Jakub Čermák
Padavčata
Protis 2006, 88 s.
Psát začal z lásky, dočítám se na záložce. A ono to asi tak nějak bude, i když zodpovědných milostných veršů se od mladého básníka (1986) nedočkáme, na to je jeho poetický rejstřík příliš spontánní – spíše je to vzrušená snaha prostoupit vše smyslové a živoucí, co je pro jeho výraz určující. Vyjádření milostného citu je nicméně úběžníkem sbírky: tajemná Laponka, jíž je kniha věnována, se verši mihne v mnoha podobách. A tomu také odpovídá zvláštní, k metamorfóze vždy nakročená povaha lyrického subjektu („jako bych nebyl z lidí/ ani ze zvířat“). Metamorfóza mu umožňuje bezprostředně prožít situace, které naplňují jeho lačnost po smyslových vjemech i chtivost nalézat se přímo uprostřed prožitku, být s ním vjedno („kočka napije se ze mě“, „při dešti budu cinkat“). Na příliš nezávazném prostoru leckdy vtipně, ale většinou nejistě pointovaných pohádkových příběhů vyrůstá rozjitřený svět vůní a chutí, v němž se objevuje subjekt, aby upozornil, jak naléhavě až překotně k němu přicházejí vize okořeněné mytologickými postavami a plné draků, duchů a tajtrlíků, jak si ho podmaňují a nekontrolovaně vyvěrají z jeho obrazotvornosti. Tu pak metamorfovaný do stvoření s ploutvemi či křídly využívá nejbizarnějších možností smyslového zkoumání („polykám tvoje oči“, „nechat se vpršet do hlíny/ to bych chtěl“), aby tak mohl mladicky bezstarostně „počkat si až vyklíčí bílá žena“.
Petr Andreas
Jiří Kratochvil
Avion
Druhé město 2007, 200 s.
Jiří Kratochvil, autor stojící za normalizace stranou dění oficiálního i neoficiálního, debutoval veřejně roku 1990 Medvědím románem (samizdatem 1988), nyní se chystá vydání již devatenáctého titulu Brněnské povídky. Avion uvádějí tři citáty, jejichž tématem je podstata postavy a fikčního světa a věnování architektu B. Fuchsovi. Ve stylu funkcionalistické kompozice hotelu Avion je i román tvořen nesčetnými průhledy z jedné časové roviny do jiné, vícero perspektivami určité události či motivu a jejich závěrečným sjednocením. Dějištěm je Brno druhé poloviny 20. století, postavami lidé, umělí lidé a bytosti zcela nelidské (ve smyslu doslovném i metaforickém). Kombinace reálných událostí s fantaskními prvky, travestie žánrů (horor, drsné školy detektivky, sci-fi, milostný román) a dezintegrace autorského vypravěče v postavu odrážejí inspiraci postmoderní literaturou, zejména J. L. Borgesem. Slovy románu: ,,Píšu, Hynku, román, v němž seš mi románovou postavou, zatímco ty v tom samém čase píšeš román, kde jsem ti zas postavou já. Není to, řekni, pěknej fór?“ Je, ale tím to nekončí. Avion lze chápat i jako podobenství o světě, v němž se převracejí nejen zákony literární, ale i morální a rozumové, podobenství, které totalitní režim proměnil v realitu. Rozhodně neškodí si je po dvanácti letech od prvního vydání románu znovu připomenout.
Anna Vondřichová
Jan Sojka
Směr spánku
Weles 2006, 57 s.
