Pohřeb Borise Jelcina byl plný rozporů stejně jako on sám. Přijeli světoví státníci, včetně dvou bývalých amerických prezidentů. Padlo mnoho slov o dějinách, konci jedné éry, slov upřímných i falešných. Vrcholem byl výrok čečenského prezidenta Ramzana Kadyrova, který po boku svého otce bojoval proti Jelcinovým vojskům v první válce, že „celé Čečensko pláče s pocitem hluboké ztráty“. Upřímnější byli komunisté. Ti v parlamentu odmítli povstat během minuty ticha. A v debatě jeden z jejich poslanců prohlásil, že Jelcin by si zasloužil propíchnout osikovým kůlem. Jejich nenávist jde skutečně až za hrob. I to místo na Novoděvičím hřbitově je zvláštní. Vedle nového hrobu leží jakýsi Grigorij Nikulin, bývalý náčelník vodního hospodářství. Jen historici vědí, že do dějin vstoupil jako člověk, který postřílel v Jekatěrinburgu rodinu posledního cara. Šedesát let poté místní funkcionář Jelcin nechá zbořit Ipatěvský dům, ve kterém se masakr odehrál. Později řekne, že tento hřích s sebou nese celý život. Když se stane ruským prezidentem, nechá ostatky carské rodiny znovu důstojně pohřbít. Carův vrah a kajícník, který vrátil carovi důstojné místo, tu leží vedle sebe.
Ondřej Soukup
Dne 24. 4. 2007 jsme se z televize dozvěděli, že byl ze své funkce nečekaně odvolán Karel Srp, do té doby pověřený vedením Galerie hlavního města Prahy. Téhož dne Srp písemně formuloval své překvapení nad odvolacím aktem, o kterém se též dozvěděl z médií: „Nemám o něm žádnou oficiální zprávu. Neznám jeho důvody, ale mohu říci, že z hlediska hloubkové kontroly, která byla provedena na období 2004–05, tzn. na období, kdy vedl galerii můj předchůdce, a kdy já jsem nastoupil, nebyly shledány odborem finanční kontroly Magistrátu, jejíž výsledky jsem obdržel 12. 12. 2006, žádné závažnější důvody.“ Právě pro údajné nesrovnalosti ekonomického rázu – uzavření smlouvy o restaurování pomníku Jana Husa na Staroměstském náměstí a pronájmu za účelem reklamy s prováděcí firmou v rámci obnovovacích prací – byl však odvolán. Uvažujme v relacích. Magistrát jako zřizovatel GHMP se pro jakési (možné?) pochybení zbavuje velmi nedůstojným způsobem člověka, jenž má zásluhy o příslušnou sbírkovou instituci jako málokdo před ním. Z GHMP udělal dynamickou, veřejnosti otevřenou instituci, sledující celé spektrum umění 19. a 20. století i současného. Mrazí mě při pomyšlení, jaká váha se dnes přisuzuje špičkové odborné práci a jakou má životnost ředitel odborné instituce v diskontinuitě dané politickou praxí od voleb k volbám.
Petr Vaňous
Ropákem roku 2006 vyhlásily Děti Země v brněnském HaDivadle ministra průmyslu a obchodu Martina Římana. Poctěn byl za klíčovou roli při přípravě Národního alokačního plánu na léta 2008–12, který by umožnil zvýšení současného množství českých emisí oxidu uhličitého o dalších 25 procent, za aktivní podporu plánů na prolomení územních limitů těžby hnědého uhlí v severních Čechách, za podporu návrhu na zvýšení čistého vývozu elektrické energie z ČR v letech 2008–12 na 20 terawatthodin a za souhlas s výstavbou dalších dvou bloků Temelína. Zelenou perlu roku loni utrousil Jaroslav Kubera, senátor a primátor Teplic. „Navrhuji, abychom se peticemi příliš nezabývali, protože je stejně nevyřešíme, vzali je na vědomí a spíš nutili, aby nám je petičníci neposílali,“ zaperlil v Senátu k petici proti stavbě rychlostní komunikace R43 po trase tzv. německé dálnice na úseku Kuřim – Bystrc – Troubsko. Lesku a světovosti dodává anketě opět veterán a mudroslav Václav Klaus, letos ropák stříbrný – za bagatelizaci změn klimatu vyvolaných antropogenními emisemi skleníkových plynů. Ropáčtí výtržníci a výtržnice jsou vynalézavě legrační, směšní, neuvěřitelní; na předávacím večeru jsme se hodně smáli. Do chvíle, než si člověk uvědomí, jakou mají moc. Pak úsměv zamrzá na rtech, klima neklima.
Alice Dvorská
Předávání cen bývá v Čechách záležitost obvykle trapná, předávání literárních cen Magnesia Litera vysílané na ČT 22. 4. večer ovšem přesáhlo snesitelnou míru. Moderátor Jan Burian, který zadrhával, kladl nesmyslné otázky nebo vůbec nevěděl, co říci, či se dokonce osaměle smál vlastním vtipům, připomínal baviče na prezentaci firmy prodávající předražené prošívané deky důvěřivým důchodcům. Ještě že od televize lze v nejtrapnějších okamžicích odejít, být v sále, koupil bych si bez rozmýšlení třeba půl tuctu básnických sbírek, jen aby mne proboha pustili domů. Drobným zadostiučiněním byla debata Buriana s marketingovým ředitelem firmy stáčející a prodávající minerálky. „Máte na láhvích tolik prostoru, nechcete taky sem tam něco na tu minerálku?“ koktá Burian vtipnost, že by na etiketách mohly být básně. Dar od ředitele – láhev s básní od T. R. Fielda – nemohl pocit z onoho večera popsat přesněji: „Nemluv mnoho jako trdlo! Nikdo z tebe nezmoudří, tobě pak jen vyschne hrdlo!“ Jediným a už ani neskrývaným smyslem Magnesie Litery je zviditelnit sponzory. Televizní divák se tak mohl letos přesvědčit, že literáti se dokážou kvůli různým oceněním ještě o něco víc ohnout v pase než on před svým zaměstnavatelem kvůli obživě.
Jiří T. Král