Nejen český tisk se věnuje temným stínům nedávné minulosti. Příkladem může být text z 31. května ve španělském listu El País. Článek rozebírá práci mexických tajných služeb v letech 1960–1980. Jde o období takzvané špinavé války vedené mexickou vládou proti radikálně levicovým skupinám. Na základě federálního zákona o transparentnosti z roku 2002 byly zveřejněny spisy mexické tajné policie DFS, která se v uvedeném období zaměřovala nejen na extralegální likvidaci radikálních skupinek, většinou pasivně působících ve studentských kruzích, ale sledovala také významné mexické umělce a intelektuály. Mnoho z nich bylo v různých fázích režimu hegemonní strany PRI přímo zatčeno, jiní byli vystaveni různě intenzivnímu dohledu. Mnohé osobnosti, jako spisovatelé Salvador Novo, Juan José Arrelo či dokonce držitel Nobelovy ceny Octavio Paz, byly sledovány nejenom agenty tajné služby, ale i lidmi ze svého nejbližšího okolí, kteří pro službu pracovali. Jak v deníku uvedl mexický novinář Julio Aguilar, policejní agenti nebyli příliš inteligentní lidé, a tak četba svazků často ukazuje, nakolik přeháněli údajné subverzivní výroky svých „objektů“, jen aby ospravedlnili výdaje určené na jejich špehování. Zprávy jsou díky tomu často plné nechtěného humoru. Agent tak například neopomněl svým nadřízeným sdělit podstatnou informaci, že Salvador Novo na přednášce o nezávislosti Mexika prohlásil, že „Tenočtitlán padl do rukou Španělů a poté vzniklo místokrálovství, jehož vláda ukončila nezávislost Mexika“. Spis Octavia Paze pak obsahuje dalších 25 stránek nevýznamných hlášení. DFS také sledovala frekvenci letů vybraných osobností na Kubu a podle toho usuzovala na jejich možné vazby na Castrův režim. Avšak nezůstalo jenom u kontroly a dohledu. Například filosof Eli de Gortari strávil na základě zpráv DFS pár let ve vězení. Pro řadu českých publicistů a senátorů, kteří jsou přesvědčeni o české výjimečnosti represí tajných služeb, článek přináší jistě zajímavé čtení.
Bolívijský opozičně laděný deník La Razón, který hájí zájmy kreolského východu, stavějícího se proti současnému prezidentu Evo Moralesovi, informuje 29. května o současných diskusích ve vládním Hnutí k socialismu (MAS). Spory se týkají právě projednávaného nového ústavního dokumentu. Podobně jako je tomu v řadě dalších jihoamerických ústav, omezuje i současný bolivijský základní zákon možnost zvolení prezidenta pouze na jeden mandát. A stejně jako ve Venezuele či třeba Kolumbii, ani v Bolívii se současná vládní moc nehodlá vzdát možnosti zúročit plody svého vládnutí i v další volební kampani. Jde především o to, že je latinskoamerická politika silně personalizovaná a kampaně se většinou točí především kolem osob, které mají šanci se stát přímo zvolenými silnými prezidenty. List cituje Marca Carrilla, mluvčího MAS v Ústavodárném shromáždění, který označil stávajícího prezidenta Moralese za „tvůrce a vykonavatele, jenž vede současný proces změny“, a prohlásil, že by se měl znovu ucházet o svou funkci. Hnutí MAS dalo současně najevo, že mu jde nejenom o možnost dalšího zvolení této osobnosti, nýbrž o ústavní zajištění nijak neomezované možnosti znovuzvolení hlavy státu. Postoj bolivijské levice se tak výrazně odlišuje třeba od postoje levice brazilské, jejíž vůdce prezident Lula nedávno striktně odmítl, že by zvažoval možnost podobné ústavní revize v zájmu svého znovuzvolení.
Velkou pozornost vyvolal na konci května v jihoamerických médiích rozhovor, který poskytl bývalý brazilský prezident Fernando Henrique Cardoso. Citovala z něj řada tamních deníků včetně paraguayského listu ABC. Významný sociolog a politolog, který dvakrát v průběhu devadesátých let stál v čele své země a je dodnes považován za jednoho z úspěšnějších brazilských prezidentů, se vyjádřil k řadě aktuálních otázek amerického kontinentu. V reakci na bolivijské znárodnění plynu, jež se dotklo především brazilské státní společnosti PETROBRAS, a na paraguayský tlak na zvýšení cen elektřiny dodávané do Brazílie Cardoso řekl, že „Brazílie ztratila vedení“ a „kapacitu hledat soužití v Jižní Americe“. Kontinent je podle Cardosa rozdělený jako nikdy předtím a vinu na tom má i Brazílie se svou špatnou zahraniční politikou. Ta se projevuje i v údajné antiamerické politice Lulovy vlády, která ale zmizí vždy, když Brazílii navštíví prezident Bush. Zbytečnou konfrontací tak prý země pouze ztráci čas. Podobnou zahraničněpolitickou chybou má být i Lulovo neustálé vyzdvihování vztahů se zeměmi chudého jihu, mezi něž stávající prezident Lula řadí i Čínu a Indii. A to i přesto, že dělba světa na jih a sever přestává mít smysl, když právě „Čína a Indie jsou čím dál více severem“.
Venezuelský deník El Nacional věnuje v podstatě celá svá vydání posledních dní krizi kolem neobnovení licence soukromé televizní stanici RCTV. Tento krok Chávezovy vlády, která celkem oprávněně viní televizi z podpory puče v roce 2002 a mediální manipulace s ním spojené, vzbudil odpor ve většině jihoamerických zemí. V samotné Venezuele pak vyhnal do ulic nejen aktivní členy opozice, ale i masy studentů. Zatímco prezident Chávez vyzývá své stoupence v chudinských čtvrtích (barrios), aby byli ve stavu pohotovosti, a nepřímo pohrozil další soukromé televizi podporující protesty, arcibiskup Baltazar Porras srovnal prezidenta s Mussolinim a Hitlerem. Podle Porrase svými výroky Chávez jen podněcuje násilnou atmosféru v zemi, v níž umírá násilnou smrtí – v důsledku kriminality – přes 200 lidí týdně. List také informuje o kritice, jíž venezuelská vláda za své kroky čelí nejenom v řadě mezinárodních organizací, ale i ve vlivném tisku v sousední Brazílii. Ten útočí i na Lulovu vládu za její shovívavý postoj k údajně diktátorským sklonům Huga Cháveze. Faktický zákaz televizního vysílání odsoudili i peruánský prezident Alan García a chilská prezidentka Michelle Bacheletová.
Ze španělskojazyčného tisku vybíral Radek Buben.