Spánek jako činnost, při které dochází k naprostému uvolnění, si s sebou nese obtížnost uchopení. Může mít tedy nějaký směr, jak udává titul sbírky? Ano, může. Tím směrem jsou dva oddíly sbírky, nazvané Napříč tichem a Skrze noc. Ty jsou sice odděleny pomyslnou římskou I a II, ale jinak tvoří jeden cyklus, jeden myšlenkový celistvý útvar. Jako kulhavý poutník prochází lyrický subjekt krajinou a zaznamenává vše, co po cestě vidí. To, co se jeho očím naskytne, není vůbec veselé – v krajině vládne chlad, mráz a zima. Život jako by dávno ustrnul, čas se zastavil. Subjekt prochází zcela sám, jen tu a tam se k někomu obrací a oslovuje jej: „nauč se lhát říjnovým nevěstám, zem neopiješ, nepřijdeš“. Ponořený do sebe, prochází spící vsí a skládá jednotlivé střípky minulosti, aby vytvořil obraz dávno zapomenutého. Ovšem bezúspěšně. Kraj se ještě nechce probudit, dřímota je mu milá. Plíživě se blíží soumrak, tma buší na dveře a dožaduje se své každodenní roboty. Poté, co je vpuštěna, přichází tísnivá úzkost. Stíny tančí v poutníkově mysli, ztrácejí cestu a bloudí. Samá voda, chechtá se tma a v tichu zapadlé vesnice přichází konečně ráno. S ránem šumí stromy a snáší se podivný klid. Lyrický subjekt se vydává na cestu dál. Autor předkládá čtenářům knihu o samotě a hledání, ale také o pevných kořenech, kterými je člověk v matce přírodě zakotven.
Monika Krajčovičová
John Sack
Františkánské spiknutí
Přeložil David Petrů
Argo 2006, 432 s.
Jméno růže Umberta Eca vyvolalo bezpočet nápodob, hrdě anoncovaných v reklamních sloganech (nedostatek originality a závislost na předloze se tu kupodivu prezentuje jako přednost) – nyní se to samé bude dít (děje) s Brownovým Da Vinciho kódem. Stín prvně zmíněného zasahuje i Sackovu historickou revokaci (Itálie 13. století) s detektivním tajemstvím. V hladce plynoucím dobrodružném vyprávění jde o spiknutí mnichů kolem okolností smrti svatého Františka z Assisi, protože je potřeba za každou cenu utajit, že jeho údajná stigmata byla ve skutečnosti příznaky lepry. Autor prý strávil dva roky v trapistickém klášteře, kde nejspíš tiše a trpělivě studoval pravidla dokonalého kýče. Svůj příspěvek do jeho nekonečného seriálu namixoval z obskurnosti středověku, spirituálního pudinku a sexu, místy vycházejícího z Dekameronu (důraz na popis ženského světa a antagonismus mezi tělesností a askezí se vinou celou knihou, hrdinka ale nakonec šťastně pozná „skutečný milostný potenciál svého těla“). Takže vlastník Sackova díla si může vybrat – pro dlouhé zimní večery, do antikvariátu, nebo raději rovnou na dno popelnice.
Jiří Zizler
Jan Pelc
…a bude hůř
Maťa 2007, 424 s.
Román …a bude hůř se dočkal šestého vydání a filmové adaptace, jež stojí za zhlédnutí. Kdysi někdo vypravoval o Janu Pelcovi, jak v exilu přišel do redakce pařížského Svědectví k Pavlu Tigridovi s rukopisem svého románu. Pavel Tigrid měl odvahu syrový román vydat a čtenáři, nejprve v exilu, potom i tuzemští, mohli seznat, jaké maso je život v totalitních Čechách. Dílo vstupuje do nové aktualizace, echo byvších dob zní dalšími chóry dunivých asonancí živoucích mrtvol v sexuálních rauších a kosmických tripech zdevastovanou zahradou Čech. Děj probíhá v démonicky zničeném souměstí Chomutov-Litvínov uprostřed pekla existence. Slabé nátury brzy odpadnou z temných líčení přívalu orgií a peřejí humorů na pomezí nicoty; je známo, že i bohemisté pyšnící se svou otrlostí bývají zachváceni hrůzou, zazní-li titul Pelcova románu mocným zaklínadlem! Do knihy byly přidány fotografie z filmové adaptace a řádně doplňují už tak hutný děj, zdařile karikující skutečnost a zachycující totální rozklad systému 80. let minulého století v bezduchosti plánované architekty společnosti. Po literárních autorech oficiálních sfér oněch dob odmítne dnes i pes blafnout – míle jejich beletristické produkce přebíjí …a bude hůř trumfovým esem a sedmou nakonec. Kdo nečetl, nemá o současné literatuře ponětí.
Vít Kremlička
Daisy Mrázková
Můj medvěd Flóra
Baobab 2007, 50 s.
