Hořký humor na veletrh Svět knihy pravidelně vnáší Obec překladatelů, jež v hlavním sále Výstaviště uděluje anticeny Skřipec a Skřipeček. Ukázky z tragických překladů loňského roku ukazují, jak hluboko v některých nakladatelstvích klesla redaktorská práce, je-li jaká, a kam až se tyčí sebevědomí některých „služebníků slova“.
Odborná porota uděluje Skřipec za nejhorší překlad v kategorii beletrie a Skřipeček za překlad nebeletristický. Skřipec má letos dva laureáty. Pomyslnou polovinu získává Otakar Franczyk za převod povídek Augusta Strindberga Romantický sakristián na Rånö (Host 2006). Spolunositelem „ceny“ se stal Ivan Brož za pomoci odpovědného redaktora nakladatelství Mladá fronta Miroslava Žáka. Ověnčena byla jeho verze amerického detektivního románu Hrátky o hodinu Davida Baldacciho. Skřipeček patří výpravné knize kolektivu autorů nazvané Bojové techniky starověkého světa, již z anglického originálu převedl Josef Bartoň (DEUS, odpovědný redaktor Richard Zatloukal). Na všechny nominované knihy vznikly dva nezávislé posudky; A2 přináší výňatky z některých expertiz a hrst ukázek. Někteří z posuzovatelů užili pojmu translantoman (odvozeno od grafoman), jiní čtenářům radí, aby u nakladatele žádali finanční náhradu za vyrobené zmetky.
Hrátky o ho(va)dinu
Richard Podaný
Pámbu ví, že tenhle detektivní thriller Davida Baldacciho není nijak extrémně těžký na překlad. A taky bych od Mladé fronty nikdy nečekal, že by snad vydala třeba i o řád obtížnější text ve třeba i o řád méně zpotvořeném překladu. Ale i nakladatelství mají své osudy – a jak se zdá, ne všechny jsou radostné. To, že podobný text mohl v MF projít redakcí a dostat se až na pulty, je neklamné znamení úpadku.
U osoby Ivana Brože jsem v elektronickém katalogu Klementina našel tuším tři záznamy překladatelské, všechny ostatní jsou autorské. Sám jsem po něm před takovými deseti lety redigoval populárně historickou knihu, a ne špatnou. Jak ale ukazuje tenhle opus, měl rozhodně zůstat u psaní non-fiction, protože pro literární překlad evidentně není nadán. Výsledek toho chybného kroku je strašidelný.
Ostatně moc se nevyznamenali ani další zúčastnění: čím to četli redaktor s korektorem (byl-li jaký), není jasné, ale oči to být nemohly, jinak by v knize například nezůstaly špatně zhruba každé desáté uvozovky. Ani výtvarník to nevytrhl: podíval se na americký originál, uviděl tam jakýsi veliký věžní ciferník, vybral z fotobanky jiný ciferník… a nevadilo mu, že ačkoli se celá kniha odehrává v americké Virginii, na čtenáře z jeho obálky mile pomrkává důvěrně známý Big Ben. Tiskárně zřejmě několikrát smolně došla dávka papíru, protože některé archy jsou vytištěny o moc slaběji než jiné. No a technický redaktor vyrobil úvodní a závěrečné strany, ze kterých se nikde nedozvíte, jak se vlastně kniha jmenuje v originále.
Jmenuje se Hour Game. To je (jak plyne už z absence určitého členu) fonetická hříčka na „our game“, naše hra, což je jednak titul románu J. Le Carrého, druhak opisný výraz pro špionáž. Že se pro české vydání podobnou hříčku najít nepovedlo, to můžu autorům knihy těžko vyčítat, když nic nenapadá ani mě samotného.
O to více jim ale můžu a budu vyčítat, jak vypadá překlad románu. Na stránkách amerického nakladatelství jsem naštěstí našel zdarma poskytovaný úryvek, takže na několika počátečních stranách mám porovnání s originálem. Mohu vás však ujistit, že rozdíl je v jediném: zatímco bez porovnání s originálem tu najdete průměrně osm či deset hrozných chyb na straně, s originálem jich na téže straně naleznete čtyřicet. Originál totiž odhalí, že kromě kopanců a neobratností si také překladatel nehorázně vymýšlí a dofabulovává to, co neví a neumí přeložit. Následkem čehož často vysloveně obrací smysl vět.
