Lidový deník (Žen-min ž’-pao) ve vydání z 19. dubna přináší na kulturních stránkách zprávu o tom, že jevištní umělci – tedy herci, zpěváci a tanečníci, a s nimi dalších asi 30 uměleckých profesí, už nebudou moci svůj obor provozovat, pokud nebudou mít k této činnosti zvláštní certifikát. Doklad může umělec získat po zkouškách, které se mají konat na mnoha speciálně k tomu určených stanovištích po celé zemi. Článek klade obzvláštní důraz na to, že pro všechny umělce budou platit jednotná kritéria: „Jednotný standard, jednotné otázky a úkoly, jednotný průkaz.“ Jednotné umění, chtělo by se dodat, obzvláště proto, že ani sám článek nezmiňuje žádné oficiální odůvodnění nově zaváděného opatření.
Téhož dne přinesl Lidový deník také sáhodlouhou úvahu na téma „lidovosti“ v umění, přesycenou marxistickou terminologií. Byla ovšem obohacena o nezbytné termíny jako postmoderna, komercializace apod. Lidovost podle autora odráží dva aspekty umění, a to jeho masovost a revolučnost. Revolučnost se prý pro dnešní časy už tolik nehodí a to, co označuje, lze dnes nazvat spíše pokrokovostí. Za hlavní problém zkoumaného jevu je označován fakt, že se lidovost umění stále více zaměňuje za populárnost a masovost, a že by tedy bylo záhodno soustředit se na pestrost a mnohotvárnost estetických potřeb lidu. Jeho duch je totiž podle autora zdravě pokrokový ze své podstaty.
O den dříve se v deníku objevila zpráva o mohutných obřadech prováděných na začátku dubna, na který připadá čínský svátek mrtvých (čching-ming ťie). Článek je koncipován jako konfrontace dvou názorů, z nichž jeden tvrdí, že obětovat předkům je chvályhodný čin vedoucí k pěstování tradiční kultury, druhý zase, že aktivity uctívání předků není záhodno přehánět. Vědec z univerzity v Šan-si vidí ve veřejných ceremoniích u hrobky Ta-jüho návrat Číňanů ke starým tradicím, kde se snaží hledat vlastní kořeny. Zároveň prý nelze popřít pozitivní vliv těchto aktivit na soudržnost zámořských a domácích Číňanů. Skeptičtější hlasy potom tvrdí, že nejde o žádný návrat k tradicím, nýbrž o pouhou povrchní zábavu.
Agentura Nová Čína (Sin-chua) přinesla v článku o školácích a internetu výpovědi žáků středních škol o tom, jak jsou vděční za blokování internetových stránek s pornografií. „Oč je lepší surfovat ve škole!“ povídá malý Tchang z města Ta-lien, který při vyhledávání dat, jež potřeboval ke splnění školního úkolu, na domácím internetu omylem otevřel pornostránky. O bezpečí školáků se v prostředí čínského internetu stará systém, který všechny stránky „způsobující červenání tváří“ (a také mnohé další) blokuje.
Rolnický deník (Nung-min ž’-pao) v optimistickém souhrnu informuje o vypouštění mladých, uměle vypěstovaných ohrožených rybek do Dlouhé řeky (Čchang-ťiang nebo Jang-z’-ťiang). Podle čínských odborníků je Dlouhá řeka nejen kolébkou rybaření, ale také genetickou pokladnicí, a množství ryb v ní je zároveň zdrojem obživy pro miliony rybářů. Změny ve vodních ekosystémech vedou podle textu k nežádoucím změnám v rybích populacích a v konečném důsledku ochuzují i ekonomiku země. Ochrana ryb je tedy podle autora jedním z akutních témat ochrany přírody v ČLR. Slavnostního vpouštění rybek do vody se krom vědců zúčastnili i školáci.
Server Spojené ranní noviny (Lien-che cao--pao wang) se věnuje na svých stránkách závažným společenským otázkám mimo jiné i z oblasti mezinárodních vztahů. Obsahuje také sekci, kde jsou publikovány analýzy čínsko-japonských vztahů a rovněž otázek souvisejících s Tchajwanem. Vzhledem k neexistenci západní verze politické korektnosti se v čínském tisku zejména v těchto citlivých oblastech mezinárodních vztahů objevují texty, při jejichž čtení běhá evropskému čtenáři mráz po zádech. Komentář z 19. dubna, věnovaný nedávné návštěvě čínského premiéra Wen Ťia-paa v Japonsku, začíná nevinným zhodnocením této diplomatické mise. Premiér je chválen pro pozitivní posun v čínsko-japonských vztazích. Čínský lid i vláda pak oceňují omluvy, kterých se ze strany Japonců Číně dostalo, stejně jako nemalé finanční prostředky, které Japonsko do Číny investovalo. Ve chvíli, kdy text začne pojednávat vztahy Japonska a USA, které jsou v této době mírně rozbouřené a zmatené, nelze už ovšem diplomatický tón udržet. Japonsko je sice po světě nahlíženo jako námořní i vzdušná velmoc, avšak v případné konfrontaci s Čínou by se podle autora neobešlo bez pomoci USA, a to proto, že Spojené státy Japonsku nedovolí použít jaderných zbraní. Za posledních deset let se Japonsko stalo základnou pro další expanzi USA na Dálném východě, připravenou pro případnou válku o Tchaj-wan. Pozice Japonska mezi asijskými zeměmi se tak výrazně zhoršila. „Kdyby ovšem Japonsko chtělo vstoupit do války s Čínou, bylo by i přes pomoc USA kompletně zničeno,“ uvádí spokojeně autor článku poté, co vypočítal, jak je na tom Čína dobře z hlediska výzbroje. Budoucnost vztahů obou zemí stojí podle jeho názoru na několika bodech: Japonsko přestane napomáhat USA ve stra tegii vojenského obkličování Číny, přeruší politické styky s Tchaj-wanem a zastaví rozvoj militarismu. K možnosti splnění těchto podmínek jsou však čínští autoři velmi skeptičtí a domnívají se, že nakonec bude muset dojít přeci jen k válce. „Pokud se válka vymkne z rukou, bude to znamenat naprostou likvidaci Japonska,“ uvádí text. Následující analýza blíže prozrazuje detaily této koncepce. Čínské rakety jsou schopné doletět do všech koutů světa, a případná válka o Tchaj-wan by pravděpodobně vyústila v globální katastrofu. Čína je při „osvobozování“ Tchaj-wanu ochotná použít jaderné zbraně, protože „Čína má odvahu k sebeobětování“. „Mají USA v úmyslu kvůli Tchaj-wanu zaplatit stejnou cenu?“ ptá se autor článku a pokračuje, že Čína chce vést dialog s Američany přímo prostřednictvím jejich médií a dát jasně najevo, že v brzké době počítá „s velkým sjednocováním“, k němuž osvobození Tchaj-wanu patří.
Z čínského tisku vybírala Anna Dostálová.