První dojem je spíše zarážející, zejména z pohledu dnešních trendů v oblasti literatury pro děti, příběh se dá odvyprávět jednou mírně rozvitou větou, ilustrace se zdánlivě pohybují kdesi na hranici trochu zdařilejší dětské kresby, a jazyk vypravěče se víceméně omezuje na krátké, nepříliš komplikované, často i holé oznamovací věty. Je-li položena otázka, následuje jednoznačná a přímá odpověď. Žádné dvojsmysly, odbočky do krajiny neurčita anebo prostor pro pochybnosti. Společným jmenovatelem všech složek v knize je především odzbrojující jednoduchost: Petr jde ze školy. Je zima, padá sníh, a najednou chlapec zahlédne v závěji odhozeného plyšového medvěda. Čeká, že se pro něj někdo vrátí anebo se ho někdo ujme, ale když se tak nestane ani po několika dnech, odnese ho domů, vyspraví, co se dá, vypere ho a uvede do své rodiny, čímž získá nového kamaráda, se kterým může prožívat běžné každodenní chvilky normálního života, učit se anebo třeba jezdit na rodinné výlety. Člověka možná napadne, proč tuto knihu znovu vydávat a zdali může něco tak prostého ještě vůbec někoho oslovit, jenže ono jde právě o tu jednoduchost – ve smyslu čistoty, přímočarosti a jakési absolutní pravdy –, které už – bohužel – rozumějí většinou jenom děti. A namísto katarze poselství: pokud můžeme někoho učinit šťastným, měli bychom to udělat. Poselství je to možná naivní, ale nikoli marné.
Magdalena Wagnerová
Michael Crichton
Říše strachu
Přeložil Michal Prokop
Knižní klub 2006, 576 s.
Michael Crichton dokáže napsat knihu, kde propojí historická fakta, vědu a akční příběh. Zároveň ale dovede nastolit otázky, o kterých se diskutuje i ve zcela „seriózních” publikacích a periodikách. Thriller o globálním oteplování by klidně mohl číst prezident Václav Klaus a čerpat z něj pro své kritické články. Ostatně to zřejmě činí. Kniha se zabývá problémem umělého vytváření strachu a manipulace s veřejností. Hlavní postava, americký právník Evans, prochází během příběhu prozřením, když zjišťuje, že teorie o globálním oteplování je spíše konstrukcí sloužící temným úmyslům environmentalistických skupin. Evansův intelektuální vývoj značně urychlí i fakt, že se sám stane cílem řádění zavilých ekoteroristů. Nechybí tu skutečně nic: schopní mladí muži, tajemné organizace, krásné ženy, záhadná zmizení, cestování luxusním soukromým letadlem po několika kontinentech, svižné dialogy, kde není jediné slovo zbytečné. Je tu však ještě jedna věc navíc, která dává tomuto thrilleru jakýsi verneovský rozměr, totiž nakupení fakt o problematice klimatologie. Vedle stránek věnovaných řádění úkladných zabijáků jsou tu stránky zaplněné grafy s teplotními křivkami a citace z odborné literatury. Kniha narazila na četné kritiky ze strany klimatologů, kterým především vadilo, že autor si vybírá jen některá fakta, jež zapadají do jeho konceptu. To je nejspíš pravda, ale je to koneckonců román.
Jan Jandourek
Miroslav Červenka
Kapitoly o českém verši
Karolinum 2006, 283 s.
