Vladimír Körner
Post bellum 1866 (Post bellum – Svíbský les), Oklamaný – Der Betrogene
Dauphin 2006, 269 s.
Šestý svazek Spisů Vladimíra Körnera přináší tři novely, které tematizují události prusko-rakouské války. Z edičního hlediska je svazek připraven důkladně, nechybějí ediční poznámky (ač nepříliš vypovídající), komentář, navíc jsou zaznamenány dobové recenze a úryvek z rozhovoru s autorem z roku 1995 s následnou reakcí V. Klause. Postihnout všechny důsledky války, to si bezpochyby žádá zvláštní zacházení se slovy a příběhy. Körnerův jazyk se snaží tuto nesdělitelnost překonat, v textech znějí nadávky, cizí slova, archaismy, poetismy, osudy jsou nazírány z mnoha perspektiv – pocity bojujících, jejich blízkých, zpětně nebo přímo in medias res. Ohledává rány na duši i na těle lidí i krajiny, zkoumá nitro jedince i dno společnosti se záměrem odkrýt a pranýřovat zločiny války. Ve všech textech ale autor postup opakuje, a to jak v oblasti klíčových témat (hrdinství x prohra, láska x zvířecí chtíč, komplex přeživšího), stylu (hyperbola, kombinace vulgarismů a zdrobnělin), tak v použití konkrétních motivů, což v důsledku vede k předvídatelnosti a strnulosti příběhu. Vnucují se otázky: Jsou-li texty variantami (první dvě), v čem tkví ona variace tématu? Nevědí-li hrdinové královéhradecké bitvy, co se svobodou, a obsedantně se vracejí zpět, nehrozí to i dílům Körnerovým?
Anna Vondřichová
Milan Hrala
Ruská moderní literatura 1890–2000
Karolinum 2007, 768 s.
Obsáhlá kniha je mimořádně propracovaným, poměrně podrobným, s odstupem podaným a odideologizovaným pohledem na století ruské moderní literatury, která prošla náročným vývojem a má světu rozhodně co nabídnout. I v dobách tuhého totalitního režimu nebo v letech revolučních a válečných vznikla celá řada děl, která můžeme řadit k pokladům světové literatury. Autor v knize nevynechal snad žádného podstatného autora či dílo. V obsáhlém úvodu navíc shrnuje předchozí vývoj ruské literatury do počátku 20. století s klíčovými jmény jako Puškin, Gogol, Turgeněv, Tolstoj, Dostojevskij nebo Čechov, provede nás pak stoletím dvacátým a skončí v devadesátých letech, která jsou již ve znamení svobody a také postmoderny, jež světu přinesla například Viktora Pelevina. Mezitím si všímá všech linií literárního vývoje. Nejdůležitějším autorům a jejich klíčovým dílům se podrobně věnuje na mnoha stránkách. Kniha tak není jen suchým výčtem jmen a děl, ale výkladem literatury na pozadí dějinného a společenského vývoje. Nikdo pro něj není nedotknutelný, Hrala se snaží být objektivní jak u velikánů typu Pasternaka nebo Solženicyna, tak u problematičtějších jmen jako Gorkij nebo Šolochov. Přitom je jeho kniha čtivá a srozumitelná, takže vedle studentů či zasvěcenějších zájemců ji uvítá i širší veřejnost. Zbývá jen doufat, že na řadu přijdou i literatury jiné.
Milan Valden
Václav Cílek
Borgesův svět
Dokořán 2007, 228 s.
