Znásilnění

Je 4. července, den, kdy si Amerika připomíná vyhlášení nezávislosti z roku 1776, den, který od nepaměti provázejí bujaré oslavy, ohňostroje, velkolepé večírky a slavnosti. Rovněž však den, během nějž zdrženliví Američané trochu pozapomenou na své zásady a vyrazí si z kopýtka. Právě 4. července o půlnoci se vrací mladá vdova Teena Maguireová z oslavy. Ví, že by si neměla zkracovat cestu přes tmavý park, obzvláště pokud má s sebou svou dvanáctiletou dceru Bethel, a stejně tak si uvědomuje, jak vyzývavě se onoho večera oblékla. Co však netuší, je, že si ji vyhlédla skupina rozparáděných a alkoholem posilněných mladíků a že se obě, ona i dcera, zanedlouho stanou obětí skupinového znásilnění.

Tak začíná další z románů americké prozaičky Joyce Carol Oatesové Znásilnění: Milostný příběh, který v českém překladu vydalo nakladatelství BB/art. Jde již o druhý román této nadmíru plodné autorky, který se zde v krátké době představuje: po románu Vodopády (BB/art 2006), zjednodušeně řečeno knize o vině a trestu, odehrávající se v působivých kulisách Niagarských vodopádů, nás Oatesová ve svém díle z roku 2003 opět zavádí do města Niagara Falls. Tentokrát před námi rozehrává drama dvou žen, které se staly oběťmi násilného trestného činu a jež se poté, co brutální akt přežijí, musí vyrovnávat nejen s následným traumatem, ale především s omezeností a předsudky obyvatel malého města. Oatesová se v knize Znásilnění pustila do obtížné problematiky – psychologie obětí trestných činů. Nejde ani tak o samotné hrdinky a jejich návrat do každodenního života, ale mnohem spíše o to, jak jim tento návrat ztěžuje nepochopení a pohrdání ze strany společnosti. Hlavní hrdinka Teena musí projít tím, čím procházejí všechny oběti stejného zločinu: počáteční šok je vystřídán sebeobviňováním, ještě přiživovaným pomluvami, drby a otevřenou nenávistí. Oatesová v sobě nezapře zkušenou autorku, která má kromě dvaapadesáti románů a novel na svém kontě i osm thrillerů; relativně jednoduchý děj dokáže oživit dramatickými skoky v čase, Teenin příběh prokládá prostřihy z vyšetřování a scénami ze soudní síně.

Nebyla by to však Oatesová, kdyby i v tom nejtragičtějším příběhu nenalezla alespoň zákmit naděje. Teena překvapivě nachází největšího zastánce v osobě místního policisty Dromoora, veterána z války v Perském zálivu, muže, který je ztělesněním středostavovského Američana. Navzdory očekávání se tento konzervativní člověk jako jeden z mála dokáže vžít do prožitků Teeny a její dcery a svým způsobem i vzít spravedlnost do vlastních rukou.

Oatesová je mnohými považována za nejlepší americkou autorku současnosti a její příznivci by ji rádi viděli jako další kandidátku na Nobelovu cenu za literaturu. Otázkou je, zda opravdu na tento pomyslný trůn patří. Už její plodnost (průměrně dvě až tři knihy za rok) dává tušit, že je spíše zkušenou rutinérkou. Jejím knihám to však nijak neubírá na oblibě: Oatesová si umí podmanit čtenáře a naservírovat jim buď napínavé či nadmíru čtivé dílo na některé ze svých oblíbených témat: násilí, mezilidské vztahy, americké maloměsto, postavení moderní ženy. Jde vždy o perfektně odvedené řemeslo, které asi náročnější čtenáře příliš neosloví, ale potěší ty, co hledají tklivý příběh a knihu, jež má spád. Takoví čtenáři se s knihami Joyce Carol Oatesové nudit určitě nebudou.

Autorka je anglistka.