První, co zaujme už při letmém listování, je poměrně dost archaická či přinejmenším nepatřičně knižní dikce dialogů, což v moderním, drsném thrilleru plném násilí působí nevhodně: tvary „píši“ a „dokáži“, „zda-li“, „nechť“ a podobné, krkolomná spojení citoslovcí s nadávkami („Oh, do prdele!“) a další. Kromě toho co chvíli probleskne textem některá z neklamných známek špatného překladu: když si všimnete, že termín „identical twins“ je převeden jako „identická“, nikoli správně „jednovaječná dvojčata“, vytušíte, že za prvním rohem narazíte i na všechny ostatní položky z repertoáru překladatelské bezmoci, a taky že ano.
Elementární chyby v zájmenech („co jste mě chtěl sdělit“, „právě mě vyhrožovala“, „na ní skočí zezadu“: jednou dvakrát to může být přehlédnutí, tady se to však vyskytuje v nespočtu případů). Ještě elementárnější chyby v interpunkci, která kromě mnoha jiných vad je vytvářena podle toho starého školního bludu „před ‚a‘ žádná čárka být nemůže“. Chronické nadužívání zájmen otrocky podle originálu. („Eddie ji držel v této pozici svým kolenem zatlačeným do jejích zad.“) Typicky špásovné pozdravy à la překlady seriálů na TV Nova: „uvidíme se“, případně „uvidíme se později“ (see you a see you later).
Některé věty a repliky volají přímo do nebe o pomstu: „Kdyby si se někdy rozhodl mít opět potěšení z velkých časů, zavolej.“ „Michelle se podívala na tetování ve znaku kočky a na její blízkost ženiných genitálií.“ „Vypadá to tak, že po nějakou krátkou dobu pracovala v Afrodiziakumu.“ (název striptýzového baru) „Ale vy si pravděpodobně myslíte, že to děcko kouše hlínu díky ruce Z.“
A samozřejmě taky věcné chyby a nahodilé používání termínů: když si detektiv chce stoupnout tak, aby necítil pach rozkládající se mrtvoly, jistě si od ní stoupne na stranu „závětrnou“, nikoli „návětrnou“, jak píše překladatel. „Counterfeiter“ není podvodník, ale padělatel. Proslulý vrah Berkowitz si neříkal „Syn Sama“, ale „Syn Samův“ (dá se snadno najít na internetu, který se mimochodem nepíše s velkým I).
Hlavním pokleskem je ale náhodnost a nepečlivost, s jakou překladatel volí řešení prakticky všech jazykově složitějších pasáží, kde by správný překlad znamenal práci navíc, zatímco kontextový odhad šetří čas a námahu. Hrozné je, že při podobné konfabulaci čtenáři zbude jen vágní pachuť a pocit, že cosi není v pořádku, a hrůzy překladatelského žavesu se v plné síle projeví, až když text srovnáme s originálem.
Když nás udiví formulace „složil mrtvé tělo s obřadností, která svědčila o násilném způsobu, jakým ta osoba zemřela“, teprve originál nám odhalí, že mrtvolu „položil“ s „uctivostí“, která naopak byla v příkrém rozporu (that belied) s násilnou smrtí dotyčné. Podivíme-li se, jak se vrahovi podařilo mrtvolu „obalit telefonním kabelem“, až originál napoví, že tělo bylo „svázáno“. Když vrah nese na rameni „zahalené mrtvé tělo“, dokonce ani nic bez originálu netušíme, ale s jeho pomocí zjistíme, že „draped over“ není zahalené, ale přes ono rameno „přehozené“. Překlad praví, že „podrážky jeho bot nezanechávaly žádné výrazné známky toho, že tudy někdo kráčel“, ale originál (The soles of his shoes bore no distinguishing marks) říká, že měl boty bez výraznějšího vzorku na podrážkách. Nebo tato dvojice vět: „Byla mladá s rysy, které ještě před dvěma dny poutaly pozornost. Nyní již byla někým úplně jiným.“ Bez originálu opět poznáme jen to, že je to jakési neobratné a křečovité. Originál: „She was young with features that had been attractive two days prior; the woman was not much to look at now.“ Takže přesnější, nedobásněný překlad: „Byla mladá a ještě přede dvěma dny i přitažlivá; teď už na ni moc pěkný pohled nebyl.“ Když si přečteme „zadržel dech“, originál nám odhalí, že vrah „let out his breath“, tedy naopak že vydechl. Další záhadná formulace: „Nebyla jsi přímo odpovědná za to, co se stalo, ale byla jsi tím, co jsem měl.“ V originále je ovšem „you were all I had“, tedy „nikoho jiného než tebe jsem neměl“. Užasneme-li, proč by vrah zanechával na místě činu „inkriminovaný materiál“, originál nám odhalí, že překladateli je jedna koncovka jako druhá a „incriminating“ měl přeložit „usvědčující materiál“. Roztomilé též je, jak si postavy v jednom kuse „kontrolují“ a „překontrolovávají“ hodinky, ačkoli „check the watch“ prostě znamená podívat se na hodinky, mrknout na ně.
