Georges Simenon
Maigret a inspektor Protiva a další příběhy
Přeložila Jarmila Fialová
Garamond 2007, 188 s.
Můžeme bez nadsázky říct, že Maigret je pojem. Křestním jménem mu neříká ani vlastní žena, ale všichni víme, že tento charismatický Francouz hodně kouří, moc nemluví a vypořádat se i s tou nejzapeklitější záhadou je pro něj hračka. Všechny čtyři příběhy svazku jsou však spíše než popisem zločinu psychologickými črtami na malé ploše. Nečekejte ,,střílečky“ ani ,,honičky“, většina akce se odehrává uvnitř mysli hlavních postav – komisaře, svědků či pachatelů. Přitom je ale zachováno napětí a spád děje, protože pochopit motiv zločinu a vžít se do jeho pachatelů představuje o mnoho větší námahu než si jen prohlížet zkrvavené tělo. To platí i o stylu Georgese Simenona (1903–1989), jednoho z nejplodnějších autorů detektivek minulého století. Vystihl ovzduší pařížského mikrosvěta, ale i charaktery jeho obyvatel, čímž se událost vraždy odsunula zčásti na vedlejší kolej. Simenon píše úsporně, text je složen z myšlenek komisaře Maigreta, úryvků promluv postav a nikdy není zbytečně dramatický. Velkou roli v jeho příběhu tvoří smysly a jejich vztah k venkovnímu prostředí. Horko, zima, déšť, tma či chuť mají svůj význam, a nelze je proto zanedbávat (mj. doporučujeme zásobu jídla a vína k povídce třetí). Povídky komorního rázu, určené jistě nejen pro vášnivé čtenáře detektivek, vydává Garamond.
Anna Vondřichová
Michal Viewegh
Andělé všedního dne
Druhé město 2007, 124 s.
Je to dobrá zpráva. Oblíbená česká instantní literatura si udržuje slušnou kvalitu, vkusné provedení a české mainstreamové filmaře bude až do smrti zaměstnávat neškodnými náměty. Michal Viewegh se na rozdíl od svých následovníků Miloše Urbana či Jaromíra Rudiše dopracoval k nejčistší, energeticky úsporné formě psaní bez pokusů o myšlenkový výkon a své dávné boje s takzvanými intelektuály již dnes nemá zapotřebí. Umí čím dál lépe načrtnout typ postavy na několika řádcích (učitelka má hodinu o Máchovi, citují se bělavé páry), naznačit její vnitřní nepokoj (hledání díry na punčoše), zafilosofovat o jejím zklamání životem (kdysi chodila po kolejích a nosila minisukni, dnes hořce telefonuje do rádia) a politovat ji (syn se oženil). To vše nemnoha důvěrně známými, nepřetěžovanými slovními obraty. V pozadí číhá předem oznámená smrt. Postupy a náměty světové literatury se vždy stávaly majetkem lidové tvorby a ve spotřebních textech leckdy vtipně mutovaly. Zde mutují značně nudně, ale co se dá dělat, jaká poptávka, tací andělé.
Libuše Bělunková
Jan Sojka
Podzimní lidé
Votobia 2006, 106 s.
Svět vypravěče Štěpána je světem temným a neklidným. Společně s dalšími podzimními lidmi (svými přáteli) bloudí, tápe a bilancuje osamocen nejen v anonymním městě, ale především v krajinách duše. Ztrácí se v bezčasí neplodného zevlování po hospodách, ženských bytech a nočních ulicích. Díky glosování nostalgicky-cynického Štěpána poznáváme i jiné postavy. Postavy nerozhodné, uvězněné ve vlastních pochybnostech. Každá z nich si řeší nějaký svůj osobní problém – mezilidské vztahy, nemožnost komunikace s druhými, vztah k rodině. Kniha je rozdělena do šesti volně navazujících minipříběhů, kde nás vypravěč postupně seznamuje se všemi svými přáteli. Jako leitmotiv se objevuje nemožnost seberealizace, touha po sblížení, útěk do samoty před dusivou přítomností. Vše je obaleno ranním alkoholovým oparem a nepříjemným vystřízlivěním. Zdá se, že zachycený svět nestojí za nic. Ale pozor! V tom tkví patrně past na čtenáře, sugerovat mu „tragický pocit života“. Autor totiž předkládá převážně situace mezní – smrt otce, pokus o sebevraždu, nevěru. V textu se objevují nápaditá metaforická vyjádření („v lahvi zbývala sotva čtvrtinka vína. Korkový koráb bloudil rudým mořem nazdařbůh.“), ovšem stejně tak řada kýčovitých, rádoby moudrých citátů a klišé. Ve druhé části knihy vypravěč střídá polohy, narace přechází plynule z ich-formy do er-formy a zpět.
