ve srovnání s moravskými či brněnskými –, že se před probíraným tématem prozkoumá pojmový aparát, s nímž historik umění pracuje. Ještě pozoruhodnější je, že texty v knize byly původně určeny publiku jako přednášky. Celek nedává tušit, že zde, byť modifikované, měly původně jiné určení než knižní publikace. Svůj vlastní přístup k umění definuje Kroupa v úvodní studii, jejíž název napovídá metodu, s níž pracuje – Od dějin umění k sociologii vidění. V tomto rozpětí se autor metodologicky pohybuje, ale zároveň je u něho přítomno znalectví nejen umění samotného, ale i společenských věd. S tím, že historik umění opírá svou interpretaci umění o humanitní vědy a filosofii, se můžeme setkat opět spíše na Moravě, byť i v Česku existují výjimky – např. Vladimíra Koubová-Eidernová nebo estetik Tomáš Kulka. Když Kroupa interpretuje například zámek ve Valticích či poutní chrám ve Křtinách, vtahuje nás do komplikovaného světa pojmů i smyslového světa a činí tak s multidisciplinaritou a poučením, které u nás nejsou právě domovem.
Michal Janata
Vít Kremlička
Země Noc
Clinamen 2006, 108 s.
Útlá kniha přináší texty Víta Kremličky z let 2002–2004. V povětšinou reflexivních básních se objevují známá témata (příroda, umění, svoboda), nejde však o rozsáhlé skladby sbírek starších. Prostorem básně je pocit či vzpomínka, užívá se náznaku, zkratky, nedořečenosti. Oddíl Kuňkavá Kunilunda nabízí mj. setkání s de Saint-Exupérym, Švejkem, žižkovským Mrdákem či Kristem na území Sarajeva, Zbraslavi nebo Karlína, výsledkem spojování nespojitelného na úrovni motivické i jazykové jsou pak pozoruhodné grotesky. Nové příhody komisaře Šídla, tvořící nejdelší oddíl souboru, jsou zase podány formou komického veršovaného eposu. Tento ,,umělec a polyhistor ve službách důvtipu“ se nezalekne žádného úkolu a bojuje za lidská práva všude, kde je třeba. Závěrečný oddíl Kuba hajdy pod koryto! je složen z rýmovaných slok blízkých epigramu (Kubánská svoboda/ je těžká pohoda,/ někdy je, někdy ne,/ výsledek se promine). Skladba se vyhýbá patosu či rétoričnosti, má blíž k písňovosti a dětským říkankám, což v kombinaci s politickým tématem trefně odráží absurditu kubánské situace. Země Noc v mnohém navazuje na předešlé Kremličkovo dílo – vztah člověka ke svobodě vlastní i cizí (jde-li vůbec rozlišovat), směšování vznešeného a všedního či jazykové hříčky – dohromady však texty tvoří originální koláž motivů, žánrů a jazykové hry, kterou je radost číst.
Anna Vondřichová
Jan Patočka
Češi I.
Oikoymenh 2006, 902 s.
Dvanáctý svazek Sebraných spisů Jana Patočky obsahuje články a úvahy, recenze a glosy, v nichž se velký český filosof zabývá převážně našimi mysliteli, zvláště pak Masarykem, Rádlem, Klímou a Bolzanem. Patočka vyzdvihuje humanistickou tradici našeho myšlení, k níž on sám bytostně patří, kdy se hledá smysl dějinného života, přičemž se vždy vychází z jedinečné lidské existence: ta se má prohloubit k sobě samé. Filosof se proto neustále vrací k Masarykovi a Rádlovi, u nichž se projevuje subjektivní zájem o bytostné já, jež v sebepřekročení spěje k transcendenci, k nezbadatelnému tajemství bytí. Náš život na Zemi se chápe jako služba bližnímu, jak tomu bylo již u Komenského, u něhož jednotlivec též překračuje ze sebe k druhým a rozdává se jim ze svého niterného bohatství. U příležitosti Sartrovy návštěvy u nás věnuje tomuto filosofovi analytický článek a rozebírá zejména jeho dílo Bytí a nicota a základní pojmy: tak existence je Patočkou viděna jako projekt, v němž skutečně o něco jde – o naplněný (ryzí, autentický) život. Výstižně je zmíněn i Kierkegaard jako otec existenciálního typu myšlení, v němž se hájí lidská existence se všemi jejími snahami i zoufalstvím, kterým je třeba však procházet, aby se mohlo dojít k finálnímu stadiu radosti. Dále je zmíněn i Jaspers, který zase vede k existenciálnímu pohybu skrze ztroskotání. Do svazku jsou zařazeny i myšlenky k Chartě 77.
