Jiří Wolker
Dnešek je jistě nesmírný zázrak
Protis 2006, 141 s.
Další polistopadový wolkerovský výbor kvalitou výrazně převyšuje oba předcházející (V neděli se holky budou divit, 2002, a Zamiluji se a budu slavný, 1997). Radim Kopáč používá žánrové dělení, záměrně opomíjí většinu Wolkerovy prózy (výjimkou jsou Zápisky z nemoci a deníkové záznamy skauta Wolkera z roku 1916) a dramata. Oddíl básní čerpá nejvíce z raného období, již z názvů básní (Disonance, Vichřice, Vystřízlivění) a motivů choroby, splínu a zmaru jsou patrné dekadentní tendence. Tato u Wolkera málo známá poloha je vystřídána v Hostu do domu (1920) a Těžké hodině (1921) unanimistickou snahou uzdravit společnost a poukázat na hodnotu všedního, což je zde ilustrováno několika nepříliš známými básněmi. Oddíl uzavírají básně posledních dvou let života, v nichž se odráží strach a pochopitelná hořkost. Básně v próze mají opět blízko k dekadentnímu až symbolistnímu vidění světa, častý je kontrast snu a reality, dokonalého umění a světa, jejich vyznění se jen zvolna posouvá k vřelému tónu pozdějších děl. Próza a Deník ukazují Wolkera na počátku a na konci tvůrčího období. Pečlivě připravený výbor s mnoha úryvky z korespondence, dokumentů a fotografií provází předmluva V. Novotného, jež spolu s celkovým zacílením výboru vybízí k revizi Štollem postulovaného a nadlouho přijímaného obrazu Wolkera – ,,básníka dělnické třídy“.
Anna Vondřichová
Sebastian Faulks
Abeceda bláznů
Přeložila Veronika Lásková
BB art 2007, 255 s.
Britský spisovatel a novinář Sebastian Faulks je u nás znám jen jako autor námětu ke snímku Charlotte Gray, tedy závěrečné části trilogie, zasazené do Francie. Nejúspěšnější z ní je kniha Birdsong, nominovaná v roce 1993 také na Bookerovu cenu. Abeceda bláznů vznikla ve stejném období jako trilogie a je druhým Faulksovým románem. Autor v ní sleduje život Pietra Russela, syna britského vojáka a italské dívky, kteří se spolu setkají během bojů druhé světové války. Přestože jde o román narativně víceméně klasický, použil Faulks při jeho skládání zvláštní metodu. Vybral totiž místa, na nichž se děj odehrává, a seřadil je abecedně za sebou, čímž částečně narušil chronologii vyprávění. Zpočátku jsou sice časové skoky trochu matoucí, postupně se ale Pietrův život rozdělí na několik důležitých období a čtenář již s knihou nemá výraznější problém. Podivné seskládání románu nám objasní Pietrův otec, když mluví o jednom ze svých přátel z války, který chtěl před svou smrtí „strávit noc v místě od každého písmene abecedy“, což se mu nakonec nepovedlo, protože „v Yorkshiru nebylo moc míst na X, Y a Z“. Zároveň má abeceda význam i jako nahodilá mapa paměti – seznam důležitých životních událostí a rozhodnutí, díky nimž si čtenář skládá Pietrův obraz. Abeceda bláznů je i zásluhou překladatelky Veroniky Láskové čtivým románem, přesto mi metoda nechronologického vyprávění připadá až příliš samoúčelná.
Jiří G. Růžička
Norbert Elias
O procesu civilizace – sociogenetické a psychogenetické studie, část 1, Proměny chování světských horních vrstev na Západě
Přeložila Alena Bláhová
Argo 2007, 338 s.
Vydáním této knihy se zaplnila jedna z četných mezer na trhu odborné literatury. Přestože o civilizačním procesu psal již ve 30. letech, dostal se N. Elias mezi nejcitovanější autory v sociálních vědách až poměrně pozdě – v 60. letech. Namísto neměnnosti, jak byla tehdy propagována francouzskou sociální historiografií (Braudelovy dlouhé vlny), své pojetí naopak vystavěl na kontrastu mezi tradičním a moderním v evropských dějinách a důrazu na sociální změnu. Historik by jistě namítl skromný pramenný materiál pro tak ambiciózní dílo. Elias však historik není. Civilizačním procesem rozumí dlouhodobé vývojové tendence směřující k vzrůstající míře pacifikace a sebekontroly člověka. Přestože je kniha založena na dnes již těžko přijatelném dualismu a jednosměrném působení mezi vysokou a nízkou kulturou, její trvající význam to nesnižuje. Ve své době znamenala zásadní průlom do převládajících strukturálně funkcionalistických výkladových postupů v sociálních vědách. Ukazuje názorně, jak namísto generalizujících výkladů o procesu modernizace a analýz pohybů velkých sociálních skupin (přestože modernizační paradigma neopouští) lze stejného, a možná dokonce i čtenářsky přitažlivějšího efektu dosáhnout výklady o postojích ke smrkání, plivání nebo chování v ložnici.