Monika Krajčovičová
Markéta Hejkalová
Fin Mika Waltari – doba, život a knihy světoznámého spisovatele
Hejkal 2007, 200 s.
Příští rok uplyne sto let od narození finského spisovatele Miky Waltariho. Při této příležitosti připravila jeho česká překladatelka a vydavatelka Markéta Hejkalová knihu, která českým čtenářům přibližuje osobnost oblíbeného autora detektivek a historických románů. Hejkalová je znalkyní Waltariho díla, do češtiny již přeložila několik jeho knih, a tak je nasnadě, že má o jeho osobnosti co říct. Ve Finsku se navíc setkala s Waltariho dcerou a získala od ní mnoho doposud nepublikovaných informací o životě a soukromí ve světě určitě nejznámějšího finského spisovatele. Na celkem malém prostoru dvou set stran se jí pak podařilo načrtnout Waltariho osobnost z několika pohledů. Kromě jeho života a díla totiž představuje čtenářům také historii Finska dvacátého století, období mnoha zvratů a proměn rozlohou velkého, ale počtem obyvatel malinkého státu. Historické události zasahovaly i do spisovatelova života a jeho láska k vlasti se přímo či nepřímo odráží v mnoha jeho dílech. Hejkalová autora představuje nejen jako spisovatele, pro něhož byla jeho práce vším a který se nejvíce bál toho, že už nikdy nic nenapíše, ale také jako muže, který byl své ženě mnohokrát nevěrný, jenž měl problémy s alkoholem a také s psychickou nemocí, která ho provázela až do konce života. Součástí knihy je obrazový materiál, obsahující fotografie z Waltariho soukromí, a přehled jeho do češtiny přeložených děl.
Milan Souček
Michal Cihlář, Veronika Richterová
Kambodža v detailech
Gallery 2006, 336 s.
Kniha Kambodža v detailech je neobyčejný cestopis, který nezapře bohatou výtvarnou praxi svých autorů. Michal Cihlář platí za jednoho z nejnadanějších českých grafiků (jeho osobité linoryty tvoří grafickou prezentaci pražské zoo), Cihlářova manželka Veronika Richterová se věnuje technice PET-artu (tvorbě objektů z PET lahví). Jejich portrét Kambodže je rozložen do 1444 fotografií, z nichž každá přináší novou informaci a které dohromady tvoří přebohatý a nekonvenční obraz této země. Velké reprezentativní celky turistických fotografií jsou nahrazeny titěrnými, a přesto výmluvnými detaily. Fotografie znetvořených a upracovaných nohou místních obyvatel jsou prokládány snímky rozpadajících se kamenných chrámových soch – tyto zdánlivě nepostřehnutelné detaily vypovídají o zbědovanosti a temné minulosti celé země více než cokoliv jiného. Svou výtvarnou praxi přiznávají autoři množstvím fotografií nápisů, billboardů či osvětových cedulí, které jsou provedeny v typickém místním amatérském stylu, jakémsi insitním kambodžském pop-artu. Při pomalém prohlížení knihy plynou čtenáři před očima desítky a stovky momentek, které se postupně skládají v jedno velké, emocionálně i umělecky silné encyklopedické heslo s názvem „Kambodža“. Kambodža v detailech je výjimečnou knihou, intimním obrazem jedné nešťastné, a přesto krásné země a jedním z velkých uměleckých počinů loňského roku.
Jan Jílek
Lenka Karfíková
Čas a řeč
Oikoymenh 2007, 214 s.
