Mám rád média, která jsou vydávána minoritami a subkulturami všeho druhu. Média těch, kdož jsou jakýmkoli způsobem jiní a svou jinakost právem, hrdě a s chutí rozvíjejí, totiž bývají obdařena zvláštní, nepokrytě a výživně osobní dimenzí. V tomto ohledu náš relativně malý stát a naše vcelku nepočetná majorita minoritám svědčí – kulturní, etnické, sexuální, politické i veškeré další myslitelné menšiny jsou u nás spojené spíše osobními než formálními vazbami. A jejich média tomu zkrátka stylově odpovídají.
Jenže – má-li takové médium, kupříkladu médium novinové, vypadat jaksi seriózně, opravdově a důvěryhodně a má-li milou menšinu nejen tmelit (k čemuž osobní rozměr komunikace slouží vcelku slušně), ale i reprezentovat ve vztahu k většině, je, zdá se, třeba držet určitý respektovaný komunikační styl. Menšinová média proto veselé bruslí mezi osobním tónem a formální „mediovaností“ – a tato jejich snaha někdy nabývá až nechtěně komických či lehce trapných kvalit.
Dobrým příkladem takto nezvládnuté novinářské krasobruslařiny budiž oslavný text, který nedávno vyšel v romském čtrnáctideníku Romano hangos u příležitosti čtyřicátin dr. Jany Horváthové, ředitelky Muzea romské kultury. Nechám stranou ne zrovna nejšťastnější styl toho textu, který (při vší úctě) spíš než čemukoli jinému odpovídá svým charakterem nekrologu. Tím, co člověku roztáhne koutky od ušiska k ušisku, je především jméno autora toho textu – coby pisatel uznalého blahopřání, mezi jiným vyzývajícího zaměstnance MRK k větší vstřícnosti vůči jejich právě čtyřicetileté ředitelce, je uveden Karel Oswald. Což je, jak tuší asi každý, kdo Romano hangos semotamo alespoň proletí, pseudonym Karla Holomka. Čili otce naší oslavenkyně...
Že se Karel Holomek musí občas schovat za pseudonym, je při jeho autorské vytíženosti v Romano hangos snadno pochopitelné. Ale napsat pod autorským pseudonymem blahopřání vlastní dceři? A psát v něm o sobě samém ve třetí osobě? Jako ironický příznak onoho báječného osobního rozměru tohoto typu médií to jistě funguje – stejně jako ilustrace snahy o „neosobnost“. Ale je to dost velká pakárna, uznejte sami.
Jakub Macek