Letos poprvé se na konci května konala přehlídka Farma 2007. Jejím hlavním iniciátorem a organizátorem byla Farma v jeskyni, v současnosti jedno z našich nejkomplexnějších divadelních studií, zaměřující se na fenomén fyzického divadla.
Spolu s progresivním Švandovým divadlem, které zcela zřetelně nechce být pouhou smíchovskou repertoárovou scénou, ale dynamickým a všem podobám divadla otevřeným kulturním centrem, přichystali organizátoři první „mezinárodní sklizeň živého divadla“. Divadla, které pracuje s různými žánry, hledá nové možnosti výrazu a scénické prezentace, postupuje skrze prvotní rituály, rytmizovaný tanec, syrovou hudbu a prostý fyzický pohyb ke splynutí či konfrontaci člověka se sebou samým, s dnešním světem nebo jeho minulostí. Divadla, které objevuje nikoli člověka v kultuře, ale kulturu v člověku, které hledá veškeré s tím související jednotlivosti od lidské tělesnosti, intimnosti a duchovnosti až po přebývání a fungování člověka v kulturních a společenských vzorcích a danostech, v zobrazování našeho vztahu k minulosti a současnosti, k přírodě. Jak potvrzuje v programu ředitel festivalu a hlavní „guru“ Farmy v jeskyni Viliam Dočolomanský, když naznačuje, že Farma 2007 je „sklizní tvorby, která odráží svět, v němž žijeme, beze slov a vysvětlování“.
Festival jako spoluúčast
A skutečně, tuto několikadenní, nikdy nekončící siestu, jak festival sám Dočolomanský nazývá, nelze interpretovat pouze způsobem, na jaký jsme zvyklí, totiž skrze naše ratio či tradiční přístupy ke klasickému divadlu. Nelze se jednoduše ptát, „co to znamená“, a snažit se rozluštit a zachytit všechny kódy používané na scéně. Je třeba se pokusit uvolněně sledovat formálně i tematicky rozličné prezentace, spoluúčastnit se performancí nikoli nutně fyzicky, ale spíše vnitřně, stát se součástí navozovaného světa rituálu a sounáležitosti. Ne pokaždé se to během festivalových vystoupení podařilo a ne všichni jsou na podobnou spoluúčast připraveni nebo jí schopni, nicméně silná provázanost účinkujících a jejich, většinou s alternativou obeznámených diváků byla během celé Farmy 2007 patrná. Ostatně povětšinou pozitivní, spontánní reakce publika byly jedním z pozoruhodných momentů celého klání, především v okamžiku střídání skutečných, emotivních a důvěryhodných reakcí s těmi přehnanými a vyumělkovanými, s podivnou touhou upozornit na sebe, prezentovat se.
Přesto nešlo nepostřehnout, že festival opanovala velmi přátelská, tvůrčí nálada, ke které bezesporu přispěly master class workshopy zpěvačky a muzikantky Mariany Sadovské, rituálních bubeníků Dulsori či tanečníka Javiera Cury, tedy umělců, jejichž postupy bylo možné následně sledovat přímo v akci na scéně. Podobně inspirativní byly i přednášky významného polského kulturologa a divadelního antopologa Leszka Kolankiewicze (rozhovor s ním viz A2 č. 22/2007) s primárním zaměřením na možnosti výrazů, které překračují, v duchu „performance studies“, hranice žánrů, aby na závěr jednotlivých večerů byla věda nenásilně vystřídána nočním nezávazným muzicírováním. To vše vtipně zarámované atmosférou skutečné zemědělské farmy s koly slámy v ulicích Smíchova, natrhanou zeleninou ve foyerech divadel a sazenicemi rajčat, rostoucími v kelímcích v místnosti v Preslově 9, která slouží Švandovu divadlu jako zkušebna a proměnila se během festivalu na dokonalý, prázdný brookovský prostor, jako stvořený pro netradiční divadlo.
