Situace na Blízkém východě byla začátkem května v arabských médiích mírně zastíněna událostmi ve Francii, kde se rozhodovalo o nástupci Jacquese Chiraka v prezidentském úřadě. Událost, která ovlivní životy milionů Francouzů, se podle arabských novinářů bezpochyby dotkne i vývoje na Blízkém východě. Egyptský deník al-Ahrám pak v neděli 6. května ve svém úvodníku shrnul, co lze čekat od vítězství pravicového kandidáta Nicolase Sarkozyho. V článku s názvem „Francie a Sarkozy. Nová etapa“ se autoři nejprve zastavili u hlavních důvodů Sarkozyho vítězství. Tím měla být především touha Francouzů po provedení hospodářských reforem, které by měly vést k nastartování rychlejšího růstu ekonomiky a ke snížení nezaměstnanosti.
Titíž Francouzi, upozorňuje list, však volili nejenom nutné reformy, ale i muže, který coby ministr vnitra proslul svým rázným přístupem k problému imigrantů (zejména původem z Afriky a z arabských zemí) a jimi obývaných předměstí. Obě věci navíc nejsou podle al-Ahrámu v protikladu, neboť mnozí „domorodci“ považují imigranty za jednu z příčin rostoucí nezaměstnanosti rodilých Francouzů.
Úvodník se samozřejmě zastavil i možného posunu ve francouzské zahraniční politice. Ta byla tradičně velmi umírněná ve vztahu k Arabům, kteří většinou udržovali s Francií nadstandardní politické i kulturní vztahy. Al-Ahrám přitom předpokládá pouze mírný odklon od dosavadní linie zahraniční politiky Paříže. Připomíná totiž, že Sarkozy se sice veřejně označil za přítele Američanů a neváhal ani vyjádřit podporu židovskému státu, na druhé straně ale mluvil i o svém přátelském postoji k Arabům a je i zastáncem vzniku samostatného Palestinského státu.
Brigády Az ad-dína Kassáma, ozbrojené křídlo palestinského hnutí Hamás, porušily na konci dubna příměří, když vypálily několik raket na území Izraele. Podle článku Abd al-bárího Atwána se to dalo čekat. Jeho text, který 26. dubna pod názvem „Krach příměří. Spása Hamásu“ zveřejnil deník Al-quds al-arabí (Arabský Jeruzalém), je rozborem příčin neúspěchu politického řešení vleklé krize na palestinských územích. Podle autora se příměří zhroutilo poté, co Hnutí islámského odporu (Hamás) nedostalo odpovídající kompenzace za své ústupky. Tato výtka se přitom týká nejenom Izraele, ale i takzvaných umírněných z řad Palestinců, zejména samotného prezidenta Mahmúda Abbáse. Ten nerezignoval na svou snahu o ovládnutí bezpečnostních složek. Bezprostředně poté, co byla vytvořena vláda národní jednoty, vzešlá z dohod v Saúdské Arábii, jmenoval vrchním velitelem všech bezpečnostních sil svého muže Muhammada Dahlána. Hamás, který již během jednání pod nátlakem rezignoval na všechna klíčová ministerstva, se tak podle Atwána ocitl v podobné situaci jako Núrí Málikí v Iráku, „který je zodpovědný za bezpečnostní otázky, aniž by měl kontrolu nad bezpečnostními silami ve své zemi“. Krach příměří v Palestině by měl být podle autora varováním jak pro palestinské přívržence Mahmúda Abbáse, tak pro arogantní Izraelce od Olmerta přes Peretze až k Netanjahúovi.
Tradičně se velké pozornosti těšily francouzské volby i v bývalých severoafrických koloniích. Hlavním tématem alžírských komentátorů byly obavy z vítězství Sarkozyho s ohledem na jeho očekávaný tvrdý postoj vůči komunitě muslimských imigrantů. Reakce nejčtenějšího alžírského deníku al-Chabar na vítězství kandidáta pravicového Sdružení pro lidové hnutí se však nesla v poněkud jiném duchu. Autor Larbí Zawák se zaměřil mnohem spíše na kritiku domácího režimu. Podle něj je dobře, že se francouzské prezidentské volby konaly jen v těsném předstihu před alžírskými parlamentními volbami. Příjemné to ovšem údajně nemůže být pro představitele zdejšího režimu. Alžířané totiž budou moci lépe srovnat své vlastní politické poměry s úrovní volebního klání ve vyspělé demokracii.
I přesto, že prezidentská kampaň ve Francii byla velmi tvrdá až osobní, jednalo se podle Larbího Zawáka stále o souboj dvou politických programů. Na jižní straně Středomoří však žádný konkrétní program nabízející cestu z krize neexistuje. Kandidáti v předvolební kampani se tak omezují spíše na výzvy k samotné volební účasti. Ta bývá většinou velmi nízká a podkopává už tak velmi malou důvěru ve volené instituce a v samotný režim.
Svého prezidenta hledá rovněž Turecko. „Kdyby se Atatürk dožil dnešních dnů, musel by zemřít žalem,“ zahájil sugestivně svůj článek ze 7. května v deníku al-Haját Muhammad Mubárak. Podle něj se současná krize v Turecku podobá spíše poměrům v Byzantské říši. Armáda hrozí přímou intervencí vlastně jen proto, že by se prezidentem muslimské země měl stát muž, jehož žena zahaluje své vlasy islámským závojem podobně jako celá třetina tureckých žen. Podle autora se musí nutně nabízet otázka, co je větším nebezpečím pro tureckou demokracii – zda umírnění islamisté, respektující pravidla volebního boje, či zkorumpovaný sekularismus, držící se u moci pomocí zbraní. Nástupu islamistů podle něj v Turecku stejně není možné zabránit, protože jejich zvyšující se popularita má své hluboké společenské příčiny. O účelnosti vojenského puče by tak šlo směle pochybovat. Muhammad Mubárak si rovněž povšiml bezmocného postoje Evropy, která má sice strach z vlády islamistů v muslimském světě, ale na druhé straně odmítá armádní zásahy do politiky.
V jordánském Ammánu se na přelomu dubna a května konal mezinárodní kritický kongres, kterého se zúčastnilo na čtyřicet představitelů z arabských akademických institucí. O kongresu informoval panarabský deník az-Zaman. Tématem setkání byl především přístup arabské filosofie a literární kritiky k soudobým teoriím formulovaným na Západě. Podle účastníků by měla arabská odborná veřejnost přijmout mechanismy, které by zajistily možnost recepce těchto nových přístupů a teorií. Za hlavní výzvu byla přitom označena nutnost přijetí závazné terminologie v arabském jazyce a další rozvoj výzkumných a vzdělávacích institucí. Součástí kongresu byly i workshopy na témata jako „arabský literární styl – jeho původ a rozvoj“, „komparativní přístupy při studiu jazyka a literatury“ či „stará arabská kritika“.
Z arabského tisku vybíral Zdeněk Beránek.