Má to nejsmutnější povolání na světě. Alespoň utrpení v jejím výrazu to dává jasně najevo. Prázdný pohled za tlustými růžovými obroučkami velkých brýlí a neuspořádané trsy šedých vlasů vykukující zpod podivného baretu, uháčkovaného z fialové vlny. Hlava na konci dlouhého ohnutého krku je vykloněná dopředu, připomíná mi nějaký masožravý hmyz. Bílá vrásčitá kůže tvora, který slunce vídá jen občas a nerad. Jak se jmenuje, to nevím. Ale vždy, když tuhle starou paní, sedící bez hnutí v prosklené budce, míjím na spodním konci jezdících schodů ve stanici Majakovskaja, lehce se mi zježí chlupy v zátylku.
Moskevské metro má víc než stovku stanic. S ulicemi nahoře je většina z nich spojena eskalátory a některé mají východy na obou koncích nástupiště. U každých pojízdných schodů je budka a důchodkyně uvnitř se střídají zřejmě už po šesti hodinách. Armáda stárnoucích hlídaček není tedy úplně malá. Občas přemýšlím, jestli dnešní strážkyně eskalátorů v době, kdy byly mladými pionýrkami a komsomolkami, tušily, kde skončí. Na stará kolena a na přilepšenou k důchodu jim připadlo vysedávání v těsné prosklené kukani. Před sebou mají obrazovku se záběry průmyslových kamer, knoflíky vypínající schodiště, sadu telefonů přímého spojení kamsi k načalstvu a důležitou věc: mikrofon. Babičky, nad nimiž srdce usedá, se totiž v dopravní špičce občas promění ve fúrie schopné vyrvat cestujícím ještě tepající srdce z těla. Především pokud se ti nešťastníci postaví na špatnou stranu schodiště. „Stůjte napravo, choďte vlevo, postupujte rychleji, občane, kam si myslíte, že lezete?!?!!“ ozývá se v podvečer z amplionu nad otrávenou a opocenou masou Moskvanů, snažících se co nejrychleji a nejúsporněji přestoupit z jedné linky metra na druhou. Lidské stádo velitelský hlas poslechne a chumel se začne posunovat o chloupek rychleji. Když na lidi, lapající po dechu v tlačenici a vydýchaném vzduchu, neječí babičky z budek pod schody, nabádá je školený hlas z amplionu, aby na policii hlásili podezřelé předměty i osoby. A kromě toho nám tu v Moskvě občas z podzemního rozhlasu recitují poezii. To je pak teprve jízda.
„Správce eskalátoru informace nepodává,“ říká cedulka na skle budky pod schody zcela jasně a nesmlouvavě. Skutečně. Strážkyně se s obyčejnými cestujícími nebaví, diskutují obvykle jen s narušiteli pravidel, jako třeba s onou partou rozjívených puberťáků, co se tuhle bavila pouštěním rublových mincí žlábkem podél madla pro ruce. On takový rubl cestou vyhlazeným korytem hluboko dolů do stanice nabere slušnou rychlost a pak na konci své cesty skáče po mramorových dlaždicích jako žabka. Případně majzne nějakého nešťastného cestujícího někam mezi kolena a pupek. Když podobnou neplechu uvidí strážkyně, s hbitostí, kterou byste od důchodkyně nečekali, vyskočí z budky ven, drapne provinilé mládence a začne je za jejich přestupek kárat takovými slovy, která jsem v ruštině dosud neslyšel.
Nebo jindy: Malá holčička s dlouhými copy, bílé mašle a velké oči i aktovka. Tahle jasná školačka premiantka sjela dolů do jámy lvové stanice Těatraľnaja k strážkyni, která ji drapla za rameno, na místě otočila a beze slova postavila na schody zase zpátky nahoru. Dívenka jen zírala a my, náhodní spolucestující, zírali také. Jeden z nás, vážně vypadající muž s vizáží vysokoškolského profesora, udělal zásadní chybu. Odpovědí na jeho dotaz, co jako to nešťastné dítě udělalo, mu byl proud slov, která jsem ve slovanském jazyce zatím také ještě nepochytil. Podle výrazu páně profesora to vypadalo, že mnohá z nich nezná ani on sám. Babička na něj řvala, ještě když jsem po schodech vyjížděl na povrch. Přede mnou se lehce klepaly dvě bílé mašle a školní aktovka.
Jenže večer vás opět přemůže lítost. Vypadá to opravdu jako to nejsmutnější povolání na světě. Když vás jezdící schody vezou z pozdního metra nahoru k chladnému vzduchu moskevské ulice, v celém tom špatně osvětleném a nevětraném tunelu jste sami a z prosklené budky dole v hlubině vás sledují unavené oči nějaké osamělé staré paní.
Autor je zpravodaj ČTK.