Jiří Olšovský
Pavel Brycz
Kouzelný svět Gabriely
Ilustrovala Šárka Ziková
Meander 2006, 77 s.
Oprávněný zájem čtenářský a kritický vzbudila Bryczova románová epopej Patriarchátu dávno zašlá sláva, která obdržela Státní cenu za literaturu (2004). Pavel Brycz není ani v tvorbě pro děti nováčkem, píše rozhlasové hry a podle jeho námětu vzniká seriálový večerníček Dětský zvěřinec. Pohádkovým kouzlem se ve světě Gabriely stává její schopnost mluvit s věcmi, kterou objevuje v den oslavy 10. narozenin, na niž se nedostavili včas její kamarádi. Čtenář spoluprožívá sled nejrůznějších epizod, v nichž děj neposunuje kouzelná věc jako v mnoha současných autorských pohádkách (např. Miloše Macourka), ale jeho hybatelem se stávají impulsy pod povrchem oživlých věcí. Brycz se tak navrací k tradici andersenovské významové výstavby pohádkového textu, kterou zasazuje do současné reality. Hrdinčina komunikace s věcmi, často vtipně glosující současnost, napomáhá spravedlivému konání nebo rozluštění záhad – jako v detektivním příběhu v Monte Carlu nebo v kapitolách o tajemství prastaré polévkové mísy a o neporozumění si s klavírem. Jenže některé kapitoly působí, jako by vypravěči docházel dech, a občas zaskřípe i pointa. Přesto kniha, i díky ilustracím Šárky Zichové, vyzařuje jakousi spontánní, téměř harmonickou barevnost a radostnou hravost. A v tomto receptivním zaměření je zejména skryto i její ocenění – nominace na Magnesii Literu za rok 2006.
Jana Čeňková
Tau Malachi
Marie Magdalena – svatá Nevěsta
Přeložila Michaela Náhliková
Knižní klub 2007, 240 s.
Pokud odmítnete ortodoxie, nastupují gnostikové – a to se těšte! V chaotické doktríně kolidující mezi excitací a magií čeká Velká Máti (doplňte si za oblíbenou politickou stranu), zástupné označení pro bezbřehou sexuální fascinaci, založenou na vyprázdnění a popření duchovních hodnot. Kritický rozum k doktríně gnosticismu podotkne: šest cyklů gnosticismu odporuje židovskokřesťanské tradici a mystice; navíc je šestka známa jako číslo nanejvýš neblahé. Gnostická parafráze Maří Magdalénu zaměňuje za orgiastickou Velkou Bohyni, anachronicky ji uvádí do souvislostí a míst, které s evangelijní dobou nemají nic společného. Navíc ji kontaminují chasidskou tradicí v souvislostech – slušně řečeno – zásadně nevhodných a historicky pominulých. Z hlediska historicky-antropologického stojí za pozornost nanejvýš zmínka o zastavení sv. Maří Magdalény v jižní Francii jako přejaté echo starých okcitánských legend, postavených na reálném základě příchodu Židů do západního Středomoří po Zničení Chrámu roku 70 n. l. Co mne vede k tak zásadnímu odmítnutí gnose? Důraz na „tajnost“ doktríny gnose a „zasvěcenost“, zaručený recept na štěstí a doživotní pohodičku; obrazně vyjádřeno, gnose má povahu dortu od pejska a kočičky – všechno dobré v jednom kyblíku, a výsledek by ani prase nesežralo. Pokud se chcete dobře pobavit…
Vít Kremlička
Paulo Coelho
Čarodějka z Portobella
Přeložila Pavla Lidmilová
Argo 2007, 263 s.
