Estonsko se rozhodlo přenést bronzový pomník neznámému vojákovi z centra Tallinu na hřbitov o něco dál. Starosta Moskvy prohlásil, že tím „Estonsko odhalilo svou fašistickou tvář“, estonské velvyslanectví v Moskvě obklíčil rozzuřený dav a šest dní nikoho nepouštěl dovnitř ani ven. O slávu sovětských vojáků ale v Rusku evidentně příliš nejde: když před dvěma lety vyhlásili veteráni druhé světové války protestní hladovku, ruští politici nechali starce hladovět dva týdny. Rusko nyní žije mnohem více neshodami s okolními zeměmi, které se hlásí k euroamerickému prostoru. Putin omráčil svět útočnými výroky na mnichovské konferenci a před ruským Federálním shromážděním odsoudil zahraniční investory a neziskové organizace, protože se „pletou do našich vnitřních věcí“. Socha v Tallinu je asi také „vnitřní věcí“ Ruska, protože dav kolem ambasády kdosi v noci na 3. května, tedy v momentě, kdy se za Estonsko postavily EU a NATO, odvolal. To už obléhání nebylo třeba, byl čas zasurfovat si na vlně ostré rétoriky, otřít se ještě jednou o sousedy a celou Evropu, vštípit lidem doma, že jsou v obležení „fašistů“, a získat hlasy na další volební období.
Radka Bzonková
Uživatelé e-mailových schránek společnosti Seznam nedávno zažili civilizační black-out. Své schránky nalezli dočista prázdné. V elektronické poště lidé často uchovávají cenná data, bezplatné adresy řada z nich užívá pro podnikání, na e-mail se musí spoléhat stále víc zákazníků služeb (rezervace letenek atd.). Proto porucha znamenala nejednu katastrofu profesního i osobního rázu. Tím spíš, že zmizelá data byla do postižených 150 000 schránek vrácena až za týden (bez adresářů a osobních složek) a že dotazy uživatelů správci serveru byly zodpovídány až po několika dnech: „…provedl jsem standardní údržbu Vaší schránky a nyní by se již uvedený problém neměl objevit.“ Pěkná ukázka „krizové komunikace“, ovšem ve vztahu k médiím zjevně účinná, o výpadku informovaly jen Hospodářské noviny. Vše zlé je ale k něčemu dobré: snad si nyní víc lidí uvědomí ošidnost důvěry v elektronická média, zvlášť „bezplatná“. Uživatel je navíc majitelem serveru prodáván inzerentům jako adresát nevyžádané reklamy. O několik hodin dříve než skutečné e-maily začaly po poruše Seznamu ve schránkách přistávat spamy.
Štěpán Polák
Miroslav Balaštík si na Světě knihy přišel převzít půl anticeny Skřipec za překladatelský paskvil, který vydalo jeho nakladatelství (s. 16–17). Omluvil se za výrobek nevalné ceny a řekl, že Host si teď bude muset napravit reputaci. Podobné gesto přijetí odpovědnosti už před lety na Skřipci udělal Jiří Buchal z BB artu, který nabídl vrácení peněz každému českému čtenáři poničených básní Leonarda Cohena. Návrat studu do hlavního nakladatelského proudu je dobrá zpráva letošního veletrhu. Jinak je to s malými nakladateli. Ti se v naprosté většině nemají ve svých knihách za co stydět. A to jim stačí. Jak potvrdila debata malých nakladatelů z Česka, Dánska, Německa a Francie, u nás si lidé z kultury především rádi stěžují. Českým hostům kladl moderátor dokola jednu otázku: Jste schopni vytvořit asociaci malých nakladatelů? A vrátilo se mu „ne“ na čtyři způsoby. Každý si pomáhá jinak a starat se má Svaz nakladatelů a knihkupců. Ten se ale nestará. Takže: buď je třeba do svazu vstoupit a změnit jej, nebo založit jiný. Lamentování a jednotlivé pokoutní recepty nás zabetonují v provinčnosti.
Libuše Bělunková
Na filmovém panelu na plzeňském festivalu Finále se prezentovaly nové české filmy, které se chystají do výroby. Sagvan Tofi, jehož nový opus Svatoušci je rovněž ve výhledu, naštěstí nepřijel, nicméně akce ukázala, že má mnoho zdatných nástupců. Tristní byla nejen forma, jíž filmaři a producenti své produkty prezentovali – rozpačité koktání, pochechtávání se (ano, mluvím i o sobě) či frajerská image mistrů světa –, ale i sám obsah. Mezi chystanými projekty je sice několik pozoruhodných (Jana Švankmajera či Petra Václava), drtivá většina z nich ale spadá do kolonky filmového bizáru: namátkou první česká crazy komedie z westernového městečka se symptomatickým názvem To je hustý, romantická komedie Láska za milion, ohlášená ukázkou připomínající spíš reklamu na pražské vánoční trhy, nebo film o nejoblíbenějším českém vrahovi Jiřím Kajínkovi, prezentovaný známým kýčařem Ivanem Fílou jako boj ubohého jedince s českou policejní mafií. Nejdůležitější ovšem zůstává snaha „respektovat univerzální jevy“ – to má v plánu jeden z producentů nového filmu o mužích a rakovině prsu. Jestli k tomuhle spěje česká kinematografie, pak ať žije Sagvan.
Irena Hejdová