Jakub Rákosník
Michael Hoskin
Karolína Herschelová – žena, která objevila kometu
Přeložila Ludmila Eckertová
Academia 2006, 212 s.
Úvodní svazek nové edice Žena a věda přináší příběh první profesionální astronomky, který populárně--vědecky zpracoval Michael Hoskin (škoda jen, že se o něm nic nedovíme). Karolína Herschelová (1750–1848), jejíž rodina o několik generací dříve odešla z Moravy do Německa (ve jméně lze ještě rozeznat německé Hirsch = Jelínek), byla významnou badatelkou své doby. Do Anglie přišla po otcově smrti za bratrem Williamem, muzikantem a amatérským astronomem. Ten se po objevu planety Uran stal královským astronomem a začal konstruovat jedinečné dalekohledy. Po jeho boku, jinak to tehdy ani nebylo možné, začala také Karolína pozorovat oblohu, zaznamenávat své i bratrovy postřehy a konečně objevovat komety. Činila tak celkem padesát let. Herschelová pocházela z deseti dětí. Protože ji v dětství „znetvořily“ neštovice, které též poškodily oko, nepomýšlela na vdavky. Jako žena navíc neměla takřka žádné vzdělání a její výuka v astronomku byla v dané době něčím kuriózním. Navzdory tomu ve své práci vynikla a dosáhla úspěchů – prvním byl plat za práci astronomova asistenta, který jí přiznal král v roce 1787, dalším Zlatá medaile tehdejší Astronomické společnosti v Londýně, udělená jí roku 1828. Lze tedy jen doufat, že tato příkladná kapitola z „ženské historie“, stejně jako řada, již kniha otevírá, pomůže odbourávat předsudky, které společnost vůči ženám ve vědě staletí pěstovala.
Lenka Jungmannová
Paul Bahn
Archeologie
Přeložila Anna Kolmanová
Dokořán 2007, 130 s.
S odstupem deseti let u nás vychází další publikace Paula Bahna. V rámci ediční řady Průvodce pro každého, převzaté z nakladatelství Oxfordské univerzity, autor poodkrývá svět archeologie. Zdálo by se, že nevelký prostor knihy mu nedovolí více než heslovité teze. Nasvědčuje tomu i široké rozpětí motivů, kdy se Bahn zabývá historií této vědy, definuje její předmět, funkce, metody. Tím víc je překvapující, že útlá publikace se ubránila tendenci přílišně zjednodušovat, podávat jen nejzákladnější informace. Autorův jazyk je čtivý, i přes užívání odborných termínů; dokonce často využívá nadsázky. Humorem oplývají doprovodné kresby a navozují dojem odlehčeného vzdělávání. Bahn se často nebojí nabourávat zažité konvence (až dogmata), upozorňuje na strnulost, konzervativnost ve vývoji nebo také na silné konkurenční boje mezi jednotlivými archeology. Přestože jde o publikaci určenou laikům v oboru, odborníkům může přijít alespoň inspirativní; mohou souhlasit či polemizovat s Bahnovým chápáním této vědy jako opravdového dobrodružství.
Lukáš Gregor
Vladimír Novotný
Eseje o ruských spisovatelích
Cherm 2006, 360 s.