Do druhé desítky vstoupilo nakladatelství Argo s vydáváním děl brazilského spisovatele Paula Coelha. Jeho nejnovější román se představuje brzy po své světové premiéře a co do potenciálu stát se bestsellerem se nemusí bát. Coelho je z tržního hlediska výborně prodejnou značkou, což však může mít (a má) negativní dopad na kvalitu tvorby. Novinka o Athéně, jež kromě hledání svých kořenů hledá i sama sebe, je kompilací osvědčených motivů z předešlých titulů. Duchovní ladění a křesťanská víra jsou tentokrát rozšířeny o vstřícný postoj (a rozevřenou náruč) k pohanským tradicím. Autor využívá svých znalostí a záliby v magii a okultismu, věří v univerzálnost víry, ale jako by chtěl mluvit o Lásce, Míru, Náboženství příliš hlasitě a moc. Promítá se to do nepevné stavby románu (nesouvislý text je složen z výpovědí lidí okolo Athény), která jeho morální a duchovní apel neustojí. Nad dramatickou roztříštěností (a vratkou snahou vybudovat napětí) by se dalo přimhouřit oko, kdyby explicitnost autorova sdělení nesměřovala jazyk a s ním i dílo za hranici kýče. Tatam je pohádková prostota Alchymisty nebo naopak surová realističnost Jedenácti minut. Čarodějka je tak vykrádáním již kdysi (a lépe) vyřčeného.
Lukáš Gregor
Alan Moore
Wild C.A.T.S. – Návrat domů
Přeložil Šimon Španihel
BB art, Crew 2007, 206 s.
Díky péči nakladatelství BB art se již čeští komiksoví nadšenci mohli seznámit se všemi zásadními díly britského scenáristy Alana Moorea, a tak přichází čas na jeho, z pohledu uměleckého okrajovější tvorbu. Sem patří i několik sešitů v rámci série WildC.A.T.S. Původní tým nechal předchozí scenárista zničit při výbuchu kosmické lodi, a tak Mooreovi nezbylo než vytvořit tým nový, přičemž si ale ten starý nechal v záloze. Katastrofu totiž přežil a dostal se na planetu, odkud většina jeho členů pochází – na Kheru. Každý sešit se tedy skládá ze dvou částí, v té pozemské sledujeme vytváření nového týmu, jeho boj se zloduchy, ale především se sebou samým. V kheranské části se Moore věnuje rozpadu původního týmu, k němuž dochází především z rasových důvodů – někteří mají čistší krev než ti ostatní. Zajímavostí je, že na kresbě se podílí hned několik výtvarníků, přičemž pozemskou a kheranskou část kreslí v rámci sešitu vždy někdo jiný. Tyto rozdíly však asi nepostřehnete – kresba je totiž typicky mainstreamová a žádný z ilustrátorů si nemůže dovolit příliš vybočovat. Nutno podotknout, že scénář kresbu rozhodně překonává – Moore se tu opět pouští do dekonstrukce světa superhrdinů, například když jedna z členek týmu potírajícího padouchy je sama zrekrutovaným vraždícím strojem. K nejlepšímu pak patří některé popkulturní hlášky: „ani já jsem nevěděl, že měl jméno. Vždyť neměl ani osobnost, kurňa…“
Jiří G. Růžička
Jaroslav Rudiš
Grandhotel
Labyrint 2006, 176 s.
Chcete-li číst něco nenáročného, ale bojíte se ztrapnit sami před sebou tím, že sáhnete po Vieweghovi, vyřešte to Grandhotelem. Ostatně nakladatelství Labyrint už všechny dávno přesvědčilo, že Rudišovy prózy jsou tou pravou intelektuální stravou. Rudiš bývá prezentován jako mistr ve vytváření atmosféry a této pověsti se v Grandhotelu snaží využít nadoraz. Lidově řečeno: tlačí na pilu tak moc, až vám atmosféra leze i z uší. Nic jiného mu ale nezbývá, příběh Grandhotelu je totiž tak jednoduchý, že jde spíše o námět na povídku než na román. Však také máte z textu pocit, že autor použil imaginární hustilku a tu přifoukl pár vět, tu několik odstavců či kapitol, aby jej dostal do potřebné délky. Nejhorší ovšem je, že Rudiše zrazují jeho vlastní postavy. Hlavní hrdina Fleischman má být podivín zažraný do počasí, který v každé větě říká „jako prostě“ a vůbec vede život duševně odlišný od svého okolí. Tak se Fleischman projevuje v situacích probíhajících mezi ním a ostatními postavami, jenže Fleischmana-vypravěče už Rudiš takto odlišit nedokáže. A podobné je to i s ostatními aktéry: autor potřebuje, aby určité věci dělali, a tak jim to prostě přikáže bez ohledu na jejich integritu. Ale abych byl spravedlivý: Rudiš je jedním z mála řemeslně zdatnějších českých spisovatelů. Čtení jeho próz sice není nezapomenutelný zážitek, ale nenudíte se po dvacáté straně.
Kazimír Turek