Smyslem uměleckých cen je na nejobecnější úrovni porovnávat jednotlivé výtvory lidské kreativity a formou konkrétního určení vybírat ty nejlepší, nejkrásnější, nejsmysluplnější. Principy tak snadno uplatnitelné ve sportu, jako jsou soutěživost a zdravá konkurence fyzických a duševních schopností, se ovšem v oblasti umění plně projevit nemohou. Z tohoto úhlu pohledu zdají se všechny pokusy o poměřování uměleckých výtvorů a rozhodování o nejkvalitnějším z nich poněkud pomýlené.
Pro zvýšení pomyslné objektivity výsledku nerozhodují ve většině případů o „vítězi“ jednotlivci, ale kolektivy porotců, z jejichž kompromisního usnesení vzchází zpravidla onen jeden vyvolený. Aspoň tak se děje na většině filmových soutěžních akcí, které jsou objektem našeho zájmu. Samozřejmě je možno spekulovat o potenciální podjatosti jednotlivých rozhodčích. V případě tzv. mezinárodních porot filmových festivalů bývá často upozorňováno na profánně nacionální (široce kulturní) zájmy porotců, do hry vstupují privátní umělecké postoje, politické přesvědčení i například zcela primitivní sympatie či antipatie. Další diskutabilní položkou se v tomto případě stává pozice tzv. předsedy poroty, který mnohdy mívá určující slovo při konečném rozhodování. Mediálně snad nejdiskutovanějším usnesením poroty z posledních let bylo roku 2004 udělení hlavní ceny festivalu v Cannes snímku Fahrenheit 9/11 režiséra Michaela Moorea. Stačí jen podotknout, že předsedou tehdejší poroty byl poněkud výstřední americký režisér Quentin Tarantino a Mooreův antibushovsky laděný film získal Zlatou palmu v době kulminující předvolební prezidentské kampaně.
Jinou kategorii než festivaly s jejich přednostně prestižním, ale i komerčním statusem představují tzv. výroční ceny, udělované v jednoročních cyklech. Ta nejslavnější z nich, Oscar, prošla dlouhým a zdaleka ne nekomplikovaným vývojem, až se ustálila do dnešní podoby. Vysoký komerční a pragmatický potenciál tohoto ocenění stvrzují různé jeho národní permutace, ale třeba i ceny udělované v nevšedních filmových oblastech, jako je pornoprůmysl či ocenění pro kaskadéry.
I český film má samozřejmě svou výroční cenu, poněkud neinvenčně nazvanou Český lev (o co sympatičtěji působí ten androgynní panák s mečem a poněkud excentrickým jménem!). Co do prestiže se samozřejmě nemůže rovnat svému slavnějšímu vzoru, ale aspoň si od něj vypůjčuje některé určující principy, jako jsou oceňované kategorie či rozhodování „akademické“ obce, a v důsledku jej vlastně nepokrytě kopíruje, bohužel i se všemi negativy. Kamenem úrazu se stávají především závěrečná rozhodnutí tzv. filmové akademie, protože sítem nominací mnohdy projdou vedle snímků prvoplánově komerčních i díla s vyššími uměleckými ambicemi. Spíše než k zamyšlení nad hodnotami vítězných titulů nutí mnohý rezultát filmových akademiků k uvažování nad kritérii výběru mnohohlavé obce a nad personálním složením takto významné poroty.
V případě amerických Oscarů se jedná o zástupce (všechny!!!) filmového průmyslu sdružené v Akademii filmového umění a věd, jejichž rozhodování je zřejmě mnohdy spíše než předpoklady uměleckými určováno očekáváními ekonomickými, o čemž svědčí nikoli nepravidelná vítězství snímků diskutabilní umělecké hodnoty (jako jsou z poslední doby např. Titanic či třetí díl Pána prstenů), ale s tím větším exploatačním potenciálem.
Česká filmová akademie je z této perspektivy determinována prvkem selektivním, protože v jejím kolegiu zasedají vybraní filmoví pracovníci. S přihlédnutím k tomu, že na nevýnosném filmovém trhu je možno mluvit o nějakém finančním zhodnocení snímku jen s úsměvem, očekávali bychom objektivnější výsledky. Na menším pískovišti vstupují ovšem do hry malichernější okolnosti, jakými jsou například všeobecná známost tvůrce (Menzelův Anglický král), úspěšnost na mezinárodních festivalech (Slámovo Štěstí) či divácká oblíbenost (filmy Petra Zelenky a Davida Ondříčka). A tak se vlastně vůbec nedobíráme alespoň uspokojivého konce a stále se vracíme na počátek kruhu: Je vůbec možné/nutné udělovat umělecké ceny?
Autor je student filmové vědy na FF UP.