Různé podoby rituálu
Zatímco ke stylizovanému tanci měla nejblíže komorní, melancholická performance Javiera Cury s názvem Los otros nosotros (My druzí), předvádějící ve vlastním tanečním jazyce, nazývaném tango-contact, komplikovaný, niterný a zároveň expresivní vztah ženy a muže, s rituálem pak ponejvíce pracovala skupina Dulsori a jejich mytická, korejská bubenická oslava přírodních sil, imitující zvuky hromu, blesku, deště a větru. Ačkoliv se korejští hudebníci dokázali probubnovat postupně ke skrytým emocím zpočátku velmi chladného publika, performance v čisté podobě rituální sounáležitosti vyvrcholila až později, přímo na ulici, průvodem ke scéně v Preslově ulici. V sedadlech Švandova divadla jsem se totiž nemohl ubránit dojmu, že celý výstup je přece jen poněkud vnějškový a vyumělkovaný, že se vystoupení v určitých momentech mění z emotivního rituálního bubnování na kvalitní vývozní korejský artikl pro turisty. Především zpěvačka souboru, interpretující písně do mikrofonu, se snažila podnítit diváky ke spolupráci stylem, který si nezadá s koncerty současných popových hvězd. Její unikátní hlasový projev se mnohdy devalvoval estrádním pobízením publika k aktivitě, snahou za každou cenu diváky roztleskat. Ti si ale sami, díky neustálému rytmickému burcování „ještě nerozhodnutého ducha“, našli ke korejským performerům cestu.
Ostatní představení byla mnohem komornější, ačkoliv forma rituálnosti našeho života a našeho počínání v něm byla vždy alespoň v podtextu přítomná a srozumitelná. Zejména hodinové, decentně minimalistické představení Kód života – poslední předpověď švédského sdružení Compagnie Jus de la vie, které tematizovalo v precizním pohybovém provedení malé rituály každodennosti, mísící lehkost a uvolněnost s tragikou, ironií a groteskností lidského konání. Kontrast lidského pohybu a jeho striktní omezení v daném, nepřekonatelném prostoru, bez možnosti jakéhokoliv úniku byl zcela zřetelnou parafrází na nesvobodu dob nedávno minulých. Tato jednoduchá a nenápadná reflexe zbytků totality, přežívající nejen ve společnosti, ale v každém z nás, vyplývala ze životní zkušenosti hlavní tanečnice celého představení Charlotty Őfverholmové a jejího dřívějšího pobytu v Čechách. A performeři, oblečení všichni ve stejných černých kalhotách a černých vestách, se ztuhlými obličeji a zvýrazněnými černými kníry, dokázali v prostoru s minimem předmětů a v záměrném pološeru vytvořit atmosféru stísněnosti a nepřekonatelnosti omezeného světa všedního dne.
Co je legenda
Osobním zklamáním pro mne bylo vystoupení slavné skandinávské divadelní laboratoře Odin Teatret a jeho rytmicky a hudebně dokonalá, tematicky a obsahově však notně vyčpělá performance Itsi Bitsi, založená na vzpomínkách herečky Iben Nagel Rasmussenové. Ta prezentovala v parafrázích let šedesátých svůj osobní život před příchodem do Odin Teatret a doplnila jej a obsahově provázala s fragmenty ze svých slavných rolí. Zdálo se ale, že na rozdíl od ostatních představení zde chyběl onen nutný přesah, vše zůstalo uzavřeno v příliš individualizované rovině pro nás neznámé historie, navíc podané ve velmi tradičním až tradicionalistickém pojetí.
V tomto kontextu pak Farma v jeskyni, spontánní fyzické divadlo, a její představení Čekárna a Sclavi – Emigrantova píseň vyznívají jako precizní, pravdivé a náročné umění, na které můžeme být patřičně hrdí. Tohle divadlo není založené na značce, nežije z její podstaty, z povrchnosti podmíněné dobou; je založené na skutečném průzkumu terénu, materiálu těla i ducha, historii i současnosti, na přemýšlení a promýšlení, na propracovanosti a zároveň jisté uvolněnosti a lehkosti výpovědi, na vážném přístupu k látce a námětu. Zkrátka, v kontextu festivalu, evropské divadlo nového tisíciletí.
A právě tato zaujatost pro nové, „nekašírované“ pojetí divadla se projevila i na celkovém vyznění festivalu Farma 2007, který je bez nadsázky nadějným základem do budoucna. Snad jen více odvážnějších inscenací ze zahraničí a vhodnější termín, aby se několik nezávislých festivalů nepralo v jednom měsíci o přesyceného diváka.
Autor je teatrolog.