Zkraty

Jakob Hein

S hlasitým povzdechem vypnul pan Jensen jednoho středečního rána svůj televizor. Ne dálkovým ovládáním, ale pouhým zvednutím ruky a stisknutím tlačítka na aparátu. Mohl to udělat, protože stál přímo před ním, což se nestávalo často, neboť obyčejně ho pozoroval z přiměřené vzdálenosti, tedy ne aparát, ale jeho světelné obrazy. Toho rána však stál pan Jensen přímo před televizí a poprvé si všiml tlusté vrstvy prachu na její obrazovce. Našel prachovku a dal se do čištění. Při každém doteku to zapraskalo, neboť obrazovka byla ještě nabitá.

Prach se pod dotykem jeho prachovky proměňoval v malé šedivé červíčky, kteří zůstávali tvrdohlavě přilepení na obrazovce, a pan Jensen je jen s námahou odstraňoval. Ale probudilo se v něm vášnivé zaujetí pro čistotu, a tak když vyčistil obrazovku, pustil se hned do celého přístroje. Začal přední stranou s mnoha knoflíky a částmi krytu a skončil na zadní stěně. Vytáhl kvůli tomu dokonce zástrčku ze zdi a aparát stojící na stolku otočil kolem osy. Nakonec poodstoupil o několik kroků, postavil se před televizor, jako by šlo o exponát z nějakého obchodu, a spokojeně pokývl svému odrazu v temném skle obrazovky.

Pak otevřel okno a vpustil dovnitř přívětivý, mírný vánek. Pokoj zavoněl jarem. Bylo slyšet tichý zpěv ptactva a vzdálený rachot stavebního stroje. Pan Jensen si opět jednou předsevzal, že svůj byt vyvětrá častěji. Vyklepal prachovku a zasněně pozoroval, jak se vlahý vánek zmocňuje částeček prachu a unáší je pryč. Pak se vrhl na čištění videopřístrojů. Nakonec opět vyhlédl z okna a pátravě si prohlédl chodník. V tak časnou hodinu nebylo na ulici ani živáčka. Potěšen vrátil se pan Jensen do pokoje, uchopil televizor, s hekáním ho pronesl místností a klidným, svižným pohybem ho vyhodil z okna.

Bylo zajímavé, jak intenzivně pan Jensen prožíval ten krátký okamžik, kdy přístroj minul tři patra a přistál na dlažbě. Přestože to trvalo jen zlomek vteřiny, měl dojem, že pádu přihlíží celou věčnost a že mu utkví nadlouho v paměti. Krátce dokonce zahlédl svůj vlastní odraz ve skle padajícího televizoru, než se přístroj otočil kolem své osy. Byl to elegantní pohyb. Celkový důstojný dojem rušilo jen bezmocné třepetání elektrického kabelu ve vzduchu. Pan Jensen měl dokonce pocit, že slyší slabounké volání o pomoc.

O chvíli později přístroj proletěl kolem všech pater a s obrovským rachotem se roztříštil o liduprázdný chodník. Pronikavý třesk puklé obrazovky se spojil se suchým zapraštěním plastu ve výsledný působivý zvuk. Žádný ze čtyř videopřístrojů, které pan Jensen poslal z okna za televizorem, nenabídl ani vzdáleně srovnatelnou podívanou. Vějířovitým pohybem prolétly přístroje vzduchem, asijské lehké váhy, pouhé hrací míče ve větru, a když dopadly na dlažbu, ozvalo se jen duté, jemné klepnutí. Dva přístroje, které přistály na velkých rozlomených dílech plastikového krytu televizoru, se pádem ani příliš nepoškodily.

Zatím ještě nevěděl, jak si to má vysvětlit, ale cítil uvnitř příjemné uvolnění. Prošel všemi místnostmi bytu a zastavil se uprostřed obývacího pokoje. Napadlo ho, že když teď aparáty zmizely, zůstal byt zařízen jen nábytkem, který si do něj přinesl, když se sem nastěhoval. Všechno, co kolem sebe viděl, už stálo v jeho bývalém dětském pokoji. Dokonce i stěny zůstaly holé. Pan Jensen nikdy nevěděl, jaké obrazy si na ně má pověsit. Matka mu občas k narozeninám darovala květinu, ale žádná z nich nepřežila víc než několik týdnů. Pokaždé když si pan Jensen všiml, že by ji měl zalít, bylo už pozdě.

Pana Jensena prostoupil pocit klidu.

Spokojeně se usadil na židli a začal přemýšlet, co si počne s novým životem, pro který se právě rozhodl. A přestože se v posledních měsících vysloveně soustředil na sledování televize, aniž mu bůhvíjak záleželo na volbě programů, a televizi už nevyužíval jako motorový člun, nýbrž jako velkou kontejnerovou loď, na jejíž směřování nemá víceméně žádný vliv, měl pro své rozhodnutí výhradně racionální důvody.