Když si dvojice detektivů vydobude uznání veřejnosti „při procesu“, anglický text odhalí, že překladatel nezná vazbu „in the process“, což není žádné soudní přelíčení, ale prosté „během něčeho“, „při tom“. Když se hrdinka nemůže „ubránit před účinky mimořádně vysokého tlaku“, originál ozřejmí, že nejde o zdraví, ale o počasí: o „tlakovou výši“. „Vlasy padající do zad“ pak hravě demaskujeme jako vlasy „po ramena“ (shoulder-length). A anglický text nám vyjeví v celé hrůze i typické ulejvárny, kdy překladatel místo pracného hledání významu větu prostě nějak vágně zašumluje: příkladmo když neví, co to je „fanny pack belt“ (je to obyčejná ledvinka), napíše „na svém oblíbeném opasku“ a hotovo. Taky pochopíme, že záhadou překladateli zůstala obestřena vazba „even as“, protože místo správného „zavolala a zároveň sjela rukou k pouzdru“ přeložil „zavolala a dokonce jí ruka sjela k pouzdru“ („even“ je přece „dokonce“, tak jaképak copak?). „To be sorry“ není „mít smůlu“, ale „litovat“.
Všechny děsy v posledních dvou odstavcích jsou čerpány z prvních deseti stran, tedy z těch, ke kterým mám originál. V prvních dvou kratičkých kapitolkách by v rukou redaktora, který si zaslouží být opravdu redaktorem nazván, nezůstalo slovo na slově a věta na větě. Ovšemže za předpokladu, že by tento bohužel imaginární redaktor neudělal to, co by udělat měl, a sice okamžitě by podobný překlad neodmítl jako celek, protože práce s redakcí by bylo podstatně víc než se sakumprásk novým překladem.
Je to věru smutné, že na něčem podobném je napsáno Mladá fronta. Znovu se ukazuje, že nakladatelství dělají redaktoři. Ivan Brož v Mladé frontě vydával své (autorské, ne překladatelské) knížky už někdy před třiceti lety, ale takhle vyvedené rozhodně nebyly. Pachatelé, kteří se podíleli na tomto knižním děsu, by si měli uvědomit, že kromě vlastního jména přivádějí zprostředkovaně poněkud vepsí i práci desítek a stovek skvělých autorů, překladatelů a redaktorů, kteří jméno dotyčného nakladatelského domu svou prací a umem zdobili po mnoho desítek let.
Autor je překladatel.
Ukázky z překladu
s. 5 – Kdyby měla otevřené oči, mohly stále ještě prozrazovat udivený pohled zesnulé, když byla vystavena útrapám svého zavraždění, tedy zkušenosti v Americe asi třicet tisíckrát každoročně opakované.
6 – (mrtvola) Nemohla dlouho zůstat, aniž by ji nikdo nenalezl. Mrtvá těla na zemi jen zřídka ujdou pozornosti, a to dokonce i na takových opuštěných místech, jakým byla tato část lesa.
