Hledá se prezident

Libuše Bělunková, šéfredaktorka

Volím neúspěšnou kandidátku na slovenskou prezidentku z roku 1999 Magdu Vášáryovou, výraznou představitelku analytického a emocionálně silně zatíženého herectví; bývalou velvyslankyni ČSFR v Rakousku a Slovenska v Polsku. České sentimentalistické pojetí prezidentského úřadu jako rodičovské instituce se zastavilo u „tatíčků“. Měli bychom jít hlouběji do sebe a přiznat si, že toužíme po ještě chápavější vrchnosti. Roli (z české kultury nevykořenitelné) dobré kněžny, mírně nešťastné to ženy, jež je trochu odjinud a trochu od nás, dokáže M. Vášáryová naplňovat chytře a s vzornou elegancí. Možná by ukojila i pudové nutkání našich političek a politiků k servilitě. Magda Vášáryová by byla senzi mama a s první dámou země Milanem Lasicou by se Laura Bushová či Maria Kaczyńská na návštěvách v Praze nenudily.

Filip Pospíšil, zástupce šéfredaktorky a redaktor zahraničních společenských stránek

Když probíhala trapná volba prezidenta minule, měl jsem jasného kandidáta. Mezi lidmi důstojnými, spolehlivými a moudrými, na které bych byl na Hradě pyšný, mě nejčastěji napadala Dana Němcová. Teď mám ale pocit, že by po těch několika letech funkci již odmítla. V diskusích v redakci, které předcházely vyhlášení naší ankety, jsme se na společném kandidátovi neshodli. Hodně argumentů ale hovořilo pro to, aby to byla žena. Minimálně proto, že by mohla odstranit tatíčkovskou autoritu, která na nositelích tohoto úřadu ulpívá (což je obzvlášť nechutné v posledním případě). Šéfredaktorka pak měla jasnou kandidátku. Magdy Vášáryové jsem se na to, co tomu říká, vyptal opatrně na jedné recepci. Máte jen slovenské občanství, že? Ano, odpověděla ona, ale hned dodala, že když jí v roce 1996 nabízel Václav Havel post velvyslankyně v Německu, tvrdil, že jí občanství vyřídí hned. Fakt, že je poslankyní slovenského parlamentu, by podle mě nevadil. Ani to, že v roce 1999 neúspěšně kandidovala na hlavu státu u sousedů. Má zkušenosti i respekt, jak se dalo všimnout třeba během jejího velvyslancování v Rakousku a Polsku. A také rozhled. Přinejmenším od té doby, co kdysi lezla před kamerou na komíny. A na přímou otázku, co na případnou kandidaturu říká, zatím neřekla ne.

Karel Kouba, redaktor literárních stránek

V další volbě prezidenta by měl konečně vyvrcholit plodný trend obsazování vysokých politických pozic herci. Je to velice upřímná a transparentní strategie: Známá televizní tvář zahraje to, co se od ní očekává, nikdo nemá větší nároky a vše je díky polohereckému chápání role jaksi samozřejmé a mnohem lépe přijatelné. Od herců přece můžeme čekat prakticky cokoliv! Kdybych si z českého hereckého panteonu mohl neskromně vybrat, volil bych Vlastu Buriana. Jeho komické výkony, které jsou i ve své trapnosti ostrostřelecky suverénní, by do katakomb Pražského hradu konečně vnesly dosud nevídanou lehkost, jemnou vtipnost a fanfarónskou důstojnost. Jako přednosta této středoevropské stanice by byl reprezentativní nejen svým vzhledem, ke kterému se tak dobře hodily všechny druhy uniforem, ale také svými imitačními a jazykovými schopnostmi, kterými by mohl bavit svůj věrný lid. Vzpomeňme na časy, když Burian prášil...

Marta Ljubková, redaktorka divadelních stránek

Přála bych si, aby prezidentem byl člověk (muž nebo žena), který nebude dělat jedno faux paus za druhým, ať na domácí či mezinárodní scéně. Někdo, kdo má úplně průměrné ego, není chytrý jako rádio a stojí pokud možno nad stranickými zájmy. Člověk s neposkvrněnou minulostí a snesitelnými ambicemi. Sice to u nás není zatím možné, ale ráda bych si zvolila v přímé volbě třeba Tomáše Halíka. Anebo časem Petru Kolínskou.

Jiří G. Růžička, redaktor stránek Knihy, CD DVD

Institut prezidenta je přežitkem systémů, v nichž se moc koncentrovala do postavy jediného člověka. V našem politickém systému zbyly z této moci jen zbytky (pravda, ukotvené v naší ústavě), které by však neměl být problém odstranit. K čemu nám téměř bezmocný prezident je (i když lepší bezmocný než všemocný)? Vždyť reprezentovat v zahraničí nás mohou umělci nebo sportovci (i když v poslední době jim to příliš nevychází). Za současných podmínek se otázka „Koho za prezidenta?“ objevuje většinou až těsně před jeho volbou a bývá předmětem žabomyších válek mezi stranami. Výsledek pak může být všelijaký. Podobně je to s lidem. Přímou volbou bychom se mohli nadít na Hradě třeba Pepy Vojtka, kterého si stejný národ vybral do obskurní soutěže Eurovision. Možná by z toho ale mohla být vtipná reality show. Pozvaní kandidáti by v několika kolech před televizní kamerou (veřejnoprávní samozřejmě!) předvedli, co umějí a jak jim to třeba sluší v plavkách. Vítěz by pak vyhrál roční pobyt na Pražském hradě. Třeba by už konečně došlo i na něžné pohlaví!