Včera v úterý pracoval zase do noci a do postele ulehl naprosto vyčerpaný. Když se však druhého dne ráno probudil, přišlo to samo od sebe, ještě než otevřel oči: výsledek měsíce trvajícího hledání, odpověď na otázky, které si zpočátku ani neuměl položit. Najednou mu bylo všechno jasné. Jako by tu odpověď dávno znal a měl ji stále před očima, ale neviděl ji, protože stál příliš blízko.

Jeho pocity se neobjevily jen tak zčistajasna. Všechno spolu souviselo. Tlusté ženy ve spodním prádle a nemotorné taneční pokusy mladých párů. Šlo o morálku, o normy. Zatímco dřív se jim však bylo možné naučit v kursech nebo nalistovat si je v knížkách o dobrém chování, dostávaly se dnes k němu jinou cestou. Dřív každému říkali, jak má žít. Z vysílání, která pan Jensen v posledních měsících sledoval, studoval a analyzoval, bylo naopak zřejmé, jak se žít nemá. Tím se vysvětlovalo, proč stejní lidé zastávali pokaždé jiná, extrémně odlišná stanoviska. Jako by se v tu chvíli sami proměňovali ve špatné příklady. A bylo jedno, zda šlo o placené herce, hrající amatéry nebo nějaké narušené jedince. Zdánlivě neuspokojivé a pochybné diskuse se sodomity a pederasty přece jen naznačovaly, kudy vede hranice a kam až je možné dojít. Kdo ji nepřekročil, mohl si být jistý, že se chová v rámci příslušné normy.

Na to všechno přišel pan Jensen úplně sám. A na papírek si poznamenal, co mělo být z tohoto úhlu pohledu normální:

Člověk má chodit do práce.

Má mít ženu, nebo přinejmenším častý sex.

Má mít hodně přátel.

Znát současnou módu.

Mít ponětí o hudbě.

Má být veselý.

Mít peníze.

Má být krásný.

Dokázat se sebou něco udělat.

Má mít sny.

Pan Jensen musel konstatovat, že není normální. Vyčerpaně si povzdechl. Nedokázal si vzpomenout, že by někdy provedl něco špatně. Stále dělal to, co mu řekli jiní, a nikdy se nevzpíral. Přesto teď viděl, že se vždy pohyboval na okraji společnosti. V duchu si říkal, proč ho normy, které při svém pátrání objevil, nenaučil někdo už ve škole? Co by se stalo, kdyby si nedal tu námahu a nepokusil se o vlastní analýzu? To by se nikdy o ničem nedozvěděl?

Nemůže teď ani rozhlásit, že dospěl k nějakému objevu, protože kromě něho všichni všechno zřejmě věděli. Jeho práce mu otevřela oči, a přece nebyla k ničemu. Proto se rozhodl k tomu, k čemu se rozhodl. Jeho nesouhlas se stavem věcí by mu totiž jen zbytečně a bez užitku zvyšoval krevní tlak. Od této chvíle se už nebude dívat na televizi ani poslouchat rádio. S pomocí svých poznámek je schopen doložit, že tyhle věci s ním nijak nesouvisejí. Bylo dokonce pravděpodobné, že bez televize se pan Jensen dozví víc než ostatní. Nebude už ani číst noviny, nebude číst nic. Pro pana Jensena zkrátka tyhle věci přestanou existovat. Důležitý bude pro něho jen den, který právě prožívá, a skutečnost, že se konečně cítí volný.

Z knihy Herr Jensen steigt aus přeložil Radovan Charvát.

© 2006 Piper Verlag GmbH, München

Sladkosti života

Paulus Hochgatterer

Předsíň byla prostorná a čtvercová jako ve většině starých selských stavení. Podlaha tvořená žlutými břidlicovými deskami. U zdi proti vchodovým dveřím úzký, dlouhý koberec sešitý z proužků tkanin; na něm řada holínek.

V obývacím pokoji nejprve pes, který se jim postavil do cesty, vrčel a cenil zuby. „Emmy!“ – Žena. Pes poslechl na slovo. Podlaha z navoskovaného modřínového dřeva, široká prkna. Kovacs byl fanda do podlah. Nedovedl si vysvětlit, jak k tomu přišel. Zeď obložená světlým dřevem, javor nebo bříza. „Máte to tady velmi hezké,“ řekla Sabine Wiecková, „světlé a útulné.“ Vidí ty správné věci, pomyslel si Kovacs. „Manžel je vyučený truhlář,“ odvětila žena. Byla středního vzrůstu, pevná, na sobě džíny, vínově rudý bavlněný svetr a čelenku přes špinavě blonďaté vlasy. Velmi rozhodná, pomyslel si Kovacs, ví, co chce, a její muž ví, co se mu na ní líbí.