20–22 – Dívka již byla nahá, její oblek a spodní prádlo ležely pečlivě složené na zadním sedadle vedle jejích střevíců. Mladík se horlivě snažil přetáhnout svoji košili přes hlavu, zatímco dívka mu svlékala kalhoty. Byla to dřina v tomto stěsnaném prostoru. Košile konečně spadla a to ve stejné době, kdy mladíkovy kalhoty a slipy byly dole. (…) Alespoň dva roky snil o tomto okamžiku, jeho hormony vyvěraly až do úrovně naprosté agónie. (…) Pak naplno otevřel oči a úsměv mu zamrzl na rtech. Předním sklem na něj hleděla postava v černé kápi. I když bylo pořádně zamlžené, mohl dobře rozpoznat, že na něho míří ústí hlavně brokovnice. Shodil dívku ze sebe dolů a instinktivně sáhl po klíčku s představou, že nastartuje a odjede odtud. Ale to se mu nepodařilo. Okno explodovalo a vyvalilo se dovnitř. Náraz hrubých boků do jejích zad srazil dívku na něho, ale přitom ho její tělo chránilo. (…) Potřísněn její krví, ale jen lehce zraněn, tiskl její mrtvé tělo ke své hrudi, jako kdyby to byla oblíbená peřinka, která ho chránila před bubákem. (…) Pak nechal dívku být, když se mu podařilo vklouznout za volant. Jeho pohyby byly nemotorné, mysl zakalená. Byl snad postřelen? Nevěděl, ale utrpěl šok. S krevním tlakem skákajícím nahoru a zase dolů se zmítal ve stresu, na který jeho organismus nebyl připraven.
Otočil klíčkem zapalování, když se dveře řidičovy strany otevřely a opět se objevila černá kápě. Jak mohl beznadějně vidět, ústí hlavně brokovnice klouzala po něm jako nejjedovatější had na světě. (…) Devět broků z brokovnice udeřilo do jeho hlavy s účinností gigantického kladiva. Zvrátil se na mrtvou dívku. Přední část jejího těla zůstala beze změny, ale zadní byla devastována. Když ležela na zádech, nebylo poznat, co tuto mladou ženu mohlo zabít. (…) Zdálo se, že oba nazí mladí lidé se k sobě tisknou, když dovnitř rozbitým oknem pronikal déšť.
63 – Silvia mu rychle vysvětlila to, co předtím řekla Michelle o čichovém pocitu zápachu.
Vybrala Blanka Stárková.
Strindberg opět pod bucharem
Helena Kadečková
Nebudu opakovat ani rozšiřovat výčet překladatelských prohřešků a neobratností, který si lze přečíst v kritice překladu povídek Augusta Strindberga Romantický sakristián na Rånö, publikované Dagmar Hartlovou (Tvar č. 2/2007) a Františkem Fröhlichem (Tvar č. 6/2007). Pominu také omyly plynoucí z neznalosti významu výrazů ať už švédských nebo českých. Ve shodě s oběma kritiky chci zdůraznit fakt, že hlavním problémem překladatele Franczyka je ignorance elementárních zásad překladatelské práce. Možná se jedná dokonce o výsměch těmto zásadám. K této úvaze mě vedou občasné žlučovité výpady Otakara Franczyka v tisku proti uznávaným a nesporně vynikajícím překladatelům ze švédštiny, počínaje Josefem Vohryzkem a Dagmar Hartlovou konče. Jako by chtěl Franczyk předvést, jak se překládat má, totiž jinak než tito dva. Tím by se dal jeho problém převést na problém psychologický a víc jím nezabývat. Jenomže to u vydávaných knih jednoduše nelze.
Při čtení titulu Romantický sakristián jsem měla dojem, jaký mívám při čtení prvních českých překladů ze skandinávských jazyků ze začátku 20. století. Jako by Franczyk nevzal na vědomí stoletý vývoj češtiny a překladatelského řemesla. Jeho překlad obsahuje všechny prohřešky proti češtině, kterých se standardní překladatelé už dávno zbavili a které by se daly v celkovém výsledku souhrnně označit jako „věrný převod větné struktury překládaného jazyka do češtiny“. Téměř se stydím scestné zásady této metody připomínat a jejich urputné dodržování Franczykem na příkladech dokumentovat:
1. Nepravé účelové věty: „až se ryzci na břichu otočí a obrátí, aby šplhali nahoru mezi stožáry“ (s.85), „vstal, aby se vzdálil“ (26).