Václav Cílek se ve svém nejnovějším díle ponořil do krajin literárních. Autor byl Borgesem nejprve okouzlen, poté se s ním postupně rozcházel a nakonec k němu našel znovu cestu. O tom vypovídá celá kniha – procházka řadou textů seskládaných na jednu nit. Kafka se střídá se staroindickými i homérskými eposy, barokní básníci s Babičkou, Ovidiem či Kubinem, arabské příběhy s novoplatoniky. Do textu vstupují četné historické a osobní odbočky, mnohdy groteskního charakteru (Kafka s Kubinem hovořící o zácpě). Protože autor je přírodovědec, procházíme přitom i krajinami reálnými, řešíme vztah knihy a živé přírody (jak je to v tomto ohledu právě s Borgesem?), „stejně jako otázku, zda existuje nějaké zvláštní pouto, které nás jako Středoevropany spojuje s latinskoamerickým světem“. Způsob, jakým jsou zde osudy knih a jejich autorů skládány do celkové mozaiky, nemusí být každému nutně blízký (osobně mám pocit určitého „převýznamování“), ale Borgesův svět se zabývá tématy natolik zajímavými, že ho bibliofilové ocení už z tohoto důvodu. Samotná kniha, bohatě ilustrovaná Helenou Wernischovou, je také vysloveně příjemná po stránce grafického zpracování. A nakonec to nejlepší, hra textů s texty: kniha je uzavřena seznamem Borgesových nejoblíbenějších knih.
Pavel Houser
Anthony C. Grayling
Wittgenstein
Přeložil Petr Glombíček
Dokořán 2007, 143 s.
Nakladatelství Dokořán svěřilo překlad knihy profesora filosofie na Birkbeck College Petru Glombíčkovi, což byl promyšlený tah. Oikoymenh totiž chystá nový překlad Wittgensteinova raného spisu Tractatus logico-philosophicus právě od něj. Glombíček se ve svém překladu Graylingovy knihy neváže na překlad Jiřího Fialy z roku 1993, ale cituje již ze svého. Pro srovnání první věta Tractatu: „Svět je všechno, co fakticky je.“ (Fiala); „Svět je vše, co je prostě tak.“ (Glombíček). Vzniká tak pozoruhodná možnost srovnání dvou českých interpretací. Kromě toho je Graylingova kniha vydatným a navzdory zařazení do edice Průvodce pro každého poměrně náročným uvedením do Wittgensteinovy filosofie i jejím kritickým zhodnocením. Pro ty, kteří neznají kontext, do něhož Wittgensteinovo dílo vstupovalo či z něhož vyrůstalo, je načrtnut solidní exkurs do notace logického zápisu i výrokového kalkulu a zejména je zasazeno do souvislostí s dílem Gottloba Frega a Bertranda Russella. Je zde i raná recepce filosofova díla Vídeňským kroužkem a další kapitoly jsou věnovány jeho pozdní tvorbě a jejímu vlivu zejména na analytickou filosofii. Graylingovu knihu i chystaný Glombíčkův překlad Tractatu lze chápat jako splátku dluhu, protože na rozdíl od Slovenska, kde vycházejí Wittgensteinovy vybrané spisy i sekundární literatura k němu, je u nás dílo tohoto filosofa prezentováno roztříštěně a nesoustavně.
Michal Janata
Lucie Olivová
Klenoty čínské literatury
Portál 2006, 269 s.
Po nepříliš rozsáhlé a nízkonákladové antologii Nejkrásnější díla literatury staré Číny vydala loni Lucie Olivová antologii druhou. V knize jsou zastoupeny texty, jejichž originály vznikaly v obrovském rozmezí – přibližně od 11. století př. n. l. až do 20. století; na stránkách se přitom setkává také několik generací českých překladatelů: od B. Mathesia přes J. Průška a O. Krále až k J. Hrubému a D. Uhrovi. Kniha obsahuje jak díla u nás již publikovaná, tak překlady dosud nezveřejněné. Během dlouhého, nepřetržitého vývoje se v čínském písemnictví ustavilo velké množství žánrů – v antologii jsou tak zastoupeny román, drama, novela, poezie, eseje; zařazeny jsou rovněž texty filosofické, náboženské či historické. Vzhledem k tomu, že v češtině dosud neexistují souhrnné a do 20. století dovedené dějiny čínské literatury, zbývá jen litovat, že komentáře v knize nejsou obsáhlejší (skvělé Dějiny čínského myšlení, jež u nás vyšly v roce 2006, se krásné literatury týkají jen okrajově).
