Černošská těla se pomalu komíhají mezi stvoly cukrové třtiny, ozývají se zvuky podobné úpění, mačety se zasekávají do okolních rostlin… Francouzský režisér Bertrand Bo­­­nello se ve filmu Zombi Child (Zombie dítě, 2019) obrátil k výrazně odlišnému pojetí nemrtvých, než jaké zpopularizoval George A. Ro­mer ve snímcích Noc oživlých mrtvol (Night of the Living Dead, 1968) či Úsvit mrtvých (Dawn of the Dead, 1978) a řada jeho pokračovatelů, vedoucí až k seriálu Živí mrtví (The Walking Dead, 2010–2022). „Mí zombíci jsou dělníci,“ říká Bonello v rozhovoru pro časopis Cineaste, když vysvětluje, že jeho film, odehrávající se zčásti v šedesátých letech na Haiti, vypráví především o otroctví a francouzském kolonialismu. Nikoli o stvůrách bažících po lidském masu. Je pravda, že už Romerovi nemrtví byli metaforou různých společenských nešvarů. Ale Bonello navazuje spíše na starší kinematografická díla, v nichž byla tato stvoření otevřeně spojována s místem svého původu, tedy s haitskými náboženskými praktikami vúdú.

Překrásné místo

První zombie ukázali americkému filmovému publiku prominentní představitelé monster Béla Lugosi a Boris Karloff. Lugosi ve snímku Bílá zombie (White Zombie, 1932) ovšem nehraje přímo nemrtvého, ale haitského kouzelníka, který ve svém mlýnu na cukrovou třtinu za pomoci magických praktik dělá z lidí zotročené služebníky. Karloff zase v hororu The Walking Dead (1936), kde ztvárnil neprávem usmrceného muže, jenž je navrácen do života, vytvořil další variaci na Frankensteinovo monstrum. Rozvíjí přitom pojetí monstra jako posmutnělé bytosti uvízlé mezi světem mrtvých a živých – což jsou motivy, na které dodnes navazují hororoví tvůrci toužící překonat žánrové stereotypy.

Nejpozoruhodnější ze zombie titulů klasického Hollywoodu je drama Jacquese Tour­neura I Walked with a Zombie (1943). Hrdinka snímku na pomezí hororu a filmu noir přijme nabídku bohatého haitského plantážníka a stane se pečovatelkou jeho nemocné ženy. Jakmile Betsy přijede na místo a seznámí se s různými místními historkami, začne idylicky vyhlížející karibský ostrov působit poněkud děsivě. Původci hrůzy ovšem nejsou karibští domorodci a jejich magie. Tourneur místo toho (překvapivě moderně) zachycuje dědictví kolonialismu – všudypřítomnou beznaděj, která dopadá na bohaté bělochy i na místní etnikum. Ostrov je vykreslený jako ráj, jehož krása je však vykoupená všudypřítomnou smrtí. Když černošský řidič líčí Betsy, že celá komunita vyrostla na obchodu s otroky, hrdinka bezelstně poznamená: „Aspoň byli odvezeni na překrásné místo.“ Řidičova odpověď „Jak říkáte“ nemůže být ironičtější.

Tourneur staví na uhrančivých scénách, v nichž nejsou místní tradice zobrazovány jako něco exotického či primitivního, spíše jako střet s neznámem, které je třeba brát vážně. Poprvé se Betsy vyděsí, když v noci potká plantážníkovu manželku, která se mlčky, bez jediného projevu mimiky, šine prostorem jako tělo bez duše. Když později obě ženy kráčejí třtinovým polem a narazí na nehybného domorodce s mrtvolně ­vypoulenýma ­očima, není situace rámována jako střet s ne­­bezpečným netvorem – jde prostě o další krok k pochopení místních poměrů. Zombie se zde zkrátka vyskytují na obou stranách společenské hierarchie.

Slyš, bílý světe

Také Bonello ve filmu Zombi Child, který byl premiérově uveden v canneské sekci Directors’ Fortnight, ukazuje zombie jako nešťastná stvoření ztracená v polích cukrové třtiny. Podobně jako Tourneur vytváří poetické obrazy prostoupené smutkem; v kritice kolonialismu je sice o dost explicitnější, ale ani u něj nenajdeme jasné hrdiny a padouchy.

Snímek vychází z příběhu „skutečné zombie“ Clairvia Narcisse – Haiťana, jenž tvrdil, že byl pomocí magie přiveden zpět k životu a následně zotročen. Bonello však začíná vyprávění Narcissovým pohřbem a pak se vydává do současné Francie, kde nebožtíkova vnučka studuje na katolické škole v lesích poblíž Paříže. Jediná černoška v kolektivu je kapku podivínka, a tak se místní parta dívek zprvu dohaduje, jestli je spíš divná, anebo „v pohodě“. Nakonec ji ale vezmou mezi sebe.

Bonellův asociativní snímek umožňuje divákům pozvolna se propadat do atmosféry Haiti i pařížské školy a přitom sleduje dva modely nesvobody. Hororové motivy se silněji projeví až v závěru, jinak jde o dílo spíše lyrické. Film zachycuje ospalé dívky, polehávající v okolí internátní školy na pečlivě posekaných trávnících a čekající na vysvobození v podobě maturity, podobnou optikou jako zotročené zombie dělníky uprostřed třtiny. Scény z internátu připomenou jiný teskně podmanivý portrét dívčího kolektivu, a sice film Petera Weira Piknik na Hanging Rock (Picnic at Hanging Rock, 1975). Avšak zatímco Weir zachovává soustředěný tón, Bonello chce také křičet – ukázat poezii, která umí být i pamfletem. Jeho počin ostatně rámuje báseň Cap’tain Zombi od haitského spisovatele Reného Depestra, jehož verš „Slyš, bílý světě, můj zombie řev“ předjímá ambivalentní vyznění filmu, který může být varováním i zoufalým voláním utiskovaných.

Mnoho otazníků

Zombi Child se pokouší propojit historii s přítomností, živé s mrtvými, realitu se snem. Vypráví v náznacích o pohnuté minulosti Haiti (včetně té nedávné, reprezentované ničivým zemětřesením v roce 2010, které připravilo o život hrdinčiny rodiče), také se však dotýká falešných přátelství či nenaplněných lásek ve světě dospívajících. Sám Bonello se řadí k linii francouzských auteurů vedoucí od Roberta Bressona přes Jeana­-Luca Godarda k Leosi Caraxovi – zkrátka k té větvi kinematografie, která touží inovativně, místy až agresivně rozvíjet filmovou řeč.

Jeho snímek je provokativní i frustrující tím, že nejde o jasně zaměřené dílo, které by po vzoru současných afroamerických filmařů typu Jordana Peelea povyšovalo horor na údernou společenskou satiru o útisku menšin. Bonello si uvědomuje, že do cizí kultury nahlíží z pozice bílého Francouze. A jsou to (navzdory mnoha formálně výrazným, silně stylizovaným scénám) spíše opatrné, rychlé vhledy. Stejně nečekaně a náhle se do filmu vlamují hororové prvky – v podobě znepokojivých, místy až lynchovských obrazů, v nichž se mísí realita a fikce. V Bonellově filmu zombie nekráčejí v tlupách, aby se zmocnily své kořisti; nejde o titul, který by nabízel jasné pointy. Nejednoznačný závěr možná nakonec zanechá v publiku až příliš otazníků, ale film si zaslouží sympatie už tím, že odmítá pracovat s jasnými koncepty dobra a zla či s tradičním pojetím dějin.