Po rozpadu Sovětského svazu se Ukrajinci v zřejmé emancipační snaze hlásí ke každému umělci, který se na Ukrajině narodil nebo tu trávil alespoň část svého tvůrčího života (v Kyjevě tak můžeme objevit třeba muzeum místního rodáka Michaila Bulgakova). Ruský živel je však na Ukrajině stále přítomen, což se odráží i v kyjevském divadle. Takže Národní akademické divadlo ruského dramatu není na tamější divadelní mapě ničím mimořádným. Ostatně samotný Kyjev, v současné době plný (prý placených) demonstrantů, je i politicky spíše proruský, tedy v pomyslném duelu premiér Janukovyč vs. prezident Juščenko na straně premiéra. Rusky se zde domluvíte bez problémů.
Národní akademické divadlo opery a baletu Ukrajiny T. G. Ševčenka je rozlehlá budova s honosnými zlatými interiéry. Hraje především baletní a operní klasiku, třeba balet Sergeje Prokofjeva Romeo a Julie nebo Pucciniho Tosku. Případně komickou operetu Záporožec za Dunajem ukrajinského skladatele Gulaka-Artemovského, v roce 1953 zfilmovanou (samozřejmě jako sovětský film) s umělci právě z ukrajinské národní opery a baletu.
Ruští a ukrajinští tanečníci jsou pojem, mnoho jich působí také v baletních souborech po celém Česku. Na takové odchody dále na západ kyjevský Národní balet tvrdě doplatil. Moje velké očekávání skončilo trpkou ztrátou iluzí. Divadelní program se sice hemží národními nebo zasloužilými umělci a umělkyněmi, laureáty a laureátkami rozličných cen, ale výsledek, který vidíme na jevišti, je průměrný. Na první pohled zarazí neinvenční malovaná scéna, která se téměř nemění. Tanečně mě zaujala snad jen představitelka Julie Katěrina Kucharová, křehká baletka, která ladně a zlehka tančí na špičkách a při zvedačkách je skutečně jako pírko. Vedle nevzrušivých výkonů a ne zrovna strhující režie a choreografie tu najdeme iritující gestickou machu a až do směšnosti přehnaný patos. Nové jsou však dva interpretační posuny: když se Julie odmítne provdat za rodiči vybraného ženicha, otec ji nevybíravě zbije. Žádné domluvy, ale explicitní domácí násilí. Druhým posunem, který však působí spíše interpretační chaos, je pravoslavný kněz, který Romea s Julií oddává. Nic jiného však přenosu do pravoslavného duchovního prostoru nenasvědčuje. Vzniká tak jakýsi podivný hybrid a diváci mohou uvažovat, kde se pravoslavný kněz vzal v notoricky katolické Veroně. Inu, kde se vzal, tu se vzal...
U Tosky se situace opakovala. Výprava a režie vypadají, jako by tvůrci zaspali minimálně sto let vývoje nejen operní režie a divadelní scénografie. Vizuálně si tak diváci užili jakési reziduum realistického divadla. A ač nejsem odbornice na operu, dovolím si navíc soudit, že zpěváci – přes svoji v programu proklamovanou zasloužilost – nedisponovali ani nijak zvlášť zajímavými hlasy. Navzdory katolickému kostýmování se duchovní v Tosce zásadně křižují zprava doleva, pravoslavně, což už lze opravdu považovat za nedůslednost či režijní chybu. Obě představení však diváci ocenili bouřlivým potleskem. Tentokrát ale bohužel platí, že síla potlesku není měřítkem kvality.
Příště už budu o něco chytřejší. Ponořím se do víru menších a činoherních divadel. Národní akademické divadlo opery a baletu Ukrajiny T. G. Ševčenka sice můžeme vnímat jako reprezentativní scénu (kterou také navštěvují turisté, stejně jako naši operu nebo balet), umělecky však zde nelze čekat žádné divadelní zázraky.
Jana Bohutínská, Kyjev