V Brně proběhl Protestfest – série happeningů a velké shromáždění, které navazuje na brněnské street parties, konané od roku 1999. Sám název akce vyvolává pochyby a stále tytéž otázky novinářů: Protestovat? A proti čemu vlastně? Letos organizátoři a organizátorky poskytli odpověď. Podnik byl namířen proti zbrojařskému veletrhu IDET, americkému radaru v ČR a chystanému summitu G8 v Německu. Různorodost vybraných témat spojených s mocí, útlakem a militarismem ale dává najevo, že Protestfest zůstal tím, čím byl dosud. Jde o oslavu protestu či protestnosti. Oslavovat hodnotu protestního stanoviska je přece víc než záslužné. Dvojnásob to platí nyní a v Česku, kde sice začínají vznikat rozsáhlejší celospolečenské protestní iniciativy, zároveň zde ale stále působí silná tradice neangažovanosti, nevyjadřování se a pokud možno i nezaujímání vlastních stanovisek. Proto: víc Protestfestů!
Ondřej Slačálek
V A2 č. 31/2006 Tomáš Vokáč upozornil na progresivní mladé divadlo Letí a text končil nadějeplnou větou: Uvidíme, co ještě spolek, zabývající se uváděním nových her, dokáže. Neuběhl ani rok a Letí oznámilo, že pozastavuje svou činnost. Svůj dočasný zánik vysvětluje zcela logicky – získalo sice grant od ministerstva kultury i od pražského magistrátu, peníze však, vinou politických změn a jiných nejasností, na účet divadla po několika měsících stále nedorazily. Jelikož divadlo funguje převážně z těchto zdrojů, bojuje nyní o holé přežití. V takové situaci lze jen obtížně tvořit (scénické čtení hry Španělské ptáčky ostatně vypadalo jako agónie). Nepředpokládám, že Letí zmizí definitivně; úředníci se snad probudí, peníze pošlou a spolek obnoví činnost, v každém případě však jeho počínání potvrzuje ústřední problém české divadelní alternativy: tristní způsob financování. Pokud úředníci, kteří milostivě rozdávají granty z veřejných zdrojů, konečně nezačnou fungovat, můžeme celou alternativu rovnou odpískat. Letí je jenom jedno divadlo za všechny, které se prostě rozhodlo, že to trpět nehodlá.
Marta Ljubková
Může se zdát, že se o tom v novinách píše pořád totéž. Nedá se ale nic jiného dělat. Žalobkyně Antonie Zelená, jež měla na starosti případ vyšetřování čtveřice těžkooděnců, kteří předloni na technoparty CzechTek bili ležícího mladíka, opět zamítla stížnost zástupců postiženého technaře. Vyšetřování policejního násilí bylo tak již počtvrté ukončeno se stejným závěrem. Jak ve zprávě o tomto případu připomněly 11. 5. 2007 HN, známé dokumentární záběry ani dvojí intervence nejvyšší státní zástupkyně Renáty Vesecké spravedlnosti nepomohly. Řádění policistů pokryl posudek expertů z Policejní akademie. Nezávislý posudek plzeňská státní zástupkyně odmítla. Případ tedy končí stejně jako 130 dalších trestních oznámení v souvislosti se zásahem proti CzechTeku. Nikdo potrestán nebude. Ani v případě, kdy policisté prorazili plíci slečně Krátké. Ta navíc podle rozhodnutí ministerstva vnitra z konce dubna nedostane odškodné ani se nedočká omluvy. Na neexistenci nezávislého a nestranného vyšetřování upozorňuje i Amnesty International. Ale jako by se nic nedělo. Zřízení nezávislého orgánu, který měl nahradit nefungující Inspekci MV a o němž stávající ministr ještě nedávno hovořil, se ztrácí v mlhách. A jak říká David Čermák, aktivista, který se pokoušel organizovat protesty proti policejnímu zásahu: „Po těchto zkušenostech si lidé příště před ministerstvo vnitra zřejmě přinesou kameny.“ To je ovšem v situaci, kdy slova a právo nestačí, ještě mírná reakce.
Filip Pospíšil
Kdo si stěžoval na české povolební tahanice, měl by se podívat do Bělehradu. Na podzim proběhly v Srbsku volby, jimž snad vůbec poprvé nedominoval nacionalismus či vypjaté vlastenectví. Jenže i přesto je politická scéna prakticky zablokovaná. Zákony – včetně novely rozpočtového –, nutné k přijetí prozatímního rozpočtu, podle něhož se hospodářství nyní řídí, se hromadí ve frontě už více než půl roku. Nejsou jmenováni členové Ústavního soudu, guvernér Národní banky ani ombudsman. Parlament nejednal o plánu Martiho Ahtisaariho o statusu Kosova, ačkoli se k tomu sám zavázal zvláštní rezolucí. V zemi stále úřaduje předvolební premiér Vojislav Koštunica, vůdce umírněně nacionalistické Demokratické strany Srbska (DSS), jehož jednání o nové vládě s Demokratickou stranou (DS) troskotají už měsíce na tom, že se DSS nechce vzdát postu premiéra ve prospěch silnější DS, která už obsadila funkci prezidenta a nárokovala si také vedení parlamentu. Proto DSS raději pomohla do postu šéfa sněmovny ultranacionalistovi Tomislavu Nikolićovi, vůdci Srbské radikální strany, vůbec nejsilnější partaje. Tři proevropské demokratické strany nové vedení parlamentu bojkotují. Nikolić naznačil, že strany, které mu pomohly do křesla, mohou teoreticky vyhlásit mimořádný stav. Tím by se Koštunicova vláda stala řádnou a k tomu získala dodatečné pravomoci. K tomu ale asi nakonec nedojde. Krátce po zvolení Nikoliće doběhla i lhůta pro sestavení vlády a na řadě jsou předčasné volby – a DSS nepochybně doufá, že nyní sebere nějaké hlasy radikálům a konečně tak předstihne DS.
Filip Tesař