Jan Lukavec
Greg Watts
Dělník na vinici – portrét papeže Benedikta XVI.
Přeložila Marcela Koupilová
Karmelitánské nakladatelství 2006, 96 s.
V edici Osudy vydalo Karmelitánské nakladatelství již téměř tři desítky publikací. Pro ty, kteří se zabývají skutky často mediálně nepříliš známých lidí, je nevelký rozsah adekvátní k poskytnutí základních informací a zásadního sdělení. Portrét papeže Benedikta XVI. však patří do té linie, která operuje s osobnostmi natolik významnými (a tedy i mediálně sledovanými), že Greg Watts může podat jen letmý pohled (bohužel v jeho případě dost subjektivní) na jeho život. Sto stran zde pojalo nejen cestu Josepha Ratzingera ke kněžství a od kněžství až na papežskou stolici, ale také jeho názory na zásadní témata, jež hýbou (resp. otřásají) katolickou církví. Watts dokonce nabízí i jakýsi náznak historického kontextu (např. druhý vatikánský koncil), vše je však zjednodušené, vytrácí se jakákoliv možnost podat protichůdné názory na danou problematiku, více konfrontovat papežovy názory (a de facto je i obhájit). Jeho publikace je tak vhodná pro ty, kteří se o současném papeži chtějí dozvědět alespoň něco, hlubší reflexe se zde ale nedočkáme.
Lukáš Gregor
Jeho Svatost dalajlama XIV
Dobré srdce – buddhistický pohled na Ježíšovo učení
Přeložil Alexandr Neuman
DharmaGaia 2006, 217 s.
V knize nenajdeme systematický výklad na téma dané názvem, ale spontánní dalajlamovy komentáře k vybraným pasážím z evangelií, jež Jeho Svatost přednesla v Londýně na Semináři Johna Maina – diskusním a přednáškovém setkání, jež každoročně pořádá Světové společenství pro křesťanskou meditaci. Dalajlama přijal pozvání s tím, že toho o evangeliích ví pramálo – tím působivější pak samozřejmě může být jeho citlivý a chápavý rozbor těchto textů, jakož i pohotové reakce na dotazy z publika, jež jsou v knize rovněž prezentovány. Nejčastějším tématem diskusí samozřejmě byly paralely mezi křesťanským a buddhistickým učením, jež často vedou k názoru, že jde pouze o dvě cesty k dosažení téhož. Dalajlama však tento názor zcela nesdílí, často upozorňuje na rozdílnosti, jež je třeba respektovat, neboť vytvářejí charakteristické rysy každého náboženství. Na druhé straně však připouští, že ačkoli křesťanská a buddhistická metafyzická hlediska jsou si vzdálená, obě mohou vést k formování duchovně a eticky vyspělých lidských bytostí. Co víc si lze přát…
Blanka Kostřicová
Jiří Horák
Říjen v Carlsbadu
Jaroslava Jiskrová – Máj 2007, 315 s.
Jiří Horák (1940–2004) byl především scenárista a dramaturg, avšak můžeme jej znát i jako prozaika, autora populární publikace o kvantové fyzice, kritika či vynálezce. Kniha nyní představuje také jeho rozhlasovou dramatiku, většinou jde o texty v tomto médiu nastudované. Výbor z Horákovy tvorby pro rozhlas přináší deset her (dvě z nich jako torza), které dokládají autorův zájem o analogii dějin s časem vzniku děl. Ať už se totiž jedná o kostnický proces, předcházející upálení Jeronýma Pražského (Mistr Jeroným), o „záznam“ přelíčení s Karlem Havlíčkem (Přelíčení s občanem Havlíčkem), o specifickou reflexi vypálení Lidic (Očitý svědek), o okolnosti vzniku karlovarského portrétu ruského cara od Jana Kupeckého (Říjen v Carlsbadu), o vrcholná léta Galilea Galileiho nahlížená jeho dcerou (Dcera hříchu) či o poslední měsíce života nadějné mladé herečky Jarmily Horákové (Poslední role), všechny hry zobrazují historické momenty, v nichž se jedinec střetá s mocí. Tato snaha se zpětně ukazuje i jako úskalí děl – s výjimkou Poslední role a Očitého svědka spíše průměrných a částečně i poplatných době svého vzniku.
