Filmové plátno je prostě všude. Festival spisovatelů v Praze poskytl minulý týden divákovi další důkaz proměny současné kultury ve sled vizuálních prezentací. Ti, kdo do potemnělého kina nebo divadla přišli, byli usazeni do pohodlných polstrovaných křesel. Před každou akcí zopakoval hlas ze zvukového záznamu údaje o datech narození a úspěších spisovatelů, kteří se měli večera zúčastnit. Zároveň byly promítány na plátno jejich portréty. Před objektivem defilovali spisovatelé různého věku, v různých převlecích, všichni však v nadživotní velikosti. Většinou pak bylo během diskusí nasvíceno jen jeviště. Na něm si spolu povídali spisovatelé a moderátor jako v nějaké televizní diskusi. Z osvícené scény to vypadalo, jako když temné hlediště nezaplňují jednotliví čtenáři, ale pasivní masa. Význam spisovatelů ale přece nemůže spočívat v promítání jejich jmen a obličejů na velké plátno a v jejich nasvícení na jevišti! Tradiční podepisování knih nebo autorské čtení v knihkupectví možná nevypadá tak atraktivně, ale přináší určité výhody. Čtenář i spisovatel spolu sdílejí jeden prostor, stejnou atmosféru. Mají i podobné proporce. Může tak dojít k vzájemnému dialogu a obohacování. A děje se tak za podmínek, které jsou knihám bližší než filmová show.
Jing Čianová
Zdá se, že po nezdařilých, a jak se ukázalo, i zcela falešných – protože nikoli vážně míněných – Bursíkových a Topolánkových gestech v kauze Čunek vzala česká společnost na vědomí, že budeme mít alespoň jedno smutné prvenství. Náhle se však našel jeden spravedlivý – Karel Schwarzenberg –, který dal najevo, že mu čest nedovolí sdílet místo ve vládě s obžalovaným kolegou. Tentokrát nikdo nezapochyboval o vážně míněném rozhodnutí, a tak se našla jiná cesta k Čunkově záchraně – nejvyšší státní zástupkyně Vesecká odebrala dozor nad vyšetřováním a pravomoc podat na Čunka obžalobu státnímu zástupci, který podle své věcné a místní příslušnosti věc dozoruje od počátku, a přesunula je do 200 km vzdáleného státního zastupitelství, kde se pouhým studiem spisu bude nový dozorující zástupce muset zabývat minimálné tři měsíce. To Vesecká samozřejmě dobře ví, a přesto tak učinila v okamžiku, kdy je vyšetřování již skončeno a není co dozorovat – zbývá jen podat obžalobu. Nemůžu se ubránit pocitu, že rozhodla jen na politickou objednávku. Ještě horší ovšem je, že patrně rozhodla i v rozporu se zákonem o státním zastupitelství, který umožňuje činit závazné úkony v rámci čtyřstupňové soustavy státního zastupitelství vždy jen nejblíže nadřízenému státnímu zástupci. Anebo si máme myslet, že rozhodnutí Vesecké si bez znalosti spisu a během několika málo hodin postupně osvojili a zopakovali všichni šéfové státních zastupitelství stojící mezi Přerovem, Ostravou, Olomoucí a Brnem?
Pavel Matějka
V reklamách se lže, na to jsme si zvykli; nejnověji na to upozorňuje Petr Čtvrtníček v rádoby ironických reklamách na Vodafone, kde v lekcích „reklamštiny“ probírá slova „neomezeně“ či „zdarma“. Více zarážejí neviditelné podpásovky reklamních spotů. Jednou z nich je užívání hudebních plagiátů jako podkresů. Stačí využít známou píseň, změnit jeden akord, aranžmá nebo lehce přetvořit melodii a vypustit text. Potom uslyšíme, co vlastně známe, a výrobce reklamy to pořídí mnohem levněji. Detailů si nikdo nevšimne. Z umělců se tomu ubrání málokdo (vyžaduje to nákladné a zdlouhavé dokazování). Výjimkou je třeba Tom Waits: první slavný „reklamní proces“ vedl už na konci osmdesátých let proti firmě Frito Lay a ve vyhraném sporu získal peníze na svou uměleckou nezávislost. Nejslyšitelnějšími parazity aktuálních reklam v Česku jsou minerálka Magnesia (ne, opravdu to není Yann Tiersen a Amélie z Montmartru), Bohemia Sekt a výrobce tyčinky 3bit. Poslední dvě shodou okolností falzifikují hity skupiny Gorillaz: Feel Good Inc. a Oh Green World. V reklamě se lže i krade. Neomezeně.
Jan Vávra
Doufejme, že to nebude rovnou „celý svět“, jenž vyposlechne píseň ministryně obrany Vlasty Parkanové a Jana Vyčítala, předělávku šlágru Dobrý den, majore Gagarine. Ani jedna z písní nevznikla na objednávku a obě jsou si podobné svou nezakrytě upřímnou propagandistickou linkou. Celá zpívánková anabáze už byla probrána ze všech stran a lze jistě tvrdit, že tato vlezlá píseň nepotěšila ani ty, kteří za existenci radaru demonstrují v ulicích. Když na jejich srocení totiž zazněla výzva k puštění „hitu“, byla vzápětí zamítnuta s tím, že „jde o velmi nepovedenou věc“. Stejně tak se nepovedla obhajoba písně v tiskovém prohlášení Jana Vyčítala, který truchlí nad tím, jak zapomínáme, a také nad tím, jak spousta jeho kolegů, kteří ho dnes pranýřují, drželo s bolševikem. Škoda, že už nenapsal o svém dlouhodobém působení v Dikobrazu, jehož vydavatelem bylo Rudé právo, a že zapomněl i na to, že po celou dobu normalizace a i dnes vydává své country desky u společnosti Karla Vágnera – za normalizace hlavy jednoho z oficiálně protežovaných hudebních klanů. Dobrý den, paměti, prostě welcome…
Irina Kellyová