2. Ukazovací a osobní zájmena na místě švédského určitého členu a podmětu: „Když tento uslyšel své jméno, vystoupil ze zpěvního [rozuměj pěveckého] kroužku“ (35), „předstíral, že spí. Jenže on této noci ani oko nezamhouřil“ (39), „uvažoval, jak ona asi vypadá, ta, co zpívá, kdo je ta, která zpívá“ (64).
3. Nadbytek příslovcí místa, povinných ve švédštině: „Na stole ležely šle, …kytara a tam vedle stála prázdná láhev“ (19), „plamenky rostoucí tam na kruhovém záhonku“ (61), „Tady se rozhlédl okolo sebe… Tady si oklepal prach z tkalounů“ (115), „tváře, které se dívají dolů na nás ze stěn“ (52), „následovala dražba, někde nahoře venku“ (81).
4. Nesprávné používání předložkových tvarů: „Tváří v tvář s novou skutečností“ (51), „pod lípou veskrz prozpěvovanou včelkami“ (61), „přikyvovali od radosti“ (78), „přivolává k nim neštěstí“ (83).
5. Automatické převádění přivlastňovacích zájmen i do češtiny: „odvrátil svou pokornou tvář“ (7), „vychrstlo spršku kapek před jeho nohy“ (25), „prodal svou chalupu a svou kravku, své sítě a svůj člun“ (27).
6. Záliba v pasivech: „stěžně… padaly jako stébla trávy a byly rozštípávány“ (81), „Kráva byla krmena stébly trávy“ (55).
7. Formulace: „člun seschnul a stal se netěsným“ (48), „Pan Lundstedt znesmělil“ (50), „měl však obličej s výmluvným vzezřením“ (78), „její oči zrcadlily světla lustrů“ (119).
8. Nevídané množství poučení a poznámek pod čarou, které by se daly řešit buď vysvětlením v textu, běžným překladem místo užitím švédského výrazu v samotném textu a hlavně vynechat (nejedná se o školní četbu pro děti).
9. Zásady aktuálního členění české věty překladatel nezná a jede prostě podle švédštiny. Imitace výchozího jazyka často dělá souvětí nesrozumitelná a působí komicky. Přes notnou dávku ironie v původním textu nebyla komika tohoto druhu cílem Augusta Strindberga. Poslední příklad: „Nakonec se pan Lindbom omezil požádat starce vlezlou formulací, aby ho směl oslovovat docela běžně strýčku, což bude pro něho nesmírnou ctí, čehož si bude vážit a což ho povznese, jeho, samotného syna lidu, a že se tímto bude cítit více hoden mít za bratra obrovského génia, jakým je Alrik Lundstedt.“ (38)
Domnívám se, že zacházení O. Franczyka s češtinou je opravdu mimořádné v tom, s jakou zatvrzelostí se vrací ke všem dávno překonaným neduhům překladatelského řemesla. To, co mě však překvapuje nejvíc, je fakt, že jeho překlady stále vycházejí (stávající titul je už čtvrtou knihou Strindbergových krátkých próz v jeho překladu), ačkoliv všechny se dočkaly oprávněné kritiky. Možná bychom překladateli nevěnovali takovou pozornost, kdyby překládal druhořadé autory pro druhořadá nakladatelství. Stávající titul a dva další, jeden z nich dokonce ve druhém vydání, však vyšly v renomovaném nakladatelství s vysokými vydavatelskými cíli. Nevěřím, že v tiráži uvedená odpovědná redaktorka text četla, a nechce se mi ani věřit, že nakladatelství Host nesleduje ohlasy na své knihy.
Autorka působí v Ústavu germánských studií FF UK v oddělení skandinavistiky.