Zatímco obě autorčiny Studie z patristiky a scholastiky lze považovat za minuciózní a poučené historicko-filosofické statě, sborníkem článků s názvem Čas a řeč vstupuje Lenka Karfíková na půdu filosofie. Zejména úvodní Čas a řeč není jen výkladem Augustinova díla, ale i tematizací vztahu řeči a času zejména s odkazy na výklad Paula Ricoeura. Nové a originální na této studii je, že autorka spojila Augustinovo pojednání z jedenácté knihy Vyznání s pojetím mysli a paměti z pojednání O Trojici a se znakovým pojetím řeči v Augustinově spise O učiteli. Svorníkem souvztažnosti času a řeči je zde sebevztah ducha. Karfíková na řadě míst překračuje historicko-filosofický výklad a podává vlastní řešení. Na úvodní a podle mne nejlepší stať celé knihy navazuje srovnání Augustinova pojetí času s Plótinovým, úvaha o adekvačním a relačním pojetí pravdy u Augustina, Augustinova polemika s platónskou démonologií, srovnání vztahu jmen a věcí u Eunomia z Kyziku a Řehoře z Nyssy, jehož součástí je překlad části Řehořova spisu Contra Eunomium. Poslední dvě kapitoly jsou věnovány středověkému ohlasu Platónova Timaia, respektive prosometrickému dílu Cosmographia od Bernarda Silvestris, tedy „Timaiovi 12. století“. Kniha ukazuje v rozpětí mnoha století středověku nejen originalitu Augustinovy filosofie, ale i živý vztah středověkého myšlení k antickému odkazu a neméně živý vztah k naší přítomnosti.
Michal Janata
Lev Šestov
Athény a Jeruzalém
Přeložil Alan Černohous
Refugium Velehrad-Roma 2006, 545 s.
Ruskému existenciálnímu filosofovi vyšla významná kniha, v níž konfrontuje dva zdánlivě odlišné světy řecké filosofie a biblického myšlení. Zřetelně zde vystupuje linie myšlení vedoucí od Platóna, Plótina, Dunse Scota, Dostojevského až k Nietzschemu a Kierkegaardovi. Filosof klade důraz na potírání evropského logocentrismu, jak o něm hovořil výslovně Derrida; je tudíž problematizován rozum a důraz je kladen na sám život, pojímaný tragicky. Filosof se snaží myšlenkově překročit zejména Nietzscheho a Kierkegaarda, nachází v nich rozpory a nedotaženosti. Tak Kierkegaard je mu ještě příliš dialektický, málo osvobozený od Hegela. Autor však místy nedostatečně rozlišuje mezi pseudonymním psaním Kierkegaardovým a tím, co si skutečně myslel sám Kierkegaard. Vyčítá mu tedy věci, které patří nějakému jeho pseudonymu. Jako by chtěl dospět k samému cíli Kierkegaardova pojetí „absurdní“ víry, již prý Kierkegaard nebyl schopen uskutečnit. Chyběla mu údajně pravá odvaha ke skutečnému skoku víry. To pozitivní z naléhavého Šestovova psaní je opětné upozornění na meze našeho rozumu; jde tedy o určitý pokus o kritiku rozumu, a to z pozice vyzdvižené absurdní víry a života mimo dobro a zlo. Šestov jako by se chtěl dostat plótinovsky „mimo myšlení a poznání“. To, co se ještě odehrává v příšeří nutných pravd, slunce dobra nikdy nespatří.
Jiří Olšovský
Lucie Lomová
Anča a Pepík opět v akci
Meander 2007, 163 s.
Anča a Pepík opět v akci jsou třetím a posledním svazkem Sebraných myšek. A je to škoda, když právě v tomto svazku má čtenář šanci porovnat, jak se příběhy, ale zejména kresba Lucie Lomové vyvinuly. Jako „bonus“ tu totiž vyšlo první dobrodružství Anči a Pepíka, nazvané Anča a Pepík na stopě, které se objevilo v roce 1989 v samostatném sešitu v edici Ilustrované sešity, již vydávalo nakladatelství Panorama. Myšky tu proporcionálně zabírají více místa, a je tudíž méně prostoru pro detaily. Když otočíme o několik stránek dopředu, k poslednímu (také dlouhému) příběhu Studnou do pohádky, vidíme, že většinu obrázků tvoří právě složitě vykreslované detaily pozadí. Studnou do pohádky tak více než původní sešit připomíná Putování Vlase a Brady od Františka Skály, a to i poměrně komplikovaným příběhem, který má už možná blíže k fantasy než k pohádce. Navíc v knize najdeme příběhy, v nichž se Anča s Pepíkem dostanou při svém pátrání do psychiatrické léčebny (pracovně samozřejmě) nebo se promění v kapry. Objevují se tu ale i klasické pohádkové motivy, jako je předmět způsobující neviditelnost, časostroje, kouzelníci, tři kouzelné předměty nebo Aladinova lampa (respektive kafemlýnek). Lomová má fantazie na rozdávání, příběhy jsou inteligentní i zábavné a rozhodně je na nich vidět ta spousta práce, kterou autorka do kresby dala. Snad se k myškám jednou vrátí...