Soubor statí Vladimíra Novotného o ruské literatuře je především výběrem jeho starších textů. Napsal je v nakladatelství Odeon od konce 70. let až do roku 1989 a tehdy měly ve své většině podobu knižních doslovů. Autor články pro nové vydání nijak zásadně nepřepisoval, jen z nich odstranil ideologické pasáže, poplatné své době. Zůstalo tedy torzo informací, které „tehdy“ ničemu a nikomu neškodily, o kterých se mohlo psát, a které určitým jazykem jinotajů odkazují k problémům umlčovaným a skrytým. Je-li však knížka určena pro odborné publikum, potřebovala by důkladnější přepracování. Je-li určena pro širší publikum (což autor zmiňuje i v závěru), pak je třeba počítat s tím, že mladší čtenáři již neumějí číst jinotajem, že to nikdy neměli zapotřebí a text pro ně může být plytký, či příliš diplomatický. Výjimku v knize tvoří poslední kapitoly psané po roce 1989, které se věnují z velké části spisovatelům, o nichž se v osmdesátých letech moc nepsalo. Na autorských postavách jako Varlam Šalamov či Viktor Jerofejev vyniká autorův esejistický talent mnohem lépe. V každém případě stojí za to si knihu přečíst. Vladimír Novotný je zkušený esejista, který ve zkratce dokáže předat základní rysy jednotlivých autorských rukopisů a umí čtenáře navnadit a se zájmem provést až k poslední řádce.
Radka Bzonková
Kjell Ola Dahl
Smrtící investice
Přeložila Eva Chromiaková
MOBA 2006, 255 s.
Jsou texty, které vzbuzují jisté napětí nikoli žánrem, ale třeba i překladem a redakčním zpracováním. V tomto případě jde o norskou detektivku. Přeložena však nebyla z norštiny, nýbrž z němčiny, takže původní text je beznadějně ztracen v překladu. Jisté však je, že za překlepy na každé druhé až třetí stránce nese odpovědnost česká redakce. Konkrétně: jméno hlavního vyšetřovatele Gunnarstrandy je v textu hned na několika místech komoleno např. na Gunnartrandu nebo Gunna Ostrandu. Nebo: „Aby se dobral správné odpovědi, musí si položit správnou otázku. Jenže kde vzít správnou otázku? Je tady. Jen není správně formulována. Člověk ví, že je přítomna, ale nedokáže ji uchopit, zformulovat, protože pokaždé vyklouzne jako brouček, kterého se snažíme polapit v umyvadle...“ Rušivě působí i přebíhání mezi tykáním a vykáním – například při vyšetřování a výslechu podezřelých či svědků. Možná jde o nějakou policejní metodu, ale jak to máme vědět? „Policista si něco naškrábal do bloku. ,Některé stanice dobře hrajou. Lepší než ty rodinné žvásty v bedně. Nemyslíš?‘ Bregard se blahosklonně usmál. ,Možná.‘ ,Poslouchal jste v sobotu rádio?‘ Úsměv zmizel. ,Ne, neposlouchal.‘ ,Jsi ženatý?‘“ Na posledních dvaceti až třiceti stranách však četba nabírá na obrátkách, vtahuje do děje a ústí v nečekané rozuzlení. Kjell Ola Dahl obdržel v roce 2002 cenu za nejlepší skandinávský krimi román. Třeba je v tom nevinně.
Jan Jandourek
Dušan Jeřábek
Brno – kulturní město předválečné a válečné
Barrister & Principal 2006, 207 s.
Paměti literárního historika a bohemisty nás uvádějí do atmosféry kulturního života Brna v rozpětí let 1928 až 1948. Sám Jeřábek pocházel ze známé brněnské patricijské rodiny s dlouhou knihtiskařskou a literární tradicí, která se významně podílela na kulturním životě tohoto města – známí z dějin literatury jsou jeho dědeček a otec Viktor Kamil Jeřábek a Čestmír Jeřábek. V knize před námi defilují postavy literární vědy a historie, jako Antonín Grund či Arne Novák, básník Ivan Blatný, anglista Josef Vachek, historik filosofie a překladatel Platóna František Novotný nebo klasický filolog Ferdinand Stiebitz. Přes svou provinčnost bylo, jak vyplývá nejen z Jeřábkových memoárů, Brno svého druhu kulturní, ale zejména vědeckou mocností ve středoevropském a rozhodně v republikovém měřítku. Ani sám autor nezůstal bez vzpomínkových ohlasů, neboť o něm podávají svědectví básník, překladatel a editor Halasových spisů Ludvík Kundera, muzikolog a skladatel Miloš Štědroň či literární historik Vladimír Justl. Kniha je psána kultivovaným, živým jazykem, přináší cenné reálie, její cena a váha však stoupá (či klesá) úměrně s tím, je-li čtenář (či není) brněnský patriot, tím lépe, jestli patriot chorobný, jak se k tomu přiznává Miloš Štědroň. Ten také připomíná jedno z úskalí této knihy, a tím je přílišný nostalgismus. Jenže právě nostalgie je asi konstitutivním prvkem a pružinou každých memoárů.
Michal Janata