Velká kupolovitě sklenutá kachlová kamna. Na lavicích tři děti, asi čtrnáctiletá dívka a o něco mladší chlapec. Mezi nimi seděla drobná dívenka. Kovacs si pomyslel: „To snad není možné!“ Potom všem podal ruku. Tu ženu jsem už někdy viděl, pomyslel si, ve městě, v supermarketu, na benzínové pumpě, prostě někde.

„Chcete s mluvit s námi se všemi?“ otázala se žena. Její smutek se drží v určitých mezích, pomyslel si Kovacs, a pokouší se představit si, co se asi stane. Muž stál trochu v pozadí, kousal se do horního rtu a pravou ruku měl zastrčenou v kapse kalhot. Děti klidně seděly; starší dívka něco šeptala bratrovi, přes hlavu mladší sestry. To nějak dopadne.

Muž donesl čtyři židle. Děti směly zůstat tam, kde byly. Pes si lehl holčičce k nohám. Kolem dětí se toho točí spousta, pomyslel si Kovacs. Sabine Wiecková si vytáhla zápisník a tužku z vnitřní tašky svého kabátu. Příležitostně se jí přeptá, jestli by neměla chuť pracovat v jeho týmu.

„Jak se něco takového mohlo přihodit?” zeptala se žena, „kdo mohl něco takového udělat?“ Palcem a ukazováčkem zatlačila na oči. Kovacs
několik vteřin vyčkával. Nevěří, že to byla nehoda, pomyslel si, a neuvažuje v množném čísle. „Kdo vašeho dědečka našel?“ zeptal se. Muž zvedl hlavu a podíval se na mladší z dcer. „Děda byl vždycky opatrný,“ řekla starší dcera a hlasitě polkla. Chlapeček souhlasně přikývl. Sabine Wiecková si odkašlala. Žena ukázala nejprve na mladší dívku, potom na psa. „Dědu našla Kateřina,“ řekla, „a Emmy.“

Její dcera byla včera večer u dědečka, jako ostatně každý den, vyprávěla Luise Maywaldová, děti měly s dědečkem vysloveně dobrý vztah. Jak si to už člověk umí představit – procházky, vyprávění pohádek, hraní Černého Petra. „Člověče, nezlob se,“ opravila starší dcera. – Uršula, pokud si Kovacs správně pamatuje. „Samozřejmě taky člověče, nezlob se,“ řekla matka, „obě hry, někdy tu, jindy zase onu.“ Jejich mladší dcera se prý zničehonic zjevila v předsíni, na první pohled to vypadalo jako pokaždé; možná je jen trochu prokřehlá, ale venku je poslední dobou pořádná zima. Pes se choval nějak divně, a když o tom teď uvažuju, napjatě a vzrušeně, jako by byl v místnosti někdo, koho nemá rád. Kovacs se po očku podíval na Sabine Wieckovou. Však ona si všechno poznamená, pomyslel si, například „trochu prokřehlá“ a „jako by byl někdo v místnosti“. A kromě toho jí uniforma fakt nesluší.

„Kateřina natáhla ruku a otevřela pěst,“ vyprávěla žena, „a byly v ní dvě figurky z člověče, nezlob se, žlutá a modrá. Emmy měla schlíplé uši a Kateřina brebtala něco zvláštního – ,čtyři, čtyři, a mám tě’. A pak jsme si všimli, že měla prsty celé od krve, a od té chvíle už nepromluvila.“ Nějakou dobu si prý všichni mysleli, že se Kateřina zranila, a protože nic neříkala, ani nefňukala nebo něco podobného, odvedla ji do koupelny, nejprve jí umyla ruce a svlékla ji donaha. Ale nikde žádné poranění nenašla.

„Které prsty,“ zeptala se Sabine Wiecková. Žena nejdřív nerozuměla.

„Které prsty byly celé od krve?“

„Palec, ukazováček, prostředníček,“ odpověděla žena, vytrčila svůj ukazováček a pod ním trochu ohnula prostředníček a palec, „jako by se někde šťourala.“

„Šťourala?“

„Ano, napadlo nás to až později. Šťourala – muselo to být takhle.“

Nejprve prý zatelefonovala svému otci, jenže nezvedal telefon. To se čas od času stávalo, protože sluch už mu taky nesloužil nejlépe. Po třetím pokusu pak k dědečkovi poslala Georga, syna, jelikož v té chvíli ještě nikoho nenapadlo, že by se něco mohlo stát. Georg se vrátil za pět minut; dědeček nikde není. „Připadalo ti v dědečkově bytě něco zvláštní?“ zeptal se Kovacs. Chlapec zavrtěl hlavou. Byl to jeden z těch dvanáctiletých chlapců, kterým se začaly mastit vlasy.