Jiří G. Růžička
Ray Bradbury
Říjnová země
Přeložil kolektiv autorů
Baronet 2006, 319 s.
Ray Bradbury – stálice na literárním nejen sci-fi nebi opět přichází za českými čtenáři s výborem Říjnová země. Krom povídek známých z dřívějška (jak snadno se to napíše, takový stroj času!) jsou ve výboru zařazeny i povídky dosud do češtiny nepřeložené – Bdělý žeton H. Matisse a Nádherná smrt Dudleyho Stonea; obě lze označit nejlépe slovem funny (zaručeně se budete chlámat při četbě i po ní!). Ray Bradbury má dar vyprávění – ať pohádka, tajemná povídka, horor, sci-fi nebo realistický příběh, vždy vás pobaví a zdařilými gradacemi svých próz čtenářům poskytne skutečný literární i estetický zážitek. Někdy užívá metaforiku „drsné školy“, jindy směřuje až k pomezí romantické poemy, alegorie, nebo využívá hlubinných motivů, jež tvoří lidského ducha k vyvolání očistného terapeutického účinu. Na jeho webových stránkách www.raybradbury.com je napsáno, že patří k nejvýznamnějším autorům 20. a 21.století – a s tím lze s klidem souhlasit. Ve čtenářích jeho knihy pomáhají rozvíjet imaginaci – a v tom si dovolím dodat: pokud se potkáte s někým, kdo od Bradburyho ještě nic nečetl, doporučte a bavte se s ním až po přečtení, jinak to nemá smysl, ani co by se za nehet vešlo; prý takoví prosťáci ještě po Zemi chodí. Citát z jedné povídky R. B.: „Pivo je intelektuálský nápoj. Jaká škoda, že ho pije tolik pitomců.“
Vít Kremlička
Garth Ennis, Steve Dillon
Preacher 3 – Lovci
Přeložil Štěpán Kopřiva
BB art 2007, 128 s.
Jsou komiksy, které zaujmou salonní intelektuály. Pak jsou komiksy, které zaujmou ty, s nimiž by ti první nepromluvili. A někde mezi nimi je Preacher – komiks, který byste doma na první pohled mít nechtěli. Příběh, jehož třetí díl právě vyšel, vypráví o kazateli Jesse Custerovi, jenž za záhadné smrti celé své farnosti získal božský Hlas, pro který udělají všichni přesně to, co jim přikáže. Základ syžetu není zas tak zajímavý, na atraktivitě ale získává díky provedení. Komiks, který už ani mluvou není pro slečinky, doslova a do písmene znovu objevuje Ameriku. Takovou, jakou si ji nepřeje vidět nikdo ani v těch nejčernějších snech. Spojené státy se v komiksu hemží jen a pouze zvrácenými maniaky a pokroucenými osobnostmi, na nichž autoři Garth Ennis (scénář) a Steve Dillon (kresba) předvádějí, kde až jsou meze (autorů, čtenářů i hrdinů samotných). Přesto se v žádném případě nejedná o bezduchý úchylný masakr, jak by se z popisu mohlo snad zdát. Pokud se čtenář zvládne udržet v nesmyslně obscénních scénách, zjistí, že se celou dobu jedná o hyperbolu zacházející až na dřeň. Třetí díl s názvem Lovci (opět v kvalitním překladu Š. Kopřivy) už nachází své čtenáře připravené na všechno a zdá se být zatím nejlepší. Autoři dopřejí čtenářům limonádovou romanci, večírek sodomitů i nedobrovolný anální sex. Každý si vybere to svoje, každý dostane, co si zaslouží!
Richard Klíčník