Lukáš Rychetský, redaktor domácích společenských stránek

Státní funkce všeho druhu nemám rád a byl bych radši, kdyby vůbec nebyly. Vždy jsem si myslel, že nejlepším prezidentem musí nutně být ten nejlepší spisovatel. Už si to ale nemyslím, i když stále vím, že prezident spisovatel/dramatik je (a byl) o moc lepší nežli prezident ekonom, jenž jednou do roka vydá nějakou tu knihu (projevů).

Teď si tedy pro změnu už nějaký ten rok zase myslím, že nejlepším prezidentem by byl filosof. Myslím si to, i když vím, že žádný opravdový by tuto funkci nepřijal. Mým favoritem byl do své smrti Karel Kosík. Filosof s tvrdě až nesmiřitelně formulovaným názorem, ale přitom myslitel, který neposluhoval žádné ideologii, a zároveň člověk s velkým porozuměním pro českou kulturu, historii a povahu. Člověk, jenž nešel s „duchem doby“ a rozporoval, co jiní po letmém přehlédnutí přijímali jako samozřejmé.

Z kandidátů žijících a v médiích často zmiňovaných neumím vybrat a jisto mám jen v tom, že příštím prezidentem by rozhodně neměl být ten stávající. Rád bych také viděl na Hradě ženu a z nich bych upřednostnil Danu Němcovou nebo Annu Šabatovou.

Ondřej Slačálek, redaktor esejistických stránek

Mým kandidátem je jednoznačně Václav Klaus. Nejen proto, že Václav Havel humanitárním bombardováním, pusinkováním s Bushem a mnohým dalším přesvědčivě zdiskreditoval představu, že z „nepolitické“ sféry může přijít někdo, kdo bude dělat politiku čistě. Nejen proto, že volba Jiřího Dienstbiera, tedy člověka, který prohrál snad všechny volby, jichž se účastnil, by byla opravdu roztomilou taškařicí. Především kvůli kvalitám kandidáta samotného. Ad nauseam omílaná myšlenka z TGM praví, že státy trvají na hodnotách, na nichž vznikly. Jestliže Česká republika vznikla na velkolepém privatizačním podvodu, rozbití Československa a vyloučení alternativních názorů ze „slušné společnosti“, těžko bychom hledali lepšího představitele těchto hodnot než Václava Klause. Jeho sofistikovaná domýšlivost a kysele feudální humor je vhodným doplňkem k archaičnosti prezidentského úřadu, jeho zaumně těžkopádný jazyk představuje vhodnou součást autoportrétu člověka, pro nějž jsou synonymem svobody peníze, a doby a společnosti, která tento pohled přijala za svůj. Klaus navíc říká věci na rovinu, a je tedy protivníkem, s nímž má smysl se utkávat.

Jinak se ve shodě s názorem Jana Kellera z roku 2002 domnívám, že prezidentský úřad patří zrušit. Nepodaří-li se to do vypršení Klausova příštího prezidentského období, pak jsou doporučeníhodnými kandidáty osobnosti takového formátu jako Ladislav Jakl či Petr Hájek.

Aleš Stuchlý, redaktor filmových a hudebních stránek

Jsem přesvědčen o tom, že je třeba hodit do zadrhlého politického stroje skutečnou osobnost s tvrdým knírem, který drží tvar za všech okolností a režimů. Činorodého a činoherního jedince, který po prknech prezidentského paláce, která znamenají svět, bude kráčet s jistotou Gubernátora z Mirinského divadelní hry Mumraj. Stratég schopný impulsivní vznětlivosti, žánrový flexibil, mistr póz: kabaretní komik i charakterní bijec, ironický vztekloun i vřelý sympaťák, Petr Nárožný. Až začne hra o prezidentské jablko, nežinýrujme se ho oslovit. Jen ho nechme, ať se bojí!

Petr Vaňous, redaktor výtvarných stránek

Nenapadá mě nikdo, kdo by splňoval mé představy o ideálním prezidentovi. Asi to bude tím, že vzhledem k nedostatečné informovanosti o tom, co skutečně prezidentský úřad v praxi znamená a co vše zahrnuje, nechci sklouzávat do povrchností mediálně šířeného oběživa, které si vystačí s paletou kladných či negativních hodnotících adjektiv. Prezidentem se člověk stává „za pochodu“, tím, jak skutečně úřad vykonává, jak reaguje na otevřenou společnost a jak je schopen s ní komunikovat a udržovat ji v celistvosti a zároveň svobodě. Může to být charismatická osobnost stejně jako řadový politik s jistými pevnými morálními zásadami. Jedno je jisté. Ať to bude kdokoliv, měl by být volen přímo, aby se zrušilo politické kupčení s významným společenským a státotvorným postem.