Lenka Jungmannová
Ingo Schulze
Handy – Dreizehn Geschichten in alter Manier (Gebundene Ausgabe)
Berlin Verlag 2007, 280 s.
Ingo Schulze patří v současné době k nejznámějším zástupcům německé literatury. Proslavil se už svou prvotinou 33 okamžiků štěstí (33 Augenblicke des Glücks, 1995), neméně úspěšné byly i Obyčejný storky (Simple Storys, 1998, česky 2003). Po dlouho očekávaném románu Nové životy (Neue Leben, 2005) se vrátil k povídkové formě, která mu, jak se zdá, svědčí nejlépe. Kniha s titulem „Handy, 13 přiběhů po starém způsobu“ se dočkala zaslouženého ocenění čtenářů i kritiky a vynesla autorovi Cenu Lipského knižního veletrhu. Schulze vypráví příběhy svých hrdinů jednoduchou formou, přímočaře, bez jakékoli moderní stylizovanosti – prostě po starém způsobu. Někdy sáhne ke zpestření, jako například u příběhu z Estonska, kde je hlavní hrdina-spisovatel účastníkem lovu na medvědy. Protože však v estonských lesích už žádní medvědi nežijí, je svědkem toho, jak finští lovci prohánějí medvěda na kole – jde se totiž o cirkusového „vysloužilce“. Nejsilnější texty Ingo Schulzeho jsou ty, v nichž zachytil – jemu dobře známé – terotorium východního Německa a osudy jeho obyvatel. Život a literatura se v jeho textech prolínají, někdy je hranice mezi nimi jen velmi tenká.
Eva Vondálová
Daniel Clowes
Ice Haven
Jonathan Cape 2005, 89 s.
„Zatímco próza směřuje k vnitřnímu prožitku, který se uskutečňuje v čtenářově mysli, a film k prožitku vnějšímu, jako prožívanému obrazu, komiks, jenž zahrnuje jak vnitřní prožitek psaného slova, tak fyzičnost obrazu, nejblíže kopíruje skutečnou přirozenost lidské mysli a boj mezi vlastní sebedefinicí a fyzickou ‚realitou‘,“ říká komiksový kritik Harry Naybors, jeden z obyvatel městečka Ice Haven, jenž se pokouší popsat komiks jako médium a v závěru knihy osvětlit, jak soukromý život Daniela Clowese souvisí s jeho tvorbou. Clowes tu sleduje několik postav, které vlastně definují prostor amerického maloměsta. Nedoceněný básník nás nejprve uvede do historie Ice Havenu a nezapomene podotknout, že právě jeho tvorba jednou tuhle výspu světa proslaví. Poté se seznamujeme s místními dětmi – existenciálně filosofujícím Charlesem a jeho nihilistickým kamarádem Carmichaelem. Následuje naivně zamilovaná sedmnáctiletá Violet, dcera ženy, která si přes internet najde muže (Charlesova otce). Další postavou je Vida, nadějná spisovatelka, snažící se prorazit se svými deníky-časopisy (které však nikdo nekupuje), a nakonec znuděná manželská dvojice detektivů, vyšetřující zmizení autistického Davida. Z útržků osudů těchto postav, které se v knize míjejí, se před čtenářem skládá prostor nesplněných snů, osamělosti a především autorovy ironie. „Jsou kritici skutečně jako ovádi?“ ptá se na závěr Naybors.
Jiří G. Růžička