Miroslav Červenka (1932–2005) byl člověk mnoha kulturních aktivit. Jeho nejvlastnější zájmovou sférou však byla literární věda – a v jejím rámci věda o verši. V té – a to i v letech, kdy byl vystaven normalizačním postihům – dosahoval pozoruhodných, doma i v zahraničí vysoce ceněných výsledků. Obzvlášť naléhavě to dokládá tato jeho nejnovější a bohužel už poslední kniha, jak ji do tisku připravili Květa Sgallová a Jiří Holý. Červenka v ní zevrubně prezentuje své vidění stěžejních problémů moderní versologie a zároveň podává plastický obraz stavu a vývoje novočeského verše od počátku obrození až do nedávna. I když s žákovskou vděčností respektuje historický význam Pražského lingvistického kroužku, většinu jeho versologických závěrů podrobuje kritice a odmítá. Těžiště pozornosti zato přesouvá na otázky, jež se mu z hlediska aktuálních potřeb oboru zdají závažnější a perspektivnější – například nově zvažuje nejednoduchý vztah mezi veršem a jazykovým materiálem, blíže si všímá reálné funkce přízvuků v sylabotonické prosodii, bedlivě sleduje vliv metrických schémat na utváření individuálních a zejména nadindividuálních básnických stylů apod. Přitom u něj nikde nejde o planě spekulativní teoretizování, nýbrž o přísně věcné domýšlení a osvětlování výsledků široce pojatého, o mimořádně bohaté a spolehlivé statistické údaje se opírajícího výzkumu.
Jiří Honzík
Edmund Husserl
Formální a transcendentální logika
Přeložil Jiří Pechar a kol.
Filosofia 2007, 327 s.
Německý filosof, zakladatel fenomenologické filosofie, si v knize položil otázku po samých základech logiky. Ani Kant, i když došel dost daleko v chápání logiky jako subjektivně založené vědy, neuspěl ve vlastním „transcendentálním“ založení otázky po logice a možnosti poznání vůbec; podle Husserla tedy chyběl skutečný obrat k subjektivitě vědomí, k transcendentální zkušenosti. Skutečně transcendentální je čistá subjektivita poznávajícího subjektu, na níž jedině může být vystavěna transcendentální fenomenologie. Veškeré jsoucno se redukuje na imanenci vědomí; vědomí zachycuje sebe samo a v pravdivé evidenci vykazuje sebe i věc samu; i věc logiky se nám nyní může podávat ve své původní samodanosti (pravdě). Ve svém filosofickém směřování tak Husserl dospěl ke konkrétní fenomenologické logice, v níž je formální logika umocněna k logice transcendentální. Podařilo se mu úspěšně překonat fenomenologickou naivitu dosavadní logiky, prozkoumat vědomí, jež je s to konstituovat útvary logiky. K tomu bylo nutno se i kriticky rozloučit s Brentanovým pojetím intencionality (zaměřenosti psychického aktu na svůj předmět); přistoupit k takovému jejímu pojetí, které by umožňovalo dojít k pravdě předmětu, tedy k uchopení jeho čistého fenoménu v imanenci vědomí a jeho dovedení k jednotě smyslu. Dosažení konkrétní transcendentální subjektivity mohlo vést k vystižení bytnosti logiky.
Jiří Olšovský
Souvislosti 1/2007
„Člověk to má v životě těžké,“ píše v rozhovoru Zbyněk Hejda. Témuž autorovi je věnován i esej Petra Šrámka, románem Kněžna de Clèves a galantní literaturou paní de Lafayette se zabývá Marek Pokorný a Záviš Šuman. K tématům prvních letošních Souvislostí patří také redakční práce. Zvláště „redakční“ oddíl považuji za zajímavý: vedle ankety mezi překladateli o redaktorech a redakční praxi přináší kritické zkoumání redaktorské, překladatelské a recenzní činnosti. Různost pohledů osciluje mezi téměř normativně kladeným maximalismem a realističtějším pohledem na praxi a – z hlediska translatologie – mezi důrazem na věrnost originálu (hledisko recenzenta: A. Dvořáková) a jistou volností danou stylem (za překladatele M. Jindra); jednotlivé názory ve formě autentických dopisů budují dynamický dialog, který se snaží dojít ke konsensu, přitom si však hájí teoretická východiska jednotlivých mluvčích. Vysoce oceňuji studii Patrika Ouředníka Chaos a písmena: Tóra a židovská kabala, v němž je téma zpracováno z lingvistického hlediska. Prizmatem židovské kabalistiky, kde je jazyk podstatou vesmíru, jeho metafyzickým zdrojem je Boží jméno a kde je lidská řeč nadána magickou mocí, předvádí nám Ouředník jazyk jako entitu povýtce ontologickou; takovou věc nelze nikdy připomínat dosti; zvláště pak v kontextu periodika týkajícího se věcí básnických.
Pavel Šidák