„Byly dveře otevřené?“

„Ne, zavřené.“ Bystré oči, v hlase ještě ani špetka puberty.

„Svítilo se uvnitř?“

„Ano, bylo tam světlo – lampa nad stolem, a na stole leželo člověče, nezlob se.“

A dědeček tam nebyl?“

„Ne, nebyl.“

Prý ho volal, ale nikdo mu neodpověděl. Nebyl ani v ložnici, v koupelně a ani na záchodě.

„A venku?“

Chlapec opět zavrtěl hlavou. „Nebyl ani venku.“

„Mám tím na mysli: volal jsi ho?“

Ne, prý ho nevolal, protože venku byla tma a zima.

„A to ses jen zběžně rozhlédl a vyrazil nejkratší cestou zase domů?“ Sabine Wiecková se nepatrně předklonila. Je pozorná, pomyslel si Kovacs, pokládá správné otázky a rozumí dětem.

Chlapec přikývl. „A Emmy na mě vrčela,“ řekl, „bezdůvodně.“

„Co je to za psa?“

„Border kolie.“ Když větší dívka něco pronesla, pokaždé to znělo velmi rozhodně. Trošku baculatá, pomyslel si Kovacs, faldy na břiše, pěkné brýle. Báječná starší sestra, to každopádně. Jednou z ní vyroste její matka.

Otec, vyprávěla žena, chodíval na procházky i večer. Měl rád především místo na kopečku za stodolou. Tady vysedával vedle hromady špalků a celé hodiny hleděl na hory nebo na město. „Proto nám to hned nedošlo,“ řekl muž, „Kateřina se sice chovala trochu divně a celou dobu měla pohled upřený do neznáma, ale pak se usadila před televizi a všechno bylo jako obvykle.“

„Až když jsem jí chtěla sebrat z dlaně ty figurky a ona se panicky rozkřičela, napadlo nás, jestli se opravdu něco nestalo,“ pokračovala žena. „Měla oči vytřeštěné a křičela jako nikdy předtím. Můj manžel si myslel, že možná uviděla nějaké zvíře, srnce nebo lišku. A o chvíli později řekl: Možná to bylo mrtvé zvíře.“

Přehodil si přes sebe bundu a obešel oba domy. Nic podezřelého prý neviděl. Nenapadlo ho, že by se měl podívat do stodoly. Vlastně si s sebou býval chtěl vzít psa, jenže ten ležel jako přibitý vedle Kateřininy postele. „Byl úplněk,“ řekl Ernst Maywald, „a vzduch byl naprosto průzračný. To jediné bylo zvláštní. Stál jsem u živého plotu a shlížel na město, možná půl minuty. Všechno jako na dosah, každá lampa veřejného osvětlení na nábřežní promenádě.“

Pak si prý šli lehnout, aniž by si dělali vážnější starosti. Tchán byl vždycky zdravý a největší důraz kladl na samostatnost. Nic nenaznačovalo, že by se mu mohlo něco stát.

„Kolik bylo vašemu otci?“ zeptala se Sabine Wiecková.

„Šestaosmdesát,“ odpověděla Luise Maywaldová, „začátkem března by mu bylo sedmaosmdesát.“

Prý ho na to upozornili havrani, vyprávěl muž, bylo to skoro jako ve filmu. Měl ranní směnu, a proto z domu vyrazil už v půl šesté. Když se blížil ke garáži, všiml si dvou věcí. Jednak se v tchánově domku naproti svítilo, a jednak zaslechl hlasité krákání. „Krákání vycházelo odněkud za stodolou,“ líčil muž, „a tak jsem nenasedl do auta, ale vyndal baterku z kufru.“

„A pak jste jej uviděl?“ zeptala se Sabine Wiecková. Někdy je nedočkavá, pomyslel si Kovacs – když je napětí příliš velké.

„Ano,“ odpověděl muž, „bylo to zvláštní. Nejdřív jsem uviděl havrany všude kolem, možná deset, dvacet ptáků. Seděli na sněhulákovi, na vozíku, ve sněhu, jako by vytvořili kruh. Odlétli až ve chvíli, když jsem byl těsně u nich a posvítil na ně. Na…“ Zarazil se. „Na něm žádný pták neseděl.“

Z románu Die Süße des Lebens přeložil Tomáš Dimter.

© Deuticke im Paul Zsolnay Verlag Wien 2006