Ukázky z překladu
„Lidé ho zdravili za smeknutí klobouků“, „seděl… s rukou pod bradou za pozorování měsíce“, „za přání štěstí všech se Blacken dává na pochod“, „když byl dopis dopsán, složil ho do čtyř částí,“ „psi byli ušlapáváni“, „stromy… byly rozštípávány“, „nikdy předtím nebyl pozorován tolika hezkými ženami“, „a tak se zápasilo, nastavovaly se nohy, couvalo, povolovalo a škubalo, zastavilo se a reptalo, běhalo za sebou, přeskakovalo se roznožmo, až konečně se skončilo v dlouhém objetí“, „v oknech ležely hezké panny… s obnaženými krky“, „pár kalhot“ (tedy kalhoty), „schéma lekcí“ (tedy rozvrh hodin), „jeho kymácející se hlava sledovala pohyb misek nahoru a dolů, až se mu nakonec zatočila hlava“, „rozverné dělové salvy“, „zatímco se hrabal ve sklenici s hořčicí“, „poněvadž musel své city nějak ventilovat“, „až z toho přecházela hlava kolem“, „nebyl sukničkářem“ – a tak dále, od začátku až do konce.
Vybral František Fröhlich.
KPZ
Ladislav Čepička
Mám před sebou Bojové techniky starověkého světa, pokus o graficky dobře zpracovanou knihu, kterou však naprosto devalvuje neodborný a zcela nepoučený překlad z anglického originálu do češtiny, ignorující jakoukoliv, natož běžnou terminologii, adekvátní české výrazy a otrocky opisující anglický slovosled, vytrhávající mnohdy smysl vět z logického kontextu. Patrná je i absence jakékoliv jazykové redakce. Překladatel pracuje naprosto svévolně s termíny používanými při popisu výzbroje a výstroje antických bojovníků, stejně si počíná při líčení taktiky a strategie během různých vojenských kampaní.
Již obrázek na druhé straně textu (s. 8) s popiskou „Sumerský válečník vyzbrojený kopím s bronzovou špicí a jednoduchým dřevěným štítem, vyrobeným z desek. Jeho jedinou ochranu představovala bronzová přilba“ je dokladem naprosto nepoučeného přístupu k překladu. V české vojenské terminologii neznáme termín špice, ale vždy jen hrot. A navíc štít patří stejně jako přilba k součástem ochranné zbroje.
Hned na další straně (9) se můžeme dočíst, že „Umně zdobené dýky pak slouží jako záložní zbraně poslední záchrany“. Překladatel asi vzpomíná na dětství a proslavenou KPZ (krabičku poslední záchrany). A tak můžeme pokračovat téměř stránku po stránce: „Osud Římanů visel na vlásku, dokud Caesar nezapojil do boje svou germánskou jízdu, kterou ukryl za obléhacím dílem“ (205).
Nemá cenu citovat všechny nesmysly z knihy, která – kdyby byla dobře přeložena a jazykově zredigována – snad mohla být přínosem v oblasti populárně naučné literatury. Musel bych citovat stranu za stranou. Přesto ještě jednu citaci závěrem:
„Na levém křídle jeden ze slonů šílený bolestí z utržených ran napadl neozbrojeného markytána, přibil jej svýma nohama a poté si něj klekl; a nyní klátil svým nataženým chobotem a s hlasitým troubením rozdrtil muže svou vahou. To bylo více, než mohl muž snést; slon však schopen se utkat se s mužem plně vyzbrojeným. když jej zvíře spatřilo přicházet se zbraní, připravenou k úderu, pustil slon tělo, obtočil vojáka svým chobotem a zdvihl jej do vzduchu. Voják si uvědomil, že takto nebezpečná situace vyžaduje rozhodné jednání z jeho strany a sekal svým mečem znovu a znovu do chobotu, který byl obtočen kolem jeho těla, vší silou jež mu zbývala. Způsobená bolest donutila slona aby vojáka pustil. Slon se poté otočil se a s pronikavým troubením vyrazil plnou rychlostí, aby se připojil ke svým druhům.“ (129) Dle mého názoru tato kniha v této podobě neměla vůbec vyjít.
Autor je vědecký pracovník Vojenského historického ústavu Praha.
Anticeny Skřipec s Skřipeček se udělují od roku 1994. Seznam jejich laureátů najdete na stránkách obecprekladatelu.cz. Tipy na další ročník se přijímají do poloviny března 2008.
Texty jsou redakčně upraveny a zkráceny.