Co kdyby Írán napadl Mexiko?

Nikoho zřejmě nepřekvapí, že George W. Bush ohlásil „navýšení“ počtu vojáků v Iráku, a to navzdory značné opozici vůči něčemu takovému mezi Američany a ještě silnější opozici (zcela irelevantních) Iráčanů. Provázely jej zlověstné úniky informací a prohlášení – z Washingtonu a z Bagdádu – o tom, jak Írán intervenuje v Iráku s cílem zabránit vítězství naší mise, což je cíl, který je (z definice) vznešený. Posléze se zcela vážně diskutovalo o tom, zda improvizovaná výbušná zařízení podle sériových čísel pocházejí skutečně z Íránu, a pokud ano, zda jsou stopou ke Strážcům revoluce nebo k nějaké ještě vyšší autoritě.

Stranická linie a smích

Tato „debata“ je typickou ilustrací základního principu sofistikované propagandy. V hrubých a brutálních společnostech se veřejně vyhlašuje stranická linie a tu je třeba dodržovat, jinak uvidíte. To, čemu skutečně věříte, je vaše věc a vlastně na tom pramálo záleží. Ve společnostech, v nichž stát ztratil schopnost vládnout s použitím síly, se stranická linie jednoduše předpokládá; povzbuzuje se tedy intenzivní debata, ale v mezích daných nevyřčenou doktrinální pravověrností. Hrubější z těchto dvou systémů celkem přirozeně vede k tomu, že se mu nevěří, ten sofistikovaný naopak vyvolává dojem otevřenosti a svobody, což slouží k mnohem účinnějšímu prosazení stranické linie. Ta se vůbec nezpochybňuje, vlastně se o ní vůbec nepřemýšlí, je jako vzduch, který dýcháme.

Debata o íránském vměšování do Iráku dále pokračuje, aniž by se stala terčem posměchu, a vychází z předpokladu, že USA jsou pány světa. Například v roce 1980 jsme přece nevedli debatu o tom, zda se USA vměšují do Sověty okupovaného Afghánistánu, a pochybuji, že by Pravda, která pravděpodobně pochopila absurdnost situace, vyjadřovala pobouření nad touto skutečností (kterou se američtí představitelé a naše média ani nenamáhali skrývat). Možná nacistický tisk vážně diskutoval, jestli se Spojenci vměšují do záležitostí suverénní vichistické Francie, pokud to však udělal, příčetní lidé se tehdy mohli utlouct smíchy.

V tomto případě by ale smích – je ovšem pozoruhodné, že se nikdo nesměje – nestačil, neboť obvinění Íránu jsou součástí válečného bubnování nejrůznějších výroků, které má mobilizovat podporu pro eskalaci v Iráku a pro útok na Írán, „zdroj problému“. Svět je zděšen, co se může stát. I většina obyvatel v sousedních sunnitských státech, které věru nejsou žádnými přáteli Íránu, upřednostňuje Írán s jadernými zbraněmi před vojenským zásahem proti této zemi. Z omezených informací, které máme, se zdá, že proti takovému útoku je i velká část americké vojenské a zpravodajské komunity, spolu takřka s celým světem, který se proti němu staví ještě silněji, než když Bushova vláda spolu s Blairovou Británií napadla navzdory ohromné a celosvětové lidové opozici Irák.

Třetí světová válka

Výsledky útoku na Írán mohou být strašlivé. Především, podle nedávné studie „iráckého dopadu“, kterou napsali specialisté na terorismus Peter Bergen a Paul Cruickshank s využitím vládních údajů a informací z Rand Corporation, vedla už nyní invaze do Iráku k sedminásobnému nárůstu teroru. „Íránský dopad“ by byl patrně mnohem tvrdší a trval by déle. Slova britského vojenského historika Corelliho Barnetta o tom, že „útok na Írán by v podstatě zahájil třetí světovou válku“, jsou dostatečně výmluvná.

Jaké jsou plány stále zoufalejší kliky, která se zuby nehty drží politické moci v USA? To se nedozvíme. Státní plánování tohoto druhu se v zájmu „bezpečnosti“ drží v tajnosti. Pohled na odtajněné dokumenty odhaluje, že toto zdůvodnění má smysl – ale jen pokud chápeme „bezpečnost“ tak, že znamená bezpečnost Bushovy administrativy proti domácímu nepříteli, obyvatelstvu, jehož jménem se jedná.

I kdyby klika v Bílém domě neplánovala válku, rozmisťování námořních sil, podpora separatistických hnutí a teroristických útoků v Íránu a jiné provokace mohou snadno vést k jejímu nezáměrnému vypuknutí. Rezoluce Kongresu by tomu asi stěží zabránily. Vzhledem k tomu, že umožňují výjimky z důvodů „národní bezpečnosti“, otevírají tak díry dostatečně široké na to, aby jimi proplulo několik bojových skupin letadlových lodí, které mají brzy dorazit do Perského zálivu – stačí, aby bezohledné vedení vydávalo prohlášení o blížící se zkáze (jak to předvedla Condoleezza Riceová s mraky ve tvaru hřibu nad americkými městy v roce 2002). A osnování incidentů, které „ospravedlní“ takové útoky, je osvědčenou praxí. I ta nejhorší monstra cítila potřebu podobného ospravedlnění a používala k tomu stejné nástroje: Hitlerova obrana nevinných Němců před „divokým terorem“ Poláků v roce 1939, tedy poté, co Poláci odmítli jeho prozíravé a velkorysé mírové nabídky, jsou pouze jedním z mnoha příkladů.

Íránská invaze do Kanady

Nejúčinnější způsob, jak zabránit tomu, aby Bílý dům rozhodl o zahájení války, je organizovaná lidová opozice, taková, jaká dokázala v roce 1968 dostatečně vyděsit politicko-vojenské vedení na to, aby se zdráhalo poslat více vojáků do Vietnamu – obávalo se, jak jsme se dozvěděli z Pentagon Papers, že by je mohla potřebovat pro boj proti nepokojům doma.

Íránská vláda si bezpochyby zaslouží tvrdý odsudek, a to i pro své nedávné jednání, které roznítilo krizi. Je ovšem užitečné se zamyslet nad tím, jak bychom jednali, kdyby Írán napadl a okupoval Kanadu a Mexiko a uvěznil by přitom představitele americké vlády s tím, že se podíleli na odporu proti íránské okupaci (které by se pochopitelně říkalo „osvobození“). Představme si také, že Írán rozmístil početné námořní síly v Karibiku a vystoupil by s věrohodnými hrozbami, že zahájí útok proti řadě lokalit (jaderných i jiných) v USA, pokud americká vláda okamžitě nepřeruší všechny své programy na rozvoj jaderné energie (a pokud samozřejmě nezničí všechny své jaderné zbraně). Představme si, že by se to stalo poté, co Írán již jednou v minulosti svrhl americkou vládu a nastolil místo ní zvráceného tyrana (jako to USA udělaly v Íránu roku 1953), a následně podporoval ruskou invazi do USA, která zabila miliony lidí (stejně jako USA podporovaly invazi Saddáma Husajna do Íránu, při níž zahynuly statisíce Íránců, což v poměru k počtu obyvatel odpovídá milionům Američanů). To bychom jen mlčky přihlíželi?

V tomto kontextu lze snadno porozumět poznámce předního izraelského vojenského historika Martina van Crevelda. Poté, co USA napadly Irák, protože věděly, že je bezbranný, poznamenal, že „kdyby se Íránci nepokusili získat jaderné zbraně, byli by šílení“.

Jistěže, žádná příčetná osoba nechce, aby Írán (nebo jakákoli jiná země) vyvíjel jaderné zbraně. Rozumné řešení současné krize by umožnilo Íránu vyvíjet jadernou energii, ale ne jaderné zbraně – v souladu s jeho právy podle Dohody o nešíření jaderných zbraní. Je takový výsledek přijatelný? Byl by, za jedné podmínky: že by USA a Írán byly fungujícími demokratickými společnostmi, v nichž by veřejné mínění mělo významný vliv na politické rozhodování.

Kdyby v USA byla demokracie

Jak už to tak bývá, toto řešení má převážnou podporu mezi Íránci a Američany, kteří, obecně vzato, mají na jaderné otázky stejný názor. Íránsko-americký konsensus zahrnuje úplné odstranění všech jaderných zbraní (82 % Američanů); pokud by to kvůli odporu elit nešlo, pak alespoň „zónu bez jaderných zbraní na Středním východě, která by zahrnovala jak muslimské země, tak Izrael“ (71 % Američanů). Pětasedmdesát procent Američanů dává přednost navazování lepších vztahů s Íránem před hrozbami silou. Stručně řečeno, kdyby mělo na státní politiku Íránu a USA výrazný vliv veřejné mínění, řešení krize by mohlo být na dosah ruky, spolu s mnohem dalekosáhlejším řešením globálních jaderných otázek.

Zmíněná fakta naznačují, jakým způsobem lze zabránit výbuchu současné krize a jejímu možnému přechodu k jakési třetí světové válce. Tato děsivá hrozba by mohla být odvrácena uskutečněním dobře známého návrhu: podporováním demokracie, ale tentokrát v USA, kde to je velice citelně potřeba. Podporování demokracie v USA je určitě uskutečnitelné, a ačkoli ji nemůžeme přímo podporovat v Íránu, můžeme jednat tak, abychom zlepšili podmínky odvážných reformátorů a lidí, kteří usilují právě o takovou demokratizaci. Mezi nimi jsou takoví lidé jako Saíd Hadžarian, laureátka Nobelovy ceny Širin Ebadiová a Akbar Gandži, právě tak jako ti, kteří obvykle zůstávají bezejmenní. Velmi málo je slyšet zejména o íránských dělnických aktivistech, například o vydavatelích internetového zpravodaje Iranian Workers Bulletin.

Nejlépe posílíme demokracii v Íránu ostrým přehodnocením státní politiky tak, aby odrážela veřejné mínění. To by znamenalo přestat s pravidelným vyhrožováním, které je dárečkem íránským stoupencům tvrdé linie. Tyto výhrůžky jsou ostře odsuzovány všemi Íránci, kterým leží na srdci podpora demokracie (na rozdíl od těch jejích „stoupenců“, kteří se s hesly o demokracii předvádějí na Západě a jsou vychvalováni jako velcí idealisté navzdory mnoha jasným dokladům o jejich nepřekonatelném odporu k demokracii).

Podporování demokracie v USA by mohlo mít mnohem širší důsledky. Například v Iráku by znamenalo iniciování pevně daného časového plánu stažení vojsk – v souladu s vůlí drtivé většiny Iráčanů a velké většiny Američanů. Federální rozpočtové priority by byly v podstatě obráceny naruby. Tam, kde nyní náklady rostou, jako třeba v dodatečných vojenských výdajích za vedení války v Iráku a Afghánistánu, by prudce klesly. Tam, kde se drží na stejné úrovni nebo klesají (zdravotnictví, vzdělávání, příprava na zaměstnání, podpora energetických úspor a obnovitelných energetických zdrojů, příspěvky pro veterány, financování OSN a jejích mírových operací atd.), by se prudce zvýšily. Bushovy daňové škrty pro lidi s příjmy nad 200 000 dolarů ročně by byly okamžitě zrušeny.

USA by už dávno měly státní systém zdravotní péče a odmítly by privatizovaný systém, jehož náklady na pacienta jsou ve srovnání s podobnými společnostmi dvojnásobné a některé výsledky jsou nejhorší v celém průmyslovém světě. Odmítly by to, co mnozí vnímaví pozorovatelé považují za potenciální „havárii daňového vlaku“. USA by také ratifikovaly Kjótský protokol omezující emise oxidu uhličitého a podnikly by ještě další kroky k ochraně životního prostředí. Umožnily by OSN ujmout se vedení v mezinárodních krizích, včetně Iráku. Podle průzkumů veřejného mínění se totiž většina Američanů už od dob krátce po invazi domnívala, že OSN by se měla ujmout politické transformace, ekonomické obnovy a zavedení pořádku v oné zemi.

Omezení a spravedlnost

Pokud by záleželo na veřejném mínění, USA by přijaly omezení, které Charta OSN klade na užití síly, a neplatil by konsenzus obou politických stran, že pouze tato země má právo sáhnout k násilí jako odpovědi na potenciální hrozby, ať už skutečné nebo jen domnělé, včetně těch, jež ohrožují přístup USA k trhům a zdrojům. USA by se spolu s ostatními vzdaly práva veta v Radě bezpečnosti a přijaly by názor většiny, i kdyby s ním nesouhlasily. OSN by tím bylo umožněno regulovat obchod se zbraněmi; Spojené státy by zároveň snížily objem tohoto obchodu a naléhaly by na další státy, aby učinily podobně, což by velkou měrou přispělo k poklesu počtu rozsáhlých ozbrojených konfliktů ve světě. Odpovědí na terorismus by byla diplomatická a ekonomická opatření, nikoli použití síly, v souladu se stanoviskem většiny expertů na oblast terorismu, ovšem v diametrálním rozporu se současnou politikou.

Pokud by veřejné mínění ovlivňovalo politické rozhodování, pak by USA také navázaly diplomatické vztahy s Kubou, což by prospělo obyvatelům obou zemí (a také zemědělským firmám, elektrárenským a plynárenským koncernům a dalším), místo toho, aby jako téměř jediný stát na světě (spolu s Izraelem, republikou Palau a Marshallovými ostrovy) dále uvalovala na Kubu embargo. Washington by se zapojil do širšího mezinárodního konsensu ohledně dvoustátního řešení izraelsko-palestinského konfliktu, jehož uskutečnění se (spolu s Izraelem) bránil posledních třiceti let – až na ojedinělé a dočasné výjimky – a kterému stále brání slovy, ale především činy, bez ohledu na falešná prohlášení o zájmu na diplomatickém urovnání konfliktu. Spojené státy by rovněž poskytovaly Izraeli a Palestině stejný objem pomoci a kterékoli straně, jež by odmítla mezinárodní konsensus, by byla tato pomoc pozastavena.

Přehledem dokladů k těmto tématům se zabývá má kniha Failed States (Zhroucené státy) a publikace The Foreign Policy Disconnect (Odpojení zahraniční politiky) Benjamina Pagea a Marshalla Boutona, v níž je rozsáhlým způsobem doloženo, že veřejné mínění v otázkách zahraniční (a pravděpodobně i domácí) politiky je povětšinou dlouhodobě koherentní a důsledné. Výzkumy veřejného mínění je třeba brát s rezervou, jsou však bezesporu velmi podnětné.

Podporování demokracie v USA není určitě všelék, bylo by však užitečným krokem, jak pomoci této zemi k tomu, aby se stala „odpovědným akcionářem“ v oblasti mezinárodního řádu (řečeno slovy, která se používají pro nepřátele), namísto aby byla předmětem strachu a nenávisti po celém světě. Fungující demokracie v USA je jistě hodnotná sama o sobě a je příslibem pro konstruktivní řešení mnoha současných domácích i zahraničněpolitických problémů, včetně těch, které doslova ohrožují přežití našeho druhu.

Přeložila Jarmila Soukupová.