Napjatou politickou situaci v Ekvádoru komentoval 17. dubna tamní deník El Comercio. Čerstvě zvolený prezident Rafael Correa, který je běžně líčen jako politický spojenec Huga Cháveze a uváděn jako příklad současné levicové populistické vlny na subkontinentu, se totiž chystá vydat novou ústavu. Opoziční deník nazval svůj komenář „Ústava pohromy“. List uznává, že Correa má v zemi obrovskou podporu a jeho program „socialismu“ schvaluje 80 procent Ekvádorců. Jak však ukazují průzkumy veřejného mínění, jenom velmi málo lidí vlastně ví, co si má pod termínem socialismus představit. Podle 10 procent respondentů to například znamená být „dobrý člověk“ a „pomáhat starým lidem při přecházení ulice“. Stejně tak prý Ekvádorci vkládají zbytečné naděje do nového ústavního dokumentu, od něhož 20 procent lidí čeká, že vyřeší problém nezaměstnanosti, 18 procent doufá ve zlepšení bezpečnosti a 9 procent v kvalitnější zdravotní péči. Komentátor listu si v souvislosti se zveřejněnými výsledky průzkumu stěžuje: „Pro většinu není ústava souborem principů a pravidel, nýbrž zázračným receptem, který přinese kolektivní prosperitu.“ Přitom, podle deníku Correa, zjevně doufá, že nová ústava především posílí jeho moc i celkový vliv „neopopulistické rodiny“. Tu podle listu tvoří Chávez, Morales, Ortega či Castro a její projevy Correa doplňuje vlastním nádechem „osobitého konzervativního katolicismu“. Correa podle komentátora ale „nevěří trhu, soukromému podnikání a zastupitelské demokracii“. Chce vše řídit skrze stát a odmítá republikánské oddělení mocí. Deník nepochybuje, že prezident svého cíle změny ústavy a posílení pravomocí dosáhne a zavede tak zemi do ekonomické recese, znásobené útěkem investorů a rostoucím vnějším zadlužením. Celé „dobrodružství“ pak údajně skončí tak, že „Ekvádorci zbytečně ztratí návratem do minulosti celou jednu generaci“. Podobných komentářů v pravicových denících Latinské Ameriky přibývá, přičemž málokde se zmiňuje, že ještě před pár lety se tamní vládci hlásili k neoliberalismu. O „úspěšnosti“ jejich konání snad svědčí i popularita „socialismu“ mezi jihoamerickými voliči.
Španělský list El País se 17. dubna ve své reportáži zaměřil na stále velmi dramatickou situaci v Kolumbii. Další střety, ke kterým dochází v rámci ozbrojeného konfliktu mezi vládou a levicovou guerillou FARC, nyní zasáhly odlehlou oblast El Charco, ležící při pacifickém pobřeží, v departmentu El Nariňo. Region, obývaný převážně černošským obyvatelstvem, zažívá opravdovou humanitární krizi, jež vyhnala z domovů na osm tisíc rolníků. Armáda přišla do oblasti na konci března s cílem vytlačit guerillu, zničit úrodu koky a zabránit možné aktivitě pravicových polovojenských jednotek. Od začátku roku vyhnaly podobné akce po celé zemi ze svých domovů na patnáct tisíc lidí. Nejhorší však je, že lidé po svém návratu nebudou mít patrně z čeho žít, protože byl za použití chemických prostředků zničen jejich hlavní zdroj obživy – políčka osázená kokou. Koková pole dosahují v této zóně, hraničící s Ekvádorem (jenž si na podobné represivní akce důrazně stěžuje), rozlohy sedmdesáti tisíc hektarů, z nichž šedesát tisíc bylo cílem podobných operací již v loňském roce. Problém je, že chemická látka využívaná armádou – tzv. glifosát, užívaný mj. i za vietnamské války, likviduje i jiné plodiny a otravuje například nádrže, v nichž se schraňuje dešťová voda. Ta slouží tamním chudým obyvatelům jako voda pitná. Navíc, jak říká deníku jeden z místních rolnických vůdců: „Pokud jim nedají alternativu, z čeho mají žít? Od roku 2000 se tu žije jen z této plodiny (koky)“.
Chilský deník El Mercurio referuje 19. dubna o stále se vracejícím problému určení přesných hranic se sousedními státy Peru a Bolívií. Jedná se o země, jimž v 80. letech minulého století odebralo Chile podstatnou část jejich území (a z Bolívie tak udělalo čistě vnitrozemský stát). Při příležitosti Jihoamerického energetického summitu na ostrově Margarita vyjádřilo Peru svou nespokojenost se současnou podobou hranic, přičemž peruánský prezident Alan García pro deník prohlásil: „Nevynecháme žádné téma, byť bylo sebedelikátnější.“ Chilané reagovali na nejasné požadavky opatrně. Ministr zahraničí Alejandro Foxley upozornil, že není dobré ani užitečné vést podobnou debatu v médiích a že podobné diskuse jenom posilují „některé nacionalistické sektory v obou zemích, jež mají ve zvyku vyvolávat kontroverze, které nejsou v daném okamžiku vhodné“. Chilská oficiální pozice je přitom již po desetiletí jasná: vláda v Santiagu žádný hraniční problém nevidí a zdůrazňuje, že se na summitu mluvilo především o „agendě jedenadvacátého století“. Tímto vyjádřením Santiago bagatelizuje jakékoli peruánské požadavky, jež jsou líčeny jako vynášení sto let starých, neaktuálních traumat. Ani Peruánci se však nezdají být nějak zvlášť odhodlaní vyvolávat vyhrocené debaty, na rozdíl od radikálnějších Bolivijců, podporovaných ostatně i hostitelem zmíněného summitu, venezuelským prezidentem Chávezem.
Brazilský list Folha de Săo Paulo informuje 18. dubna o vzestupu aktivit MST, organizace sdružující venkovské pracující. Ti požadují přerozdělení půdy, jejíž vlastnictví je dosud silně koncentrované v rukou místních latifundistů. Místni hnutí bezzemků patří mezi nejsilnější organizace svého druhu na světě a má nemalý vliv na levicovou vládu, která si nemůže dovolit jejich požadavky úplně ignorovat. Ostatně jejich oprávněnost uznává i nemalá část rozumnější pravice. Zástupci MST vyzvali prezidenta Lulu, aby začal plnit své sliby z volební kampaně, mezi něž patří třeba rozdělení půdy potřebné k usazení 140 tisíc rodin bezzemků. Hnutí MST své požadavky zveřejnilo při příležitosti jedenáctého výročí jednoho z masakrů, jehož obětí se stalo 19 rolníků. MST požaduje především vyvlastnění nevyužívané půdy, jež často náleží mezinárodním společnostem. Současně s tím se organizace rozhodla ukázat svou moc a sáhla ke své časté taktice, totiž k blokádám komunikací a invazím na půdu velkých vlastníků. V sedmi státech bylo takových „záborů“ provedeno celkem patnáct, v ostatních šesti probíhaly protestní pochody. Zataraseny byly některé dálnice. Podobné akce většinou nemají násilný charakter a protestující po čase pozemky opustí. Některé „okupace“ netrvaly déle než pár hodin. Mezi zabranými objekty bylo i sídlo INCRA (Národní institut pro osidlování a agrární reformu).
Ze španělskojazyčného